Myslím si totiž, že jenom generace která válku prožila, může vědět zda jim rudoarmějci přinesli svobodu, či ne. Jako její příslušník mohu totiž vzpomínat, zda mně a mým bližním dny a týdny se blížící dunění děl znělo jako hudba naděje, nebo zda jsme se naopak chvěli strachem jak u nás budou "vítězové řádit", jak s chutí o vojácích Rudé armády píší ti, kdo je ani nikdy neviděli. My vzpomínáme, zda v nás pohled na našim městečkem ujíždějící a utíkající Němce vzbuzoval až nekontrolovatelnou radost, nebo naopak strach z budoucnosti. Já si mimo jiné mohu pamatovat, zda ten zaprášený, ploužící se voják v podivné uniformě usnul v průjezdu našeho domu na trakaři se samopalem pod hlavou protože byl opilý, nebo proto, že se bál jít do světnice, aby nebyl v podezření že má zájem znásilnit mou matku. Protože by eventuelní obvinění nikdo nevyšetřoval a on by byl na místě zastřelen, jak nám po vyspání řekl. Jen naše generace ví, jaká to přišla úleva, že už nás nebude sžírat ochromující strach z každého blížení se německých vojáků či gestapáků k našemu domu. My musíme vědět, co jsme cítili a prožívali v prvních dnech po válce. Jenom my totiž víme, že větší radost v životě jsme mnozí již nikdy neprožili.

Samozřejmě, že byli lidé, kteří se již tehdy necítili osvobozenými. Říkalo se jim všeobecně kolaboranti. Někteří na svou spolupráci s nacisty dokonce těžce dopláceli hned v prvých dnech po útěku Němců. Jenže je neponižovali příslušníci Rudé armády, kteří měli rozkaz bojovat dál, podle současného výkladu tedy "okupovat" další obce a města. Zrádce tehdy doslova lynčovali osvobození Češi, vesměs především ti, kteří byli celou válku prakticky dostrašeně loajální. Opravdoví odbojáři naopak museli dokonce kolaboranty před nimi chránit, protože ve své politické vzdělanosti pro ně chtěli tvrdý, leč spravedlivý soud. Osvobozovanými se moc dobře necítili samozřejmě ani různí "keťasové", kteří ke konci války chtěli za trochu sádla či mouky rodinné šperky, porcelán, obrazy, ba když už městské paničky nic jiného neměly, tak i damaškové peřiny.

Každou minulost lze jen velice těžce objektivně zhodnotit. Já si dokonce myslím, že ji vůbec nejde pravdivě vidět, protože to by se musela prožít celá úplně znova a především jen s těmi informacemi, které v daném okamžiku byly k dispozici. Posuzovat děje minulosti věděním jež máme dneska je asi tak "moudré", jako se vysmívat starověkým Římanům, že stavěli nákladné akvadukty, když přece stačilo v terénu položit laciné potrubí. Jakýkoliv popis minulých dějů, čili dějepis, není ničím jiným než reprodukcí částeček proběhlých událostí. Veškerá historie ve způsobu vyprávění minulých příběhů pak není v mých očích žádnou vědou, jako si nemohu za vědecké dovolit vydávat ani své vzpomínky na minulost. A jak teprve vzdálena od toho všeho je objektivní pravda, pokud vůbec nějaká existuje. Každý si bohužel nese celým svým životem "svou pravdu". Samozřejmě jenom o věcech minulých, protože hovořit o pravdě přítomnosti nadtož budoucnosti je úplný nesmysl. Ta "osobní" pravda o minulosti je s ohledem na poznávací schopnosti každého z nás jinak hluboká. Ale s ohledem na celkové životní zkušenosti rovněž i jinak "zabarvená". Pokud by vůbec měla existovat nějaká obecnější, objektivnější pravda, musela by se hledat jako průnik subjektivních pokusů o popisy prožitého. Ale především by museli být její interpreti schopni zbavit se svého "světonázorového hodnocení všehosvěta".

Ti, kdo danou událost prožili, nikdy neměli v té chvíli tolik informací o své současnosti, jako ti, kdo ji s odstupem doby studují. Ale ani historici nikdy nejsou schopni posoudit všechny okolnosti studovaného období. Vždycky je i poctivá snaha o sebeobjektivnější pohled na minulost pouze určitou redukcí minulostí a především pak pouhou interpretací, navíc velice často ovlivněnou celoživotním obsahem toho kterého individuálního vědomí. Nejméně těchto všech okolností by si každý, kdo o minulosti přemýšlí a především publikuje, měl být s velkou pokorou vědom a proto své soudy by měl vynášet velice opatrně.

Vrátím-li se zase ke konci druhé světové války, chtěl bych říci současníkům jen dva své postřehy. Kdyby v době jejího konce někdo v našich krajinách řekl, že jej Rudá armáda neosvobodila, tak by byl přinejmenším v podezření z kolaborace. Padesát let po skončení války už ale bylo skoro všeobecným názorem, že by Sovětský svaz nacisty nikdy neporazil, nebýt pomoci z USA. A jak tak sleduji všeobecnou vzdělanost, třeba v pořadu "Nikdo není dokonalý", vsadil bych se o to že sním svůj klobouk, kdybych nějaký měl, že při stoletém výročí konce oné vzpomínané války se všeobecně bude mít zato, že tu válku vyhráli Američané, kteří svou pomocí Němcům zničili nenáviděného, největšího teroristu dějin Stalina a zbolševizovaný Sovětský svaz.

A to všechno, bohužel, se považuje již dneska a bude i v budoucnu považovat, za historii. Proto ať se mi odborníci tohoto oboru nediví, že jejich pole bádání nějak nedokáži považovat za vědu. Možná ke své chybě.

A ten druhý postřeh? Každému, kdo hlásá, že naše zem nebyla osvobozena od nacistů, ale naopak okupována sovětismem, bych chtěl jenom připomenout velice reálnou pravdu; kdo zapomíná své dějiny, ten riskuje, že je bude muset prožít znova. Kdo dneska nedovede odlišit nacistickou okupaci od nadvlády komunistů, byť prakticky regentů sovětů, ten opravdu vytváří podmínky k tomu, že si to bude muset "odžít" na vlastní kůži.

A je mi naprosto jedno, zda mi kdokoliv za tento názor vynadá do "estébáckých a bolševických sviní", zvláště když já jsem na vlastní kůži opravdu zažil vyšetřování StB i omezování svobody ze strany "bolševiků", zatím co většina těch, kdo mi tak budou nadávat o tom jenom četla, nebo spíše slyšela v televizi, protože nejmladší generace už ani není zvyklá číst, ta spíše jenom píše.