Rudolf Převrátil se snaží, a velice dobře, objektivně vyvrátit Paulovu vidinu beznadějnosti, ale míjí rovinu, v jaké Jan Paul píše -- to není aspirace postihnout objektivní realitu, to je "jen" snaha o autentické vyjádření vlastního postoje, které kromě poslední věty postrádá snahu o objektivní společenské hodnocení. Jan Paul přece píše z pozice outsidera. A to je sice hořké, ale bezesporu optimistické. Rudolf Převrátil se snaží souhlasit i nesouhlasit, ale vzniká z toho určitý pocit schizma naděje kontra realita.

"Ještě jsme pořád společností lidí, a v ohradě, která nás na první pohled tak tísnivě obklopuje, nechal tesař plno děr. Kam se se svou svobodou obrátím, je pak otázkou rozeznávání těch děr a mé osobní volby. Zde je prostor pro svobodnou vůli, o kterou jde Janu Paulovi."

Ano, Jan Paul vyjádřil myšlenku, že se cítí svoboden pouze uvnitř sebe sama, neboť ji mimo sebe v reálné podobě nenalézá. Rudolf Převrátil mu nabízí "díry v ohradě", které zanechal chybující tesař. Jakoby tím ale dokládal smutný Paulův žalm o tom, že tesař chce být důsledný. Jen se mu to prostě nedaří. Upřímně, je snad vyhledávání "děr svobody" ve společnosti, kde má být svoboda onou ohradou a ne dírou, je doslova švejkovské. Ale uvědomme si, že Švejk jinou možnost neměl.

"Vždy je ale (velká politika, pozn. autora) uskutečňováním možného, hledáním kompromisů mezi různými zájmy a smiřováním rozporů; v horším případě (dnes velmi častém) je prosazováním velmi dílčích zájmů, často nevybíravými prostředky v rozporu se zákony, které tatáž politika oficiálně hlásá, a to na úkor většiny společnosti. To je ostatně pramen naší společné frustrace."

Je tedy politika "vždy" uskutečňováním možného a hledáním rozporů mezi různými zájmy nebo je prosazováním dílčích zájmů v rozporu se zákonem, tedy oním "horším případem"? Jan Paul, s výraznou známkou osobního náhledu tvrdí pouze to druhé, kdežto Rudolf Převrátil se snaží smířit to, co sám jistě považuje za nesmiřitelné, tedy politiku uskutečňující možnosti obecného prospěchu a politiku jako prostředek prosazení zájmů omezených na malé množství lidí s kontakty na aktuální politickou moc.

Autor dále srovnává úniky normalizačního disentu do paralelních kultur s dnešním vývojem obdobných struktur, jako jsou Britské listy. Tím ale znovu jakoby potvrzoval stejné pocity Jana Paula, které zažíval v době před patnácti lety.

Je-li ale možné toto srovnání (i "přes všechny rozdíly v celosvětové situaci a místních podmínkách"), pak je nutné být pesimistou. Zatímco disent mohl oprávněně doufat v demokratickou proměnu socialistického splínu, jakou naději ve změnu může mít intelektuál, který tento obrat prožil, aby posléze zjistil, že se jednalo o pouhou formalitu, výměnu elit, jak by řekl Vilfredo Pareto. Žádná mi nepřichází na mysl, leda velice hezká slovní hříčka, že naděje umírá poslední, a je tedy z hlediska lidské konečnosti věčná (Ivan Hodovský, Etika Maxe Schelera z pohledu dneška).

Děje-li se omezování svobody pod hlavičkou demokracie, jaké jsou vlastně vyhlídky?

"A co je možná ještě důležitější: je způsobem (odpor, pozn. autora), jak si vytvářet vlastní prostor, v němž lze žít a nejen přežívat. Veřejný prostor není jen to, co vytváří televize a jiná mainstreamová média, přes jejich sílu. Je zde internet a další možnosti."

Autor sice mluví o odporu, ale to co radí, je vlastně rezignace. Vytvořte si vlastní prostory, je možné v nich žít, nejen přežívat. Je zde přece internet. Ale internet je sice veřejný, ale virtuální prostor, který by v žádném případě neměl být člověku únikem, tesařovou dírou z nedbalosti. Jakoby jeho síla ještě nebyla doceněna a už se pomalu stával přeceňovaným.

Jistě, Kramerius distribuoval českou literaturu a disent vytvářel "prostor, v němž lze žít a ne jen přežívat", ale Britské listy existují v úplně jiné pozici. Nestojí ani proti kulturnímu, ani proti politickému útlaku, jsou kritické vůči "demokracii" . Alespoň proti jejímu specifickému pojetí. Bojovat proti drakovi a být zároveň jednou z jeho hlav je daleko složitější, než stát proti němu v opozici.

Je to problém oné "tolerance velké politiky vůči odporu", která je Rudolfu Převrátilovi první podmínkou jeho narušitelské funkce. Ona tolerance systému může být a je používána jako dvousečná zbraň. Bude-li politika označena za zkorumpovanou, musí být tento názor respektován a není za něj samozřejmě nikdo potrestán. Je ale samozřejmostí, že stejně musí být vyslyšen každý (politik), který ji bude hájit. Objeví-li se tedy třeba i konkrétní korupční skandál neznamená to, že se situace změní. Celý skandál může být na základě "tolerance" převeden do roviny osobního pochybení (jinak jej ani není možné odsoudit) a vše se vrací do původních kolejí .

