O pár let později jsem sice narazil na turistu z Malty, který neznal Mozarta, ale to mě už nerozhodilo. Ne, že bych Malťany považoval za Marťany a měl na ně tudíž jiná měřítka než na Italy. Bylo to horší. Začal jsem si zvykat. Na studenty vychovávané na renomovaných amerických univerzitách, kteří perfektně zvládají asertivitu, marketing, public relations, jsou výkonní a budoucnost vidí jako dálnici, po níž se sviští k úspěchu. Ta rychlost je opojná, zákony předjíždění určují silnější, obratnější, flexibilnější. Není třeba komplikovat pravidla a už vůbec ne si zatěžovat hlavu nějakou historií anebo kulturou ve světě, v němž umělcův význam určují výše honorářů. A i to je především záležitostí marketingu a schopného agenta. Ostatně existuje jistý šimpanz, jehož obrazy se draží za sumy, které by stačily k provozu Jedličkova ústavu na celý rok. Také jsem slyšel o slonovi a slušně maluje (ocasem) i jeden osel. Myslím, že s vytrácející se lidskostí bude "nehumanoidních" umělců přibývat. Je možné, že někteří budou vypadat jako lidé, jenom si nebudou uvědomovat k jakému patří druhu a v čem to pošetilé lidství spočívá. Anebo si to budou uvědomovat a budou tím pohrdat, protože lidství je tak zranitelné. A komplikované. Anebo se za ně budou stydět. Protože lidství někdy dokáže být rozervané a tápající, plné nejistot a soucitu. Lidství je divný přežitek. Nedá se koupit ani prodat. Lze jím jenom trpět, pochybovat, milovat, zrazovat, tápat v něm a skrze sebe je neustále znovu zpytovat.

Nedávno jsem na ČT 2 sledoval pořad o Vladimíru Holanovi, kterého považuji za jednoho z největších moderních tvůrců. Na sklonku života byl velmi chudý a velmi osamělý. Všechny jeho básně by se dnes neprodaly ani za zlomek ceny oleje malovaného oslem. Kolik tedy stojí lidství? A kolik ho mezi námi ještě zbývá? "Nebyl to majitel špeditérské firmy?" zeptal se mě jeden manažer, když jsem vyprávěl o Mistrově nouzi. "Tak on zkrachoval!" řekl s despektem. Nesnesitelná je lehkost zapomínání. Už dorazila i k nám. Konečně jsme světoví, a tedy připraveni na příchod Velkého Bratra. Držme si kloboučky, přátelé, neb amen, amen pravím vám, bude to jízda!

Ti "šťastní", kteří se zúčastní téhle reality show, budou, odděleni od okolního světa, sledováni voyeurským okem kamery doslova všude. Ano, i na toaletě. Pojem Big Brother vymyslel ve svém románu 1984 George Orwell a znamená toho, kdo vše vidí a ví o každém vašem hnutí.

V reálném životě to může být stát, v jehož systému vyhořely demokratické pojistky, zhaslo světlo svobody a občané zmizeli ve všeobecném zatmění naděje. V případě reality show jsou Velkým Bratrem i všichni diváci, kteří hlasují, kdo vypadne a komu bude umožněno prodat své soukromí, myšlenky a možná i duši. Stalo se to jednomu soutěžícmu v Polsku, jehož cenou byl nakonec pobyt v psychiatrické klinice. Nejspíš ho zradilo křehké lidství. Copak, trouba, nevěděl, jaký má handicap?!

Anebo ho slepila pohádková suma? V německém 365 dní trvajícím Big Brotherovi to byl 1 milion euro pro vítěze. Kolik asi nabídne Nova, která tuhle mrazivě bizarní reality show odstartuje už v září. Jaké prostředí vytvoří soutěžícím a jací lidé se v něm sejdou? Přeji jim, aby je lidství nezradilo. Ale co popřát nám, divákům? Abychom si začali zvykat? Protože, co když se tahle reality show jednou vymkne z televizní kontroly a vejde do našich domovů? Diváci přeci tvoří stát -- jako občané. I jako diváci...