20. 6. 2005
Ekonomie versus etikaJosef Vít se zde nedávno právem pozastavil nad obsahem jedné diskuse na webu Liberálního institutu a hned se mu to vrátilo v podobě polemické odezvy. Je sice pravda, že tentokrát oponentovi sám vložil do ruky účinnou zbraň v podobě své silně za vlasy přitažené logiky, ale to na celé věci patrně není to nejpodstatnější. Tato polemika totiž ukázala na mnohem závažnější problém, na hlubokou krizi myšlení, kterou lze vysledovat v diskusích o společnosti, politice a ekonomii. Krize se projevuje nikoli v tom, o čem je řeč, ale v tom, o čem se nemluví, co se a priori považuje za dané, a tudíž o tom není nutno ani záhodno diskutovat. |
Roli axiomatických tvrzení s etickým obsahem a normativním účinkem pro chování společnosti jako celku (chce se říci "systému"), kterou si po dlouhá staletí přisvojovala církevní dogmata a později vývody karteziánských myslitelů, dnes obsazují ekonomické zákony. Za polemiku s nimi naštěstí už neplanou inkviziční hranice. Nositelé jediných pravých pravd si však s Velkými invizitory nezadají v míře svého dogmatismu, netolerance vůči odlišným myšlenkám i agresivního napadání oponentů. Priority dalšího vývoje společnosti, když už se někdo z těch nejpravějších výjimečně sníží k tomu, aby je aspoň nějak definoval (pro správného neoliberála je přirozeně ideově nejčistší nedefinovat vůbec nic), pak jsou formulovány, jakoby žádná etika neexistovala a jakoby jediný smysl existence a provozování společenských systémů spočíval v jejich ekonomické efektivnosti, ve snaze o co nejnižší penězi vyjádřitelné náklady jejich provozu a o maximum úspor. Tvrzení neoliberálních ekonomů se nejen povyšují na axiomata, o nichž se nemusí a často ani není radno diskutovat. S tzv. ekonomickými zákony se většinou zachází stejně jako se zákony přírodními, tj. nebere se v úvahu, že nejsou ničím jiným než určitými konstrukcemi lidského myšlení, které mohly vzniknout jen za určitých konkrétních podmínek, vytvořených zase jen lidmi. Mění se pořadí logické posloupnosti kroků - místo abychom se nejprve dohodli, jakou chceme společnost a potom nějak stanovili pravidla jejího fungování včetně chování jednotlivců v ní, snažíme se do matric formovaných ekonomickými "zákony" nacpat všechny možné způsoby chování a jednání lidí a v důsledku tím predikujeme i to, jak bude společnost jako celek nakonec vypadat. Ekonomie tak úspěšně vytlačila etiku z jejích společenských pozic, chová se tam jako na dobytém území, a nejen to, navíc se tváří, jako by ty pozice měla jisté navěky a nepřipouští žádné úvahy o alternativách použitelných v případě, kdyby se přece jen někomu podařilo platnost jejích dnes uznávaných a dokolečka omílaných axiomat zpochybnit či dokonce vyvrátit. S použitím všech dostupných prostředků zabrala v lidských myslích místa, od věků patřící etice, a její velice účinné prodloužené ruce, sloužící zájmům nepočetných skupin vyvolených, se usilovně snaží o to, aby lidé vůbec zapomněli, že se někdy chovali podle nějakých norem vytvořených jinak než ekonomickým myšlením. (Někteří z ředitelů zeměkoule se sice tváří, jako by měli na stolech přímou linku k Bohu, nejméně jeden z nich tomu dokonce evidentně sám věří. Okázale navštěvuje nedělní mše a inflace zmínek o Bohu ve většině jeho oficiálních projevů je zřejmá, ale ve své praktické činnosti už dávno většinu přikázání své věrouky ignoruje.) Pesimismus při podobných úvahách je na místě. Obecně chybí odvaha redefinovat požadavky na žádoucí způsoby formování společnosti, většinou s odkazem na neblahé následky totalitarismů 20. století. Když už se o to nějaký odvážlivec čas od času pokusí, hned se na něho sesypou držitelé jedině pravých pravd, ocejchují ho jako sociálního inženýra a s patřičným humbukem se ho pokusí znemožnit. Nebo se jednoduše použije ta slavná TINA (There is no alternative), o které se všeobecně soudí, že se prostě nemusí dokazovat. Zatím nám Gaia stále důrazněji dává najevo, že největším škůdcem biosféry je lidstvo, a my to ke své škodě odmítáme vnímat. Bláhově se domníváme, že externality naší činnosti, jejichž existenci soustavně popíráme nebo ignorujeme, ponese ve svých nákladech ona. Fatálně se však mýlíme - její účetnictví neoblafne nikdo, ani my, lidé. Je to o to horší, že nejsme schopni ani přibližně odhadnout, na které datum stanoví termín účetní uzávěrky. Co s tím? I když se to zdá vrcholně banální, asi opravdu bude potřeba pořád a pořád znovu promýšlet a publikovat argumenty na podporu obecného uvědomění, že:
S přihlédnutím k tomu, kam až jsme nechali splašenou ekonomii utéct, to vypadá jako práce pro dost lidí na desítky let, ale naši dědkové také sázeli stromy, z nichž teď máme užitek i potěšení my. Zkusme dělat vše pro to, ať naše vnoučata své dědky jednou nemusí proklínat. Takže snad by se dalo téma uzavřít tím židovským: Není ti souzeno, abys tuhle práci za svého života dokončil, ale není ti ani dovoleno od ní odejít. |