To, co začalo hradeckým sjezdem ČSSD v roce 1993, se zpočátku zdálo být slavným obdobím. Sociální demokracie ulovila lídra s velkým "L". Miloš Zeman byl znám čistým štítem, tahem na branku i intelektuální kapacitou. Vložil se do boje s plnou vervou a na protivnících nenechal nit suchou. Pojmenoval podvod století, tunelování i spálenou zemi. Radikální rétorikou získával nespokojené voliče, lůzu nevyjímaje. Nadchl komunisty i republikány, které nazval zdivočelými sociálními demokraty. Čilý byl Zeman i v kuloárech. Nejprve vyzobal rozinky v podobě zajímavých osobností a pak nemilosrdně zválcoval Občanské hnutí, Stranu zelených, Liberálně sociální unii, Českomoravskou unii středu, Levý blok, Stranu demokratické levice...

Sestavil nesourodý tým odborníků, přesvědčených sociálních demokratů i prachsprostých oportunních kariéristů. Určil si své maskoty (Buzková) i lidi na zákulisní práci (Šlouf). Kudy chodil, tudy burácel a budoval silnou antiklausovskou opozici. Možná byla i levicová, každopádně však populistická. Kdo projevil byť jen trochu vstřícnosti k politice středopravé vládní koalice, musel se poroučet. Krapet populismu neuškodí, pomůže-li dobré věci, mysleli si mnozí. A vyhlíželi nástup sociálnědemokratického kabinetu.

Volby v roce 1996 skončily patem. ČSSD se rozhodla tolerovat druhou Klausovu vládu. Vydělala na tom. Po předčasných volbách o dva roky později byl dluh splacen: ODS se ve Smlouvě o vytvoření stabilního politického prostředí zavázala akceptovat menšinovou vládu ČSSD. Šlo by to tenkrát i jinak. Sociální demokraté mohli většinově vládnout s KDU-ČSL a Unií svobody. Miloš Zeman si kryl záda, když premiérské křeslo nabídl Josefu Luxovi. Předně však chytře předvídal, že Rumlova US dodrží slib a se Zemanem do jednoho kabinetu nevstoupí.

ČSSD se dočkala jednobarevné menšinové vlády, tedy více než tuctu ministerstev pro sebe sama, nemusela se o moc dělit a měla jistotu, že ji nikdo nesvrhne. Za tu cenu oželela i realizaci některých svých stěžejních programových záměrů. Co na tom, že debatám o volebním systému či daňových úpravách udávala tón ODS. Nastala éra klientelismu a politické korupce. V samotné opoziční smlouvě politologové odhalili kartelovou dohodu. Sociální demokracie jako taková se naučila vládnout bez ohledu na spojence a nálady venku. Poctiví straníci a dobráčtí naivkové se upřímně těšili z možnosti spravovat zemi, zatímco povedení výžírkové se pasovali na novodobou honoraci. Na jednom ministerstvu se vesele čarovalo, na jiném smilnilo, na dalším se osnovaly plány na usmrcení nepohodlné novinářky a na Úřadu vlády se odlévalo Olovo.

Sotva se můžeme Miloši Zemanovi divit, že po volbách v roce 2002 očekával odchod do opozice. Ještě předtím ale stačil předat partajní žezlo muži s "nejmenším deficitem inteligence a pracovitosti", Vladimíru Špidlovi.

Dosavadní Zemanův zástupce překvapil. Odřízl se od opoziční smlouvy. Odmítl spolupráci s komunisty, o jejichž levicovosti měl odjakživa vážné pochyby. (Špidla též jako jeden z mála sociálních demokratů nepřevzal komunistické vnímání soc.dem. coby nedůsledné, kompromisnické, prostě měkké odnože komunistické strany.) Za budoucí koaliční partnery označil křesťanské demokraty a unionisty. Především však navázal na zcela jinou sociálnědemokratickou tradici.

Historik Špidla viděl v sociální demokracii sílu progresivní a reformní, jež se kdysi nebála účastnit bitev s nejistým koncem a zarputile hlásala všeobecné a rovné volební právo, dekriminalizaci homosexuality či rovnoprávnost obou pohlaví. Také proto se vždy mohl opřít o krutými větry ošlehaný soc.dem. exil. Naslouchal moderním evropským trendům a chápal potřebu zachování sociálního státu prostřednictvím jeho zefektivnění.

