Asi nejcitelnější omezení práv uprchlíků je zrušení možnosti podat tzv. kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu poté, co je žadateli zamítnuta žádost o azyl v 2. instanci (tedy příslušným krajským soudem). Uprchlík by neměl být odkázán pouze na rozhodování Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR (OAMP).

Tento odbor rozhoduje bez ohledu na neutěšený stav dodržování lidských práv v zemích jejich původu, azyl je přiznán jen zlomku žadatelů).

V případě neúspěchu bude moci obrátit žadatel na krajský soud. Ty však projednávají jen formální stránku zamítnutí žádosti, nerozhodují v meritu věci, a neudělují tudíž azyl či překážku vycestování, v případě, že shledají oprávněnost žaloby na Ministerstvo vnitra ČR, vracejí žadatele pouze do procedury.

V případě tzv. "zjevně neodůvodněných žádostí" přestává mít řízení u krajského soudu odkladný účinek -- žadatel může být tedy do 30 dnů odmítnut a měl by opustit území ČR. Tzv. "zjevná neodůvodněnost" se vztahuje i na osoby, jimž hrozí vydání za účelem trestního stíhání a které se pokoušejí zachránit žádostí o azyl.

"Praxí v některých zemích (například v Číně nebo ve státech bývalého SSSR) je však obviňování uprchlíků v zahraničí z nějakého vykonstruovaného zločinu," říká aktivista NESEHNUTÍ Jiří Koželouh. Jeho slova potvrzují i zkušenosti mezinárodní organizace Amnesty International (AI), která řešila případ čínského občana v ČR, jehož vydání požadovaly čínské úřady. Chtěly se mu tak pomstít za podporu studentských demonstrací v roce 1989.

"Čína si vymyslela zločin, který se posléze ukázal nesmyslným, tak si poté vymyslela jiný a dále trvala na vydání svého občana," vysvětluje Lubor Kysučan, koordinátor pro uprchlíky z AI.

Další, pouze na první pohled nenápadná, zhoršení se týkají zkracování lhůt na úřední komunikaci uprchlíků s ministerstvem a se soudy a také zkrácení možného pobytu mimo uprchlické zařízení ze 30 na 10 dnů.

Nejlepším řešením v této chvíli je novelu zamítnout a začít pracovat na jiné -- takové, která přinese opravdové zlepšení a ne jen restrikce. Zejména by měla změnit způsob, s jakým MV ČR k žádostem přistupuje. OAMP MV ČR vykládá azylový zákon co nejnepříznivěji pro uprchlíky, nezohledňuje lidskoprávní situaci v zemích žadatelů, je jedinou institucí rozhodující fakticky o azylu atd. "Nekompetentnost tohoto odboru potvrzují nejen časté případy odmítnutých zjevně ohrožených žadatelů (případy uprchlíků z Čečenska, případ íránského žadatele o azyl, jehož pracovníci OAMPU udali íránské ambasádě a další podobné případy), ale i mnohé stížnosti z řad žadatelů o azyl i azylantů -- úspěšných žadatelů," tvrdí Jiří Koželouh z NESEHNUTÍ.

Nekvalifikovaný přístup českých úřadů ve vyřizování žádostí o azyl dokládá i fakt, že řada žadatelů, kteří v ČR neuspěli, získala v jiných zemích EU azyl bez problémů (např. čečenští uprchlíci v Rakousku, palestinský uprchlík, který prožil několik měsíců v tranzitním prostoru ruzyňského letiště, v Německu atd.).

Nápravou by mohlo být například vytvoření nezávislého tribunálu složeného z odborníků na migraci a lidská práva, jak to navrhoval ministr a předseda legislativní rady vlády ČR Jaroslav Bureš. "Ten by posuzoval ohrožení uprchlíků i v souvislosti se situací v zemi původu a rozhodoval by o udělení azylu či překážky vycestování," říká Věra Roubalová z o.s. Tolerance a občanská společnost. Uprchlíkům by se tak dostalo možnosti posuzování ve dvou plnohodnotných, na sobě nezávislých instancích, jak to ostatně vyžaduje i článek 6 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, kterým je ČR pochopitelně vázána.