Postmoderní poučení z dekonstrukce zní: každý protiklad je rétoricky zkonstruovaný, a tedy vždy alespoň zčásti falešný. Je-li něco opravdu a zcela ne-etické, může to být jedině etika sama; a je-li něco opravdu, bytostně neekonomické, pak zase jedině ekonomie.

Jádro toho, co vidím na Kalousově postoji jako pozitivní, je shrnuto v následujících slovech: "Tvrzení neoliberálních ekonomů se nejen povyšují na axiomata, o nichž se nemusí a často ani není radno diskutovat. S tzv. ekonomickými zákony se většinou zachází stejně jako se zákony přírodními, tj. nebere se v úvahu, že nejsou ničím jiným než určitými konstrukcemi lidského myšlení, které mohly vzniknout jen za určitých konkrétních podmínek, vytvořených zase jen lidmi."

Tvrzení, že hospodářský růst je stejně neodvratný a zákonitý jako evoluce nebo přírodní katastrofa, patří k pilířům ideologického krunýře, který svírá nejen naše myšlení, ale celou tuto planetu, obklíčenou armádami nejrůznějších družic vedoucích mezi sebou komunikační války. Demystifikace zmíněné "pravdy" patří k hlavním intelektuálním úkolům doby, musí však být co nejkomplexnější, ne selektivní, pak by uvízla jen v jiném falešném vědomí.

Všimněme si, že představa o nevyhnutelné nutnosti růstu a nezměnitelnosti kapitalistického systému je v dnešním slovníku provázena zrcadlově obráceným útokem na přírodní nutnost či jakoukoliv danou přirozenost: co lidi nejvíce zajímá na vývoji vědy je to, jak je lékaři časem zbaví všech nemocí a jak se v budoucnu naučíme instalovat DNA svou i jiných organizmů svobodně, racionálně, podle vlastních potřeb, ne již v závislosti na slepém mechanismu evoluce. Podobně vytváří některé radikální genderové názory dojem, že mužskou nebo ženskou identitu lze beze zbytku učinit předmětem volby. Zákonitá nutnost, jež byla dříve, hlavně v podobě fyzikálních zákonů, spojena s přírodou, se prohlašuje za vlastnost některých našich kulturních konstrukcí -- a přírodní danost naopak podléhá inženýrskému zásahu a konstrukci (šroubovice DNA jako jakési lego).

Důvodem tohoto přesunu není prostá záměna. Záměna je zde projev, nikoliv příčina. Zaměňovat charakteristiky přírodního a kulturního je možné proto, že samotné toto rozlišení je rétorickou konstrukcí. Ve skutečnosti byla např. určitá determinovanost pro kulturu charakteristická vždy a představa, že se sejde rada moudrých a dohodne se na co nejlepším uspořádání věcí lidských, je naprosto iluzorní: kultura se předává autoritou tradice, která je z velké části nekritizovatelná a tudíž iracionální, a jádrem každé kultury není nedeterminovaný vý-běr, ale pře-bírání určitého dědictví, které má někdy formu vzdorovitého odmítnutí, jindy zas ultrakonzervativního vyhlášení loajality, vždy ale v této "dialektice" autoritu dědictví potvrzuje a tato autorita nás mnohdy bezděky, ale o to pevněji předurčuje ke konkrétním reakcím a volbám. S tím, že konečný výsledek každé té volby nelze předem zcela určit, samotné dědictví totiž bývá rozporné...

Na druhou stranu, stejně falešné jako klást rovnítko mezi kulturu a svobodu volby je vidět v přírodě soubor jakýchsi exaktních zákonů a nezměnitelných daností. Přírodní zákony nevymyslela příroda, ale vědci jako Galileo Galilei, který dělal komické pokusy, jaké by "od přírody" žádného normálního člověka nenapadly. Objevy fyziků 20. století (Einsteina, Heisenberga aj.) koneckonců jasně ukazují, jak vykonstruované jsou pojmy "nutnost" nebo "zákonitost". Vzpomeňme jen notoricky známou kočku jistého Schrödingera, která je ve stejném okamžiku živá i mrtvá, což zároveň relativizuje samotný pojem okamžiku jako bodu identity...

