Jeho o málo starší kolega konstatoval, že se není čemu divit, že "každý živočišný druh se za optimálních podmínek rychle rozmnožuje". Mladá ambiciózní dáma, která organizaci té sešlosti měla na starosti, jim snaživě souhlasně (a taky hlasitě) přizvukovala.

Když se ji pak jeden z nemnoha účastníků ve věku nad 50 let pokusil zpacifikovat poukazem na to, že kdokoli z lidí včetně ní se může stát třeba i bez vlastního aktivního přispění příslušníkem nějaké náhodně definované menšiny, která může být ze strany většiny všelijak perzekvována, vyvolal jeho názor převažující nevoli většiny členů skupiny.

V diskusi padaly obvyklé "argumenty" typu "nejsem rasistka, ale cikány nesnáším", požadavky na okamžité zastavení veškeré sociální (rozuměj finanční) podpory i faktické pomoci romské menšině, názory jako "není řeč o menšinách, ale o cikánech" apod. Pár lidí, převážně těch, kteří by díky své zkušenosti měli k věci co říci, se raději znechuceně drželo zpět a svůj nesouhlas vyjádřili později a potichu.

Banalita, řeknete si. Z pohledu všednodenního života nejspíš budete mít pravdu. Na podobné názory můžete narazit dnes a denně, koneckonců i sociologické výzkumy ukazují, že jejich nositelů v české populaci postupně spíše přibývá. Nechci zde rozvádět romskou problematiku jako takovou, k tomu je dost povolanějších. Popsaná situace se však zdá svědčit o velice nebezpečném vývoji ve vědomí většiny Čechů, a to nejméně ze dvou důvodů.

Předně, pěkně si tu zahníváme ve svém teplíčku a bez bližší osobní zkušenosti s nějak odlišnými lidmi tu naši zasmrádlost považujeme za normu. Vůbec nám nedochází, že naše vlastní historie i současnost většiny ostatního světa dnes a denně dokazují nesamozřejmost slušného chování většin k menšinám.

Příslušníkem menšiny v tomto kontextu se může stát skutečně kdokoli. Rasa, pohlaví, národnost, tělesný znak, sexuální orientace, mentální odlišnost, věk, nemoc, víra, sociální postavení, politický názor - cokoli z toho se může stát znakem, který kohokoli z nás odliší od většiny, která se někde a někdy náhodně vytvoří a která bude ty jiné aktivně odmítat, potlačovat, terorizovat, možná i fyzicky likvidovat.

Je mi jasné, že dost lidí v Čechách (otázkou je, zda jde skutečně o většinu) si na Romy vytvořila názor podložený vlastní konkrétní negativní zkušeností.

Děsí mě však většinový přístup k řešení problému. Jestliže dnes většina tiše (někdo i hlasitě) souhlasí s upíráním základních lidských práv nějaké menšině, zítra bude stejně tak zaujímat podobný postoj k menšinám jinak definovaným, až nakonec i část té většiny na svůj postoj doplatí.

Slavný a často citovaný výrok pastora Niemöllera je, zdá se, neustále aktuální. Navíc - a to nás po mém soudu odlišuje od občanů většiny zemí západní Evropy - to vše bude doprovázeno obtížností, ne-li nemožností dovolat se v nouzi konkrétní pomoci.

Dále, popsané skutečnosti či rizika vedou k paradoxnímu stavu, kdy v zájmu posílení demokracie a svobody voláme po omezení demokracie a svobody. Dobrá, většina české populace zatím nedospěla k pojetí demokracie jako ochrany či respektování menšin a svobody jako dobrovolného omezení hulvátského a agresivního vyjadřování nebo chování.

Proto, abychom zamezili dalšímu šíření takového chování, budeme používat represivních metod a tím budeme ty naše dosud "embryonální" demokraty vychovávat k demokracii.

Souhlasím s názorem Milana Valacha, že některé názory by neměly být veřejně vyslovovány a dojde-li už k jejich prezentaci, mluvčí by měli být hnáni k odpovědnosti, od jisté meze i trestně právní.

Nedomnívám se však, že tato represe sama o sobě lidi vychová. Mám za to, že lidé své postoje mění většinou až na základě přímé osobní zkušenosti. Nechci nikomu přát nic zlého, ale každý by se měl zkusit vžít do situace nějaké menšiny, ti méně vybavení fantazií by si možná mohli zkusit strávit týden v prostředí pro ni obvyklém. Taková prevence by určitě bolela méně než pozdní zjištění, že teď jsem částí menšiny já a široko daleko není, kdo by mi pomohl. Represe navíc může vést k radikalizaci a rázem jsme ve slepé uličce.

Jaká jsou tedy možná řešení? Rozdělil bych je do dvou skupin. Za prvé, řešit problém menšin pozitivně a proaktivně - v tomto konkrétním případě Romů už byla většina rozumných návrhů řečena, nechci je zde opakovat, jsou všeobecně známy.

Za druhé, získávat pro správnost těchto řešení i souhlas většiny, především nastupující generace, a to hlavně jinak než represí. Před 15 lety jsem si možná trochu naivně myslel, že generace našich dětí je pro další vývoj české společnosti nadějí.

Dnes, když vidím, jak se postupně ujímá správy veřejných věcí, mám sílící obavy z dalšího vývoje a pocit nutnosti svůj názor revidovat.

Nerad bych skončil tím klasickým "dnešní mládež nestojí za nic", rozhodně nepatří do jednoho pytle a nakonec jsou většinou takoví, jak jsme si je sami vychovali. Snad je i zkušenost otevírající se Evropy přivede k něčemu pozitivnějšímu. Pokoušejme se je k tomu vést činem i radou, ať dožijeme své životy aspoň v trochu důstojné společenské atmosféře.