Není asi přesné, považují-li průzkumníci poslanectví za povolání. Je to spíše mise; voliči vysílají na čtyři roky obyčejného člověka sněmovat. Když dosněmuje, vrací se zpět, někdy oklikou přes různé dozorčí a správní rady, ale vrací se zpět a je zase obyčejným člověkem.

Zajímavé, lékaře - uklízečku neznám, o propojení těchto dvou profesí v jedné osobě jsem nikdy neslyšel. Ale lékař - poslanec, to je kombinace velice častá! Stahuje takového lékaře ten poslanec v něm hluboko pod hladinu? Anebo se poslanec - lékař těší úplně jiné důvěře, než jeho kolega ze stejné lavice, který je v civilu účetním? Anebo za ozdobnými dveřmi do Sněmovny jsou si - pokud jde o důvěru obyvatelstva - všichni poslanci rovni? A co taková poslanecká sekretářka? U obyvatelstva je na tom lépe, byť je poslanci podřízena. Ostatně i novináři dopadli v průzkumu mnohem lépe, než poslanci. Nebudou se pak na poslance, přečasté objekty svých článků, dívat poněkud svrchu?

Ach, proč není za povolání považováno býti voličem? Kdyby bylo, museli by voliči v takovém průzkumu dopadnout mizerně. Vždyť co po nich zůstane? Jen Poslanecká sněmovna, plná neoblíbených poslanců! Na nic jiného se takoví voliči nezmůžou, plodí jen a jen poslance, senátory a jiné zastupitele, a i to činí neochotně, nedůsledně, se špatnou docházkou, a navíc u toho mají spoustu kyselých řečí!

Respondent takového průzkumu je ovšem také voličem, je tedy jisté, že si snáze dovolí kritizovat třeba holiče, nežli voliče. Ale taková sebeúcta voliče, to je opravdu vážná věc! Máme si snad myslet, že ona parlamentní volba vůbec nebyla učiněna vážně? Pohrdal volič už i kandidátem, kterého volil, nebo prohlédl teprve poté, co skončil volební akt? Volil v dobré víře, že vybírá ty nejlepší, načež zjistil, že zvolil vlka v rouše však víte jakém? Anebo ještě jinak: Zvolení poslanci se v první povolební den těšili důvěře naprosté, prestiži záviděníhodné, obdivu až nemístnému! A od toho okamžiku po celé čtyři roky, den po dni, s každý svým dalším činem, o důvěru a prestiž přicházejí, tak jako my ostatní postupně přicházíme o mládí, svěžest, iluze a někdy také o zdravý rozum?

Demokracie bez poslanců by tedy byla zjevně srdci voliče milejší. Rozhodovalo by pak o osudu země koncílium? Je to všechno ozvěnou věčné touhy po silné autoritě, která by moudře spravovala naše věci společné? Nebo je to spíše předtuchou rozkladu jako důsledku hříchu, který v rámci demokracie a v jejím jménu dopouštíme na jejím mladém těle?

Vzali jsme my všichni jako voliči vůbec demokracii vážně? Volíme opravdu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí? Nejsou vlastně demokratické volby pro nás voliče jen takovým postmoderním výkřikem do tmy? Happeningem bez pointy? Akčním filmem bez příběhu, v němž má každý hrdina, zápasící s četnými mocnými silami, z nichž žádná nereprezentuje ani dobro, ani zlo, více než sedm životů, vystavených tu ohni, tu kulkám, tu proměňujícím se monstrům?

Ale jistě, hlavně, že se něco děje! Volby jsou zajímavé, protože mohou dopadnout různě! Osvětlovači nasvěcují, kamery přejíždějí po překvapených tvářích, střihači sestavují reportáže z polovět a komentátoři mají svátek práce! Sněmovna pak jedná a přijímá zákony, tedy se opět něco děje. Každý o tom může říci cokoliv, bez ohledu na vše, co bylo řečeno předtím, bez ohledu na logiku, bez ohledu na včerejšek a na zítřek. Bez ohledu na voliče, protože - a jak by vůbec dopadl podobný průzkum, kdyby v něm odpovídali pouze poslanci?

Anebo přijde chvíle, kdy budeme čekat mudrce z východu, učence z Arábie, poustevníky z hor nebo ty Dostojevského uražené a ponížené, aby nám osvětlili smysl příběhu, který společně žijeme? Příběhu, pro jehož páteř, pro jehož osnovu, pro jehož pointu pomalu ztrácíme cit?

Kdo se v nás vyzná, když to nebudeme my sami?