Oba přitom mohou tušit nebo poukazovat na ty stejné "ideje", které jsou Janu Paulovi a Rudolfu Převrátilovi jablkem sváru a údajnou druhou podmínkou existence funkčního odporu. Jenže ideje stejné nebývají a už vůbec ne mezi "disentem" a "neoliberalismem". Jestli totiž má disent nějakou celistvou ideu, a podle Rudolfa Převrátila je jí idea humanity, pak tato idea může být srovnávána jen s tím, proti čemu je stavěna -- tedy proti nehumánnosti vlády jedné strany.

Nikoli s neoliberalismem. Ten byl obsažen v disentu také. Rudolf Převrátil si to uvědomuje a vysvětluje tento konflikt takto:

"Ideje, jejichž porážky Jan Paul želí (zhruba řečeno ideje disentu) prohrály proto, že byly neduživé a slabší než ideje neoliberalismu v tom, čím se od neoliberalismu odlišovaly, a že se naopak rády ztotožnily s neoliberalismem v tom, čím k němu měly blízko."

Teoreticky tento vývoj dokládá Hegelovou dialektickou metodou, a tohle má být závěrečná syntéza. Ale jestliže předchozí syntézou byla právě formální demokracie, jak to, že v dalším posunu nestojí proti ní jiný systém, ale její součást -- neoliberalismus? Nějak se nám ta dialektika zakřivuje do sebe. Nejprve je řeč o demokracii proti útlaku (disent), ale dnes je řeč o demokracii proti jedné z demokratických forem. Je-li "otázka ideje humanity stále otevřená", vyznívá to tak, jakoby ji neoliberalismus porušoval. V tom případě by bylo nutné označit liberalismus za antihumánní -- nedemokratický -- a to by se jistě August von Hayek ohradil. No, a pokud se vrátíme k toleranci, budeme ho muset respektovat.

Nevím, jestli si Rudolf Převrátil také nevyložil špatně konflikt plebejství kontra intelektualismus.

"Když v lidských dějinách poprvé vystoupili plebejové (v antickém Římě před 2 500 lety), stáli v boji o svá občanská práva proti privilegovaným občanům, patricijům. Tehdejší intelektuály (jmenujme historiky Publia Cornelia Tacita a Tita Livia) ani nenapadlo, že by mohli být hlavními protivníky plebejců. Popisovali prostě situaci a většinou jako patricijové stranili svým lidem, přičemž ale někdy litovali ztráty republikánských svobod (Tacitus)."

Autor tak dokládá, že intelektualismus nebyl v Římě namířen proti plebejům, tedy proti ovládaným. Jenže to není ani ten, o kterém mluví Jan Paul nebo Jan Čulík. Oba mají na mysli, plebejství které vládne a ne to, které je ovládané. Dokladem toho budiž současná vláda s předsedou v čele. Proti vládě plebejství, což je vlastně roztomilý protimluv, je ta kritika namířena. Je zde obrovský posun oproti srovnání s Římem.

Také tvrzení, že jsme "hluboce poznamenáni" masarykovskou demokracií je pochybné. Poslední generace, která mohla být hluboce poznamenána odchází a už se na správě společnosti téměř nepodílí, nýbrž je spravována".

A intelektuálové? Ti už nejsou podle "pesimistického" názoru mezi různými skupinami, ale vně. Patriciové nejsou, plebejci vládnou plebejcům a intelektuálové šaškují. Ale i kdybychom přistoupili na Převrátilovu interpretaci, další charakteristika její chápání velice ztěžuje. Manipuluje-li politika lidmi tak, že "hraje" na jejich plebejské postoje, jedná se jistě o plebejskou politiku. Dokonce i tehdy, pokud se politika snaží "podchytit" lidský smysl pro solidaritu a pomoci, je plebejská. Už jen proto, že tyto lidské vlastnosti nemusejí být vůbec intelektuální. Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme se vrátit k původní verzi vysvětlení a tuto interpretaci opustit, a ani Orwell nemusí být jednoznačným důkazem. Těžko říct, zda-li je dnes možné poukázat na stejnou dělnickou rodinu, jako v Orwellově románu 1984.

Dělnická rodina dnes bude jistě jinak "plebejská", než ta Orwellova. Jestliže lid vyjadřuje odpor k politice neúčastí ve volbách, je to odpor bezmoci a neobsahuje žádnou touhu po změně. Je to jakési chronické stádium.

Je určitě škoda, že se nakonec autor vyhnul Marxově materializaci idejí, ačkoli ji označil za nevyhnutelnou. Třeba by měl jeho článek úplně jiný závěr. Pokud bychom chtěli opravdu vzít v úvahu míru "materializace" dnešních idejí, museli bychom tak zároveň přiznat Marxovo vítězství. Ostatně autor sám mluví o tom, že von Hayek je za "prachy" zmaterializoval:) Materializovanými idejemi může totiž politika manipulovat daleko lépe, než těmi "zástojnými". V tom případě by se ovšem vytratily i ty ideje, o nichž mluví Jan Paul i Rudolf Převrátil.

Takhle se zbývá ptát: A co ti intelektuálové, jsou blanickými rytíři? A můžou být respektováni bez "prachů"? Můžou. Budou-li "společensky zdatní", najdou si po nepozorném tesaři nějakou tu díru.