30. 5. 2005
Vždy může být ještě hůřVáclav Havel, Miloš Zeman a Václav Klaus představují vzájemně neslučitelné exempláře politických osobností. Jejich vzájemná konstelace by se dala vyjádřit jako tři úhly trojúhelníku. Přesto mají jedno společné -- jsou (ano, stále všichni) politiky pro politiku. |
Max Weber rozdělil profesionální politiky na dvě skupiny -- jednu představují právě tři výše jmenovaní, kteří politiku skutečně prožívají a proto vytvářejí onu politickou osobnost. O jejich kvalitách je možné soudit pochopitelně cokoli, ale mají svou zřetelnou identitu. Ta identita má také svůj ideový základ, své kořeny a vývoj. Každý vychází z určitých, vzájemně velice rozličných teoretických předpokladů, promyšlených v určitý autentický hodnotový systém se vzájemnými návaznostmi. V politice proto do velké míry obhajují své vlastní názory. Praktická politická rozhodnutí vycházejí prvotně z tohoto systému, tudíž jsou do velké míry také autentická, vnitřně motivovaná, předpokládající skutečnou účinnost řešení a naplnění jeho cílů. Tím by se asi dal vyjádřit ten těsný osobní vztah, jaký k politice mají. Tato generace politiků reprezentovaných Václavem Havlem, Milošem Zemanem a Václavem Klausem vzešla z pádu komunismu v roce 1989, formovala politickou situaci celé devadesátá léta. Rámec jejich osobnosti byl hotov a stačilo ji politicky obléct. Ta další generace, reprezentovaná Stanislavem Grossem, Mirkem Topolánkem a Miroslavem Kalouskem, představuje úplně jiný způsob politické profesionality. Druhá Weberova kategorie profesionálních politiků shromažďuje ty, kteří politiku vnímají na prvním místě jako možnost svého společenského uplatnění s vysokou mírou prestiže. Jejich cesta k politice nevede z vnitřního přesvědčení, ale ze zhodnocení společenské nabídky a volby optimální varianty. Rámec jejich politického angažmá je jen projevem loajality k zaměstnavateli. Obě tyto skupiny mají společnou snahu disponovat společenskou mocí, rozdíl ale spočívá v tom, k čemu tuto moc chtějí použít. Není přitom velkým problémem, že političtí zaměstnanci svá politická stanoviska zastávají jen jako mimikry; do velké míry se v postsocialistické společnosti ztotožnili s konkrétním politickým směrem a prohlásili se za sociálního, křesťanského nebo občanského demokrata. Tím se zavázali k určitému modelu politiky, který je transparentní. Problémem je, že přes svůj závazek jednat podle určitých hodnotových systému je tyto struktury nutí pouze k tomu, aby nevybočovali z jejich hranic. Ne už však k tomu, aby tato rozhodnutí byla vedena autenticky, v souladu s jejich politickou osobností. Jejich rozhodnutí nejsou vedena po linii ideový předpoklad -- politický prostředek, nýbrž po linii sociální seberealizace -- politický prostředek. Jejich rozhodnutí jsou sice uskutečňována v materiálním souladu s názorem, jehož pozici zastávají, ale nikoli v souladu duchovním. Pokud ovšem nedochází k příliš velké míře autosugesce. Upřímnost jejich snahy je tak deklarována pouze v rámci předvolební kampaně a představuje vlastně jen součást toho, co má nahrazovat onu chybějící politickou osobnost -- vytvářejí osobnost mediální. Mediální osobnost je možné naplňovat nejrůznějším obsahem, lze měnit její "váhu", "hustotu" a "chemické složení" . Je také celkově "flexibilnější". Má pouze jednu nevýhodu -- její mediální slupka může být prohlédnuta, ať už cizím nebo vlastním přičiněním. Proč asi Václav Klaus označil svého nástupce v předsednictví ODS za "falešného a prázdného"? Těmito slovy Václav Klaus odhalil svou zkušenost, že Mirek Topolánek je ideově neangažovaný a své zaujetí jen předstírá. Byla to v podstatě precizní a velmi srozumitelná charakteristika. Stanislav Gross se zase dobrovolně odhodlal k neudržitelnému politickému kýči a veřejně deklaroval svou upřímnost jako politický program. Projevil, že nemá vkus ani tu upřímnost, která předpokládá autentickou politickou osobnost, ne jen mediální poradce. Ta první skupina politiků není stejná jako před lety. U všech došlo k významnému vývoji a posunu, jenže taková je každá lidská identita. Neměnná identita je nesmysl. Stále jim však může člověk věřit v tom, že jejich identita je výsledkem dost hluboké sebereflexe, ať už může být v určitých okamžicích nepochopitelná nebo směšná. Stále jsou sví. Když se tak dívám na jejich následovníky, mám chuť iniciovat nějakou petici. Třeba "Děkujeme, zůstaňte". ( Psáno pro BL a ČRo 6) |
Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
30. 5. 2005 | Vykročí ČSSD z dnešní mizérie? | Lukáš Jelínek | |
30. 5. 2005 | Prokletí zahraničních investic | Milan Zelený | |
30. 5. 2005 | Případ dvou domů v ulici Pod Vyšehradem v Praze -- Podolí | Petr Kužvart | |
30. 5. 2005 | Vždy může být ještě hůř | Bohumil Kartous | |
27. 5. 2005 | První pražské bienále zahájeno | Jan Paul | |
27. 5. 2005 | Třináct otázek k situaci na pražské výtvarné scéně | Jan Paul | |
27. 5. 2005 | Proč jsem nevolil Richarda Medka | Štěpán Kotrba | |
24. 5. 2005 | Tichý převrat | Miloš Kužvart st. | |
23. 5. 2005 | Konzervativní pravice a konzervativní komunisté si jsou bližší, než se zdá | Milan Valach | |
23. 5. 2005 | František Koukolík: Mozek a jeho duše | Jan Sýkora | |
23. 5. 2005 | Mírně těhotná / velmi těhotná | František Schilla | |
23. 5. 2005 | Prase na talíři | Štěpán Kotrba | |
23. 5. 2005 | Lety, prasata a komunisté | Boris Cvek | |
23. 5. 2005 | Levicová frakce v levicové straně má své opodstatnění | Jan Kavan | |
23. 5. 2005 | "Bez paměti žilo by se lépe ..." | Jakub Kára |