Neříká vůbec nic o tom, že každý člověk má v hlavě celuloid. A on přitom jo. Režisér klidně vůbec nemusí mít v hlavě celuloid (dokonce v ní může mít nasráno), pokud by to měl být znak, jímž je vymezován vůči okolí. Protože celuloid má v hlavě každý člověk. A svůj život si mimochodem režíruje málokdo, přičemž ani scénář neexistuje. Ani kdyby kněz a sociolog stáli na hlavě.

Nicméně, člověk má v hlavě celuloid. A to docela jednoduše, přirozeně a odjaktěživa. Člověk totiž myslí filmově dávno předtím, než nějaký fiškus objevil cameru obscuru, další fotografii a další film. Kdyby se někdo chtěl hádat, tak ať se sám sebe otáže, zda by mohl vzniknout film, kdyby předtím někdo nemyslel filmově. Jistěže ne. Kdo by taky vynalézal vysavač, kdyby předtím nepřemýšlel o vysávání. A vsadím boty (stanovuji paradigma), že filmově mysleli odjaktěživa všichni. Už neandrtálci drásali první záběry na stěny jeskyně. Ne sem tam někdo.

Co hlava, to film. Každý to má v hlavě jako Fellini nebo v horším případě Benjamin Tuček. Jenom nemá možnost udělat kopii celuloidu ve své hlavě na celuloid, který by byl promítatelný. Nakonec díkybohu. Kdo by se na to taky chtěl dívat. Každej má taky svýho dost, že.

Ale už by to taky chtělo nějaký ten důkaz. Dobře. Posadíme se někam na terasu s pěkným výhledem, nalijeme si drink dle vlastního gusta, zavřeme oči a zamyslíme se nad nějakou částí svého doposavadního života, třeba průběhem prvního alkoholového večírku nebo průběhem první lásky. Tak. Co jsme viděli?

Pohyblivé obrazy. Nejspíš formátu 35mm a v barvě a se zvukem. Žádná černobílá šestnáctka nebo němý film. Natož pak nějaký hnusný digitál. Film byl prostě vždy pozadu za člověkem. Když člověk vzpomíná na svůj život, anebo přemýšlí o svém životě v budoucím čase, jedná se o klipovitou koláž záběrů. Výrazné zažité nebo naplánované zážitky se zapisují na celuloid v jeho hlavě- na co taky jiného. A záběry mají různou povahu. Široký objektiv, standardní objektiv, zoomování, dlouhé plynulé švenky, statické záběry, dokumentární akčně roztřesená kamera, stmívačky a roztmívačky. Člověk je tedy sám svým kameramanem, dramaturgem, střihačem, zvukařem a nakonec i divákem. Tvoří si svoje vlastní filmy, kolikrát beztak daleko lepší než ty v kinech. Pravé domácí kino a klidně i s domácím popcornem.

No tak dobře, člověk má sice v hlavě celuloid, ale co s tím? To je totiž to. Na celuloid zaznamenává člověk své podstatné prožitky, které mají obraz. Ty prožitky se nesou v nějakých typech záběrů, mají nějakou dramaturgii, rytmus střihu a zvukovou podobu. A v tom byl relativně svobodný do doby, než vznikl skutečný film. A filmové festivaly, filmoví kritici, filmové magazíny s filmovými recenzemi, filmové školy, filmové teorie, filmový intelektualismus, filmová inteligence a filmové snobství. Teoretik funkční diferenciace, suchý vědec Niklas Luhmann by dozajista tvrdil (jakože asi tvrdil), že se film vydělil jako samostatná sféra jednání. Není to ke čtení, ale asi by měl recht. Hlavně se ale film stal módním a vlivným a postupně ještě vlivnějším a všeprostupujícnějším. Film je všude. Kin je víc než knihkupectví a divadel. A zemědělci nestíhají pěstovat kukuřici.

Film vytyčil požadavky pro příběh a způsoby, jak se s ním nakládá s vývojem dějových linií, s expozicí postav a míst, s jejich dramatizací a pointováním. A hlavně, vytyčil žánry. Stejně tak se předtím chovala kniha, jenže bez obrazového diktátorství. To diktátorství způsobilo pěknou paseku celuloidu v hlavě. Je to sice jenom bezdůvodná hypotéza (zakotvená pouze v introspekci), ale mám zato, že film vnutil žánr a kritéria filmové dramaturgie celuloidu v hlavě. Před ďábelským vynálezem filmu byl majitel celuloidu v hlavě svobodný. Tvořil si své záběry a film po svém, bez vodítek a vzoru. S tím je konec. Svůj životní biják na celuloid v hlavě koncipuje dle všeobklopujícího filmu. Nese se v jeho hranicích, hodnotách, kritériích, požadavcích, způsobech nakládání s příběhem. Film učinil z celuloidu v hlavě konformního, byť možná eklektického, papouška v kleci. Nevyletí a kálet bude stále na stejné místo pod sebe a žrát semenec, který mu majitelé blahosklonně nasypou. Film je svině. Vzniknout mu umožnil celuloid v hlavě. A on mu to takhle oplatil.

Nevěříte? Cha. Tak se opět posaďte, zavřete oči, drink už jste dnes měl, takže nic a pusťte si ze svého celuloidu v hlavě svůj nástup do první třídy, první platonickou lásku, první sex, život na střední, rok na pracáku, rok U Apolináře, no cokoli se vám stalo nebo nestalo nebo co si myslíte, že se stane nebo co chcete, aby se stalo. Máte půl hodiny. Tak. Rukopis kterých režisérů poznáváte? Jaké se používaly efekty? Co soundtrack? Jaké filmy vám připomíná vaše vlastní střihová skladba? Jaké herce sami sobě připomínáte? A pohled jakého kameramana jste přijali za svůj?

Na film prostě bacha.