Jaro je trubec.
Oplodní svět,
vyschne a trouchniví
na betonovém parkovišti.

Léto vrazilo ruku do dveří
a začalo z něj jako parazit
vysávat život.
Bouřka kdesi za městem
naznačovala spíš jarní agónii
než pokus o boj.
Aspoň se nesmířilo s osudem
jen tak, bez protestu.


Zelená náplast už
pokryla vředy a jizvy
kde se dalo.
Zrezivělé ploty
prapodivných parcelek
mezi továrnou a železnicí
prokvetly k určitému smyslu.
Jenže ono to zase sleze.


Na konečné se objevil
nový bezdomovec.
Na noc už mu stačí
jen stříška na konečné,
kabát z hroší kůže
a na věčnost uvázaná šála.

Někomu to přece prospělo.