Lze se pak samozřejmě ptát, k čemu bylo komu dobré vymyslet dichotomii "příroda versus kultura". Odpověď je možné hledat ve vlivu křesťanství, které vždy kladlo důraz na svobodu lidského rozhodnutí (vlastní volbou se musí duše přiklonit ke spáse), a naopak trvalo na tom, že přirozenost, tělesnost, ale např. též venkov (ne neoprávněně podezíraný z přežívání pohanství) má podléhat příkazu a kontrole, tj. nutnosti. A odtud představa, že člověk, vybavený duší, jedná svobodně, zatímco pes je za stálého slintání veden slepým pudem a žije, nebožák, úplně nesvobodně. Rozdíl mezi lidským jedincem, který každé ráno po zazvonění malého otravného jsoucna, s kterým by bylo nejlepší praštit o zem, "svobodně" vylézá ještě "před slepicemi" z postele, a třeba naším psem, který, když se mu zrovna nechce, neuposlechne rozkazu ani omylem, se pak z pedagogických důvodů pomíjí. (Mimochodem, zmiňovaný protiklad duše a těla by mohl být další vhodnou pointou dekonstruktivisty, protože popsaná dichotomie je jádrem gnostického učení. No a gnóze byla v prvních stoletích našeho letopočtu jedním z nejúhlavnějších ideologických nepřátel křesťanství, ba dokonce bytostným "antikřesťanstvím". Ovšem protiklady jsou do sebe vždy vzájemně vepsány, a jejich střet končí buď tím, že se nemohou zrušit a nakonec oba zaniknou, protože "ztratí šťávu", nebo tím, že jeden z nich naoko zvítězí, ale jen za tu cenu, že "poraženého" do sebe jakoby zahrne a učiní součástí své identity -- to je případ křesťanství, jež je z určitého hlediska ničím jiným než dokonale zakonzervovanou, přesněji: vždy znovu restaurovanou gnózí...)

K čemu je dobré konstruovat dichotomii "ekonomie versus etika", resp. "ekonomie versus ekologie" (v níž je pro Kalouse podstata dnešní krize)? Nejen milovník slovních hříček by si měl povšimnout faktu, že oba pojmy mají základ v řeckém OIKOS neboli dům či domácnost. První pojem pak staví ještě na slovu NOMOS, jež znamená "zákon" ve smyslu pravidla vytvořeného lidmi za účelem správného řízení. V druhém pojmu zase slyšíme výraz LOGOS, který můžeme volně přeložit jako schopnost uvádět věci do náležitých souvislostí (v jazyce i v řádu světa vůbec).

Je-li smyslem ekonomie správně řídit využívání dostupných zdrojů podle klíče zisku a ztráty, pak smyslem ekologie je informovat ekonomy o tom, jak se to s těmi zdroji vlastně má -- kde se berou atd. Obojí by pak mělo směřovat k prospěchu celé domácnosti, někdy ve vzájemném souladu, jindy v plodné polemice.

Problém dichotomie, na které staví kolega Kalous, je v tom, že v důsledku přílišného ideologického vyhrocení údajného protikladu mezi ekonomickým a ekologickým přístupem znemožňuje dobrou práci každého jednoho z nich. Nejenže opakuje zákaz vstupu ekologů do ekonomických zón (který však v tak příkré podobě dávno neplatí), ale zároveň znemožňuje uskutečnit to, co by sám měl požadovat -- totiž větší otevření ekonomického myšlení ekologickým ohledům. Hlavní chybou neoliberálního přístupu je totiž právě to, že staví na popsané dichotomii: vidí ekologii jako protiklad vlastní racionalitě, totiž jako zdroj nějakých regulací (a všechny regulace jsou přece špatné...); proto chtějí neoliberálové podřídit ekologii ekonomice (jak je dobře vidět v Modré knize ODS). Jestliže Jindřich Kalous požaduje naopak podřízení ekonomie ekologii, resp. etice (a omlouvám se, pokud jsem ho špatně pochopil), bezděky potvrzuje zmíněnou dichotomii a tím setrvává ve stejném falešném vědomí jako neoliberálové.

Co je špatně, to není ekonomie nebo ekologie, ale protiklad jako takový. Neoliberálům je třeba ukázat ne to, že nerozumí ekologii (k čemuž se možná, se zvráceným potěšením, někteří z nich budou hlásit), ale to, že nerozumí slovu ekonomie. Tím, že nevidí smysl ekonomie v péči o domov, ale v makroekonomických křivkách, nerozumí ani logice zisku a ztráty, na niž se odvolávají. Jestliže např. kvůli makroekonomickému zisku dám zbořit historicky cennou čtvrť města nebo zrušit významnou přírodní rezervaci, chovám se paradoxně neekonomicky, protože momentálně dosažený zisk naprosto nevyvažuje ztrátu, kterou utrpělo historické dědictví národa nebo přírodní krása země (již jsme nestvořili a proto ani neumíme vytvořit náhradu). Jsou prostě situace, kdy ekonomičnost neznamená schopnost tvořit zisk, ale spíš umění neutrpět (nenahraditelnou) ztrátu. Ekonom hodný toho jména (a starobylého slova) by to měl vědět.

Mezi ekonomií a etikou, za jejíž model zde pro zjednodušení posloužilo ekologické jednání, jistě nikdy nebude harmonie. Existuje-li však mezi nimi spor, nemusí to být na škodu. Ta vzniká až tam, kde je spor vnímán jako notorický a jakoby metafyzicky založený. A to vidím nejen u neoliberálů z Modré knihy, ale i u některých jejich kritiků. Chyba je to v obou případech stejná. Inu, protiklady bývají do sebe notoricky vepsány...