Tím, že Špidla nekupčil, získával nepřátele v blýskavém byznyse i temném podsvětí. Svou tvrdohlavostí při prosazování politiky otevřeného kompromisu zas do běla žhavil mnohé své spolustraníky. Jedni mu nemohli zapomenout, že neprodloužil opoziční smlouvu s ODS, druzí pak že nesestavil menšinovou vládu podporovanou KSČM. Tradovalo se, že "nekomunikuje". Ve skutečnosti vysílal na úplně jiné frekvenci než většina poslaneckého klubu a aparátu ČSSD. Zatímco řadové členy zpravidla přesvědčit dokázal, s pomazanými hlavami všemožných grémií vedl jednu bitvu za druhou. A když zvítězil, spotřeboval tím svoji energii na dlouhou dobu dopředu.

Ve dvou věcech Vladimír Špidla selhal. Za prvé, pomohl sociální demokracii prohrát prezidentskou volbu. Nepostaral se o včasnou nominaci společného koaličního kandidáta a naopak na poslední chvíli prosadil zhoubnou myšlenku vnitrostranického referenda. Dále uvěřil Zemanovu tvrzení z roku 2002, že definitivně končí s politikou a zpět se vrátí jen v kritické situaci po žádosti úřadujícího předsedy. Zeman se přesto mezi prezidentskými adepty objevil, ovšem do ringu byl ochoten napochodovat až v případném druhém kole. To jeho blízcí správně pochopili jako výzvu "zaříznout" soc.dem. kandidáta z prvního kola, Jaroslava Bureše. Stalo se, avšak destruktivní síla ze Zemana čišící spolu s jeho pohrdáním lidmi, jejich hloupostí, ba prostotou, odradila spoustu jiných zákonodárců ČSSD, aby expředsedovi hodila svůj hlas. Zeman se odporoučel jako spráskaný pes, na Pražský hrad usedl (také částí soc.dem. zvolený) Václav Klaus a v ČSSD zavládly výčitky a nedůvěra. Strana doplatila na pramalou vůli diskutovat, říkat si nepříjemné věty z očí do očí.

Druhou slabou stránkou Špidlovou byla personalistika. Loajální byl i k jedincům, co si to nezasloužili a obklopovali jej z naprosto sobeckých pohnutek. Stejně tak se z obav z eskalace vnitrostranického napětí vyhýbal otevřeným konfliktům s těmi, kterým Špidlova antiklientelistická doktrína k srdci zrovna nepřirostla.

Debaklu ve volbách do Evropského parlamentu využili předsedovi oponenti dokonale. Špidla ustoupil Stanislavu Grossovi a stáhl se do bruselského vyhnanství. Grossovi nezbylo než poskládat novou vládu na starém koaličním půdorysu, ale původní étos jí už chyběl. Přesto čerstvý kabinet pokročil v plnění vytyčených úkolů -- ukotvováním České republiky v EU počínaje, přes daňovou a penzijní reformu, až po zkvalitňování právního prostředí.

Dalo se tušit, že když Gross neuhne z nastoupené reformní cesty ve vládě, ale i v ČSSD, kde zastřešil vyústění Špidlou započaté programové debaty, dočká se soupeřů lačných předsednického postu. Již na podzim ohlásil záměr ucházet se o trůn Zdeněk Škromach. Usměvavý ministr, nahrazující intelektuální potenciál siláckým slovníkem, nejprve začal kádrovat koaliční partnery, pak sociálně demokratické reformátory a skončil u výroků o riziku útěku do středu a hrozbě vychýlení programu, o které se na lednové programové konferenci údajně pokusili lidé z okolí Grosse a jeho kandidáta na prvního místopředsedu Sobotky. Přitom se nestalo nic jiného, než že v programu byly atraktivněji popsány klasické soc.dem. hodnoty a byl zformulován odvážnější, ambicióznější přístup k europeizaci a globalizaci.

