Jeden ze zásadních důvodů, proč se japonské ekonomice tak daří, je skutečnost, že Japonci jsou neobyčejně pracovití. Součástí japonské kultury je intenzivní, těžká dřina bez adekvátního odpočinku, často i bez dovolené. Málokterý jazyk na světě má jednoslovný termín pro smrt z přepracování -- japonština ano. Neumím si představit, že by podobným stylem byli ochotní pracovat Evropané, a to ani výměnou za celoživotní jistotu zaměstnání. Krátký pracovní týden a dlouhá dovolená patří mezi základní rysy většiny evropských ekonomik, a při pokusu o jejich omezení by spousta lidí spustila hlasitý pokřik o vyděračském kapitálu hlava-nehlava (umím si v této roli představit zejména některé dopisovatele Britských listů).

Aby bylo jasno, tento japonský styl života mi nijak neimponuje a nechci jej prosazovat. Právě proto, že jsem členem západní civilizace a zastávám názor, že individuum má svoji hodnotu; že člověk má žít i něčím jiným než prací, že má mít volný čas apod. Fanatická japonská pracovitost plyne z kolektivistického názoru na svět, v němž má člověk nějakou hodnotu jen tehdy, pokud je neustále neúnavně se točícím kolečkem ve velkém stroji, kterému slouží. Lidé, kteří z takového postavení vypadnou, to mají v japonské společnosti velice těžké. Například zacházení Japonců s hibakuša (to jsou lidé, kteří přežili atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki) je skutečně špatné -- jde o vyvrhele společnosti. Většina těchto lidí svůj tragický zážitek musí tajit před ostatními. Nezapadají do obrazu současného Japonska, a to se v této sevřené společnosti neodpouští.

Ke kolektivistickému duchu Japonska bych rovněž rád zmínil, že je lehké se nechat na první pohled oklamat japonskou zdvořilostí. Ano, lidé se v Japonsku často uklánějí, hovoří spolu mile, mají pevnou síť sociálních kontaktů a jsou pořádkumilovní. Tyto atributy patří k Japonsku již po staletí. Avšak nevídaná agresivita je integrální součástí japonské národní letory, pouze je v současné době "přesměrována" právě do pracovního nasazení, při kterém Japonci se skutečnou vášní poškozují sami sebe přepracováním, stresem, narušením vztahů se svými životními partnery (málokde jsou tak podivné vztahy mezi muži a ženami jako v Japonsku) atd. Projevem chronické frustrace a agresivity obrácené proti sobě je i vysoká sebevražednost, která se stala prakticky běžným společenským jevem. Člověk, který nestačí na svoji práci, prožívá tuto skutečnost jako nesmírně zahanbující a někdy volí smrt vlastní rukou.

Běžnou součástí "kulturního života" japonské střední třídy je každodenní čtení dost primitivních komiksů, plných násilí. Pokud v jednom sešitku naleznete jen 4 vraždy a 2 znásilnění, jde ještě o umírněnou edici. Je skoro neuvěřitelné, jakým způsobem je dospělí japonští muži hltají -- stačí se rozhlédnout při ranní cestě metrem. A pokud zavzpomínáme na nedávnou historii, ohromná brutalita japonských vojáků za druhé světové války nesnese srovnání s žádnou jinou bojující stranou. Zbytek východní Asie (Čína, Filipíny, Thajsko, Korea, Tchaj-wan, Vietnam ...) dodneška Japonce za napáchaná zvěrstva upřímně nenávidí.

Mimo jiné proto, že ani pozdější mírové Japonsko se nikdy neobtěžovalo se snahou o nějakou nápravu svých zločinů. V tehdejších zrůdnostech japonské armády se spojil právě kolektivismus ("dělám to pro císaře a Japonsko, já za to nenesu žádnou zodpovědnost") s překvapivě silným japonským rasismem vůči ostatním asijským národům, a výsledkem byly pyramidy z umučených těl jiných lidí. Je značným úspěchem americké okupační správy, že se jí podařilo přetransformovat fanatickou loajalitu Japonců od sféry vojenské ke sféře podniků, v nichž pracují. Zcela jistě to zabránilo dalším válkám v regionu.

Současná relativně dobrá ekonomická situace Japonska plyne mimo jiné i ze zcela specifického postavení země na mezinárodní scéně. V dobách studené války bylo Japonsko pro USA "nepotopitelnou letadlovou lodí", kotvící u břehů Číny, KLDR a SSSR, a jako takové hrálo důležitou roli v americkém obranném plánování. Japonsko bylo pod přímou ochranou amerických ozbrojených sil a nemuselo vydávat žádnou zásadní část svého HDP na neproduktivní armádní složky. Navíc si v rámci ochrany svého trhu mohlo dovolit omezit dovoz výrobků do země vysokými dovozními cly. Naproti tomu japonské výrobky vyvážené do USA a Evropy nebyly v cílových zemích podrobeny tak vysokým clům, a to z toho důvodu, že Japonsko jako politický spojenec v bipolárním světě bylo natolik důležité, že se nevyplatilo vést vůči němu ekonomický souboj celních tarifů. To je zcela neopakovatelná výhoda. Jedině díky tomu zůstal japonský průmysl v dobách krize schopen zaměstnávat lidi po celý život. Ale ani tehdy to nebylo zadarmo. Disciplinovanost Japonců je natolik vysoká, že pokud management firmy sdělí zaměstnancům, že firma trpí potížemi a v jejich důsledku je nutno na půl roku snížit platy o 25 procent, zaměstnanci to vezmou se statečným klidem, a díky tomu se nemusí propouštět. Finanční zdraví podniku, v němž pracují, je totiž kolektivistickým Japoncům důležitější a bližší než jejich vlastní finanční situace. Západoevropské odbory by na takový návrh zareagovaly divokou stávkou, která by ve svých důsledcích znamenala buď propouštění, nebo zhroucení celého podniku.

Ponechávám čtenářům na uvážení, nakolik by se jim zamlouval život v podobné zemi. Úmyslně jsem nerozebíral další negativa japonské společnosti, jako je například rigidní studijní systém (neúspěch u maturity poznamená člověka na celý život, z čehož plyne vysoká sebevražednost neúspěšných dětí), duchovní izolace od zbytku světa, přelidnění, nejrůznější absurdity ve vztazích mezi pohlavími, "Narita complex" apod. Domnívám se však, že běžný západní levičák by nebyl schopen v Japonsku dlouhodobě existovat (o středo- či pravičáku ani nemluvě). Jediným druhem západní levice, který by se v Japonsku mohl skutečně uchytit, by byl rigidní komunismus, který organizuje úplně všechny aspekty života svých občanů. Pro ostatní západně orientované lidi, kteří upřednostňují hodnotu člověka před zájmy státu či jiné organizace, by život Japonce (nikoliv cizince, kterému se tolerují různé výstřelky) v Japonsku byl asi nesnesitelný.

P.S.: Při psaní tohoto článku jsem kromě příběhů několika Čechů, kteří Japonsko navštívili, konzultoval i knihu Dějiny Japonska, NLN s.r.o., Brno 2001.