Vzpomeňme na matku Terezu: její "téma života" bylo pomáhat nemocným,chudým a potřebným vůbec, do své role se opravdu ponořila celou svou duší a také je za to vysoce ceněna snad každým z nás.

Životním tématem prvního československého prezidenta byla, bez patosu, pravda. Netřeba připomínat jeho roli v aféře padělaných literárních dokumentů či jeho role v procesu zavražděné mladé ženy ( a obviněného muže židovského původu), který probudil v mnoha Češích antisemitské nálady. Masaryk se postavil na stranu pravdy (kde byl prakticky sám), nezaujatosti a spravedlnosti a byť za to byl častován v novinách nadávkami, že je židomil, a podobnými jinými urážkami té doby , nenechal se zviklat a vytrval, to si jistě zaslouží obdiv i v dnešní době. Postavit se proti většině totiž nikdy není jednoduché.

Další z takových osobností byl jistě Alexander Solženicyn, byť ten si v posledních 15 letech získal i díky svému přehnanému vlasteneckému cítění a podle některých i antisemitského postoje, kromě obdivu i pohrdání. Jeho životním tématem byl boj proti diktatuře a také boj za ty, kteří museli strávit léta v gulagu. Ať už si získal v posledních letech kontroverzní pověst oprávněně či ne, za tyto své "dva boje" si také jistě zaslouží obdiv.

Jsou tu i další osobnosti, které se našly, a to až na prahu svých šedesáti let. Takovým je jistě nynější americký prezident George Bush. Po útocích na "dvojčata" se jeho životním tématem stal boj proti terorismu a zdá se, že ho toto jeho poslání, či snad obsese, jen tak neopustí. Nenachází však, ke své smůle, všude pochopení.

Ale my Češi nemusíme Američanům pranic závidět, i v České republice je prezident, který se konečně "našel", a to také přibližně ve svých šedesáti letech. Ano, i Václav Klaus má své životní téma, o kterém s pravým (a záviděníhodným) nadšením vykládá, kde může. Ať jede na soukromou...ehm pardon, chtěl jsem říci na oficiální návštěvu právě do USA, ať navštíví vyprahlé pouštní státy arabského světa, ať křepčí s domorodými Australany v rytmu bubnů, ať je v těch nejzazších koutech světa, všude, i bez vyzvání, zajíkavě a s téměř dětskou radostí, vypráví o svém boji za lepší Evropskou unii (či proti ní?).

Eurooptimisté mu to mají za zlé, někteří ho obviňují z laciného populismu, jiní rovnou z demagogie a zaujatosti a další nejdou daleko pro slova nadávek. Naopak euroskeptici jsou nadšeni kontinuálností prezidentových názorů a jeho neochvějným přesvědčením, že koná dobro a chrání své spoluobčany před novou RVHP nebo přinejlepším evropským superstátem. Pokud máme věřit průzkumům veřejného mínění, tak i občané jsou z této ochrany nadšeni.

Já osobně nejsem nadšen, ale ani popuzen. Chápu, že nikdy není pozdě najít si své životní téma, a jak jsem psal na začátku článku, dokonce pokládám za ideální, když ho člověk najde tak trochu v pozdějším věku. Umím si představit, mám konec konců také prarodiče (byť mají daleko za šedesátkou), že není lehké vstoupit do podzimu svého života bez určitého cíle a náplně všedních dnů.

Proto bych se stavěl ke komentářům pana prezidenta shovívavě a rozhodně bych ho nepeskoval za každý jeho výrok o EU.

Komentátoři, politologové, levicoví intelektuálové i eurooptimisté by si měli uvědomit, že tato fáze života, ve které se Klaus nachází, není vůbec jednoduchá a i oni se do ní jednoho dne dostanou. Měli by být tedy spíše šťastni spolu s ním, že se dokáže zabavit jinak než jen vyprávěním o bolení kloubů, zad či o jiných nemocech, které k tomuto věku prostě patří.

Místo, aby si vzali z jeho velikosti a chuti do života příklad, neustále škodolibě a zaujatě odsuzují každý jeho názor, který se týká EU. Proto jim chci vzkázat, ať si také najdou své životní téma a nezávidí někomu, kdo ho již našel. Bude se jim pak jistě lépe žít i pracovat.