Za Škromacha se nepostavil nikdo jiný než Miloš Zeman. Prý u něj nalezl opět jakýsi nejmenší deficit čehosi... Škromach na oplátku Zemanovi pokřtil knihu napěchovanou vulgaritami, tu na adresu Grosse, tu Špidly, tu Buzkové. A smál se a smál. Kdo čekal, že premiér odvolá svého náměstka pro ztrátu důvěry, byl vedle.

Na Vysočině se nudícímu titánovi vydatně nahrály aktuální Grossovy aféry. Premiér neuměl přijatelně objasnit rodinné výdaje na bydlení, spekulativní investice ani tragickou manželčinu zálibu v nevhodném podnikání s ještě nevhodnějšími přáteli. Ortel si podepsal jednak účelovými návrhy občanským demokratům na jednání o změně volebního zákona, jednak nepovedenou televizní omluvou. Nejprve se rozplynula důvěra středních vrstev, o něž prostřednictvím inovovaného programu stojí nejvíce, následně i části členské základny soc.dem.

Sotva začal brněnský sjezd, bylo jasné, že Zeman přijede a svým nástupcům nic nedaruje. Stalo se, předvedl však jen odvar z dosavadních projevů a rozhovorů. Gross naopak mohl těžit z koaličního sporu, který ČSSD do značné míry sjednotil a přiměl postavit se za svého šéfa. Jeho výhodou též bylo, že zbylí příslušníci reformního proudu odmítali na post předsedy strany kandidovat. A poněvadž vůle modernizovat ČSSD je silná, získal tandem Gross -- Sobotka vysněné funkce.

Zdeněk Škromach se přesto představil ve vrcholné formě. Již před měsíci dal dohromady dělný tým spolupracovníků, procestoval napříč republiku, viditelně zhubl, zaštítil vydávání levicového internetového serveru, zafinancoval brožurku shrnující jeho politické představy a hlavně si nacvičil svižné a úderné projevy. Nakonec neuspěl a až dodatečně se stal řadovým členem předsednictva ČSSD. V Brně podle Škromacha rozhodlo to, "že ministr financí má zřejmě dlouhé prsty a dokáže ovlivňovat rozhodování mnoha regionů právě z pozice své vládní funkce". V dalším skandálním výroku podotkl, že nebude "dělat nějakého sluhu ministrovi financí, který stranu vleče doprava."

Zbylé místopředsednické posty v Brně obsadili lidé, kteří nebudí emoce (příznačný je neúspěch příliš výrazné Petry Buzkové či levicových bojovníků Kavana a Foldyny), zato dokáží spolupracovat se Stanislavem Grossem. Jedním z nich se stal i Jiří Paroubek, který během půl roku získal více, než by kdo tušil (ministerské křeslo a klíčovou stranickou pozici), a přesto jeho hvězdu ještě čekalo další stoupání k výšinám.

V absurdní české realitě nelze volit jen mezi řešeními skvělými a ještě lepšími. ČSSD se o posledním březnovém víkendu rozhodovala, zda se učinit dynamičtější, evropštější a pokračovat ve strukturálních reformách za cenu podpoření Grosse, proti němuž se vytrvale bouří veřejné mínění, anebo zda sáhnout po Škromachovi, na kterého nikdo (dosud) nic nevytáhl, s rizikem "zfierlingerovatění", zahrávání si s komunistickým ohněm. Vybrala si první cestu. Klíčové poselství XXXII. sjezdu praví, že česká sociální demokracie získala na srozumitelnosti.

Proti této tezi nehovoří ani vznik Frakce sociálně demokratické levice. Vždyť i ta může zpřehlednit terén. Jde jen o to, zda bude více fungovat jako základna pro personální požadavky dvojice Kavan -- Laštůvka, nebo zda bude skutečně fungovat jako myšlenkový akcelerátor, jak tomu bývá zvykem v zahraničí. První materiály frakce bohužel jen opakují staré známé teze a volání po návratu k "tradičnímu" programu.

Brněnský sjezd rozhodně nepomohl ukončení koaliční krize. Grossův posílený mandát vedl k odchodu lidovců z vlády. Stanislav Gross začal koketovat s myšlenkou na menšinovou vládu, byť za podpory natěšené KSČM. Za dlouhou dobu jediný záchvěv naděje na obnovu nekomunistické většinové vlády smetl po komplikovaných jednáních s exkoaličními partnery sám ze stolu. Mezi tím ale vzrůstal odpor členů vlády, ale i sociálních demokratů v regionech k minoritní vládě držené komunisty a ostřelované zbylými stranami, médii i veřejným míněním. Bývalá koalice musela znovu usednout k jednacímu stolu. Sociální demokracií negativně vnímaní lidovečtí ministři Šimonovský, Ambrozek a Svoboda rezignovali na stranické funkce. Toto gesto se stalo záminkou pro normalizaci koaličních vztahů. ČSSD ale musela zaplatit vysokou cenu: Grossův odchod ze Strakovy akademie. Stalo se tedy to, po čem KDU-ČSL a značná část veřejnosti volala již dva měsíce.

Jakmile Bohuslav Sobotka odmítl (pro nízký věk a nedostatečné zkušenosti) premiérské křeslo, přirozeně na ně usedl další z místopředsedů ČSSD Jiří Paroubek. Nikoli jako loutka, ale jako muž, který ještě v budoucnu výrazně zasáhne do děje.

Zatímco Stanislav Gross pobývá v ústraní, Jiří Parobek si užívá záře reflektorů. Vystupuje jako manažer, sám sebe označuje za profesionála. Nezatěžuje se ideály, chová se maximálně věcně. Nedělá mu problém jednat s kýmkoli, ODS a KSČM nevyjímaje. Nepopírá, že mu poměrný volební systém k srdci nepřirostl a že v jeho rámci preferuje silné koalice (tzn. levicovou s komunisty, nebo "velkou" s občanskými demokraty). Nabídl rovněž ruku svému někdejšímu rivalovi Miloši Zemanovi a hledá mu angažmá ve vrcholné politice.

Jsou to ale paradoxy. Jeden by řekl, že kruh se uzavírá a ČSSD se vrací zpět do roku 1993, před nástup Zemana do čela strany. Dokonce i volební preference jsou podobné. Před dvanácti lety ČSSD vykročila po stezce pohodlné, leč slepé. Kdo s čím zachází, s tím také schází. Zábavná plavba na náladách veřejnosti končívá ve víru smrtících vln. Symbolem návratu k drobné poctivé práci by mohl být velký přítel dnes již zesnulého prof. Horáka, Jiří Paroubek. Jenže ten jako by odhodil své někdejší dobře čitelné zbarvení a vydal se po cestě -- Miloše Zemana. Cestě obratného vyjednávání, cukru a biče, slibů a bezzásadovosti. Aspoň to tak zatím vypadá. Buďme však trpěliví. Paroubek je talentovaný, výsostně politický tvor, takže není radno nad ním vynášet předčasné soudy. Ostatně, již po jeho prvních týdnech v klíčové funkci se zdá, že ČSSD (i její vláda) chytá druhý dech.

Sociální demokracii nemohl ani nadějný sjezd jako mávnutím proutku vyprostit z mizérie -- personální, organizační i programové. Dlouhodobý program sice představuje posun k moderním trendům, k Blairově Labour Party, která již vyhrála třetí volby za sebou, ale i k německé SPD má však stále daleko. ČSSD je nadále zkostnatělá, uzavřená do svých sekretariátů, z nichž na řadě míst vyjde "ven", jen když slaví 1. máj, nebo rozdává růže ke Dni matek. Trochu málo, že? Raději debatuje o stanovách či sestavování kandidátek. Charismatičtí lídři ji chybí, občanům neznámí poslanci přebývají. Zatímco na sousedním Slovensku pracují na reformách jednotlivých resortů mladí lidé z vysokých škol, u nás většina týmů exekutivních, ale i stranických má věkový průměr vskutku vysoký. Práce s nestraníky se ČSSD nedaří vůbec.

Reforma nelichotivého stavu je nezbytná. Kdo ji ale provede? Podstatou sociální demokracie vždy byla tvrdá, byť nevděčná práce, nikoli hledání cestiček, jak nejsnáze dosáhnout moci a jak si vládnutí zpříjemnit. Vrátí se někdy ČSSD k těmto kořenům?

Autor, narozen v roce 1973, politolog, je členem Komise politických analýz ČSSD, členem redakční rady Literárních novin a poradce předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka

V jiné, kratší verzi vyšel článek před časem i v LtN ZDE