Tentokrát to ale nebyl Otík, ale určitá optika pohledu vesnice, byť střediskové na prahu jako metropoli a opačné vidění vesnice z pohledu metropole.

Ruské komentáře zaznamenaly něco o naší zemi především proto, protože ji navštívil ruský prezident. Jinak se zahraniční informace omezují na tzv. "blízké zahraničí" anebo na skutečně globální hráče, jako jsou USA, Čína, Indie nebo Evropská unie. Vesměs se věnovaly hodnocení, jak se ty drobné, na globu těžko zaznamenatelné státečky, které jsou pod normální rozlišovací schopností ruských medií, chovaly, když je navštívil velký prezident z velké země.

Musím říci, že se v ruském velmocenském chápání světa nezměnilo s odchodem Sovětského svazu do politické minulosti jen velmi málo. Putin je určitě někdo jiný než Brežněv, ale jeho suita stejně jako za Brežněva, Stalina nebo za cara pokládá za důležité dokládat velikost veliké Rusi tím, že známkuje ty menší jako školáky.

Dozvěděl jsem se, že návštěva v České republice neproběhla tak hladce jako v Maďarsku, že naši novináři položili nějaké nevhodné otázky Vladimíru Vladimíroviči a také český prezident prý měl svůj názor odlišný od Vladimíra Vladimíroviče a snad ho i poopravil - a to dokonce veřejně před novináři.

Já osobně si myslím, že v Maďarsku proběhla návštěva tak hladce zejména proto, že Maďarům nikdo nerozumí a tudíž suita Vladimíra Vladimíroviče nebyla schopna jazykově jemné neshody zaznamenat. Nicméně, co se dá dělat, propadli jsme se v servilnosti k bývalému velkému bratru v aktuálním žebříčku až za ty kluky maďarský...

Pokud píši o ruském velmocenském pohledu a jeho neměnnosti, tak pokládám za spravedlivé připomenout, že se tohle týká velmocí, jejich sdělovacích prostředků a způsobu komunikace vůbec naprosto všeobecně. Prostě je to tak trochu, jako když jsem jako malé dítě zjistil, že dalekohledem se dá dívat i obráceně. My se díváme na ty velké tím správným koncem a oni nám připadají ještě větší a ještě mocnější a oni se na nás dívají tím obráceným koncem a vidí nás ještě menší a ještě bezmocnější, než ve skutečnosti jsme. Tato optika vidění ovšem poněkud křiví realitu světa a naprosto zbytečně ho rozděluje. Je zvláštní, že dívání se špatným koncem dalekohledu má tolik zastánců na straně těch menších, i těch větších. Zdá se, jako by ten velký optický rozdíl byl v něčem výhodný. Jako kdyby jedněm dával pocit důležitosti obra mezi trpaslíky a ty druhé zbavoval odpovědnosti za vlastní osud, když je vedle takový obr. Možná, nevím...

Já osobně bych doporučoval, abychom si my ty velké tím obráceným dalekohledem trochu zmenšili a oni by si nás naopak trochu zvětšili. Zatím je tenhle pohled spíše vzácnou výjimkou. Ale je naštěstí stále častější.

V každém případě je obojí úplně zbytečné. Nadřazenost i servilita.

Dnes si mají co dát malí i velcí vzájemně bez podlézání na straně jedné a vypínání svalů na té druhé. Jsme si stále více prospěšní. Pokud platí, že je svět stále více a více globální vesnicí, vzpomeňme si na slova filmového předsedy JZD, že "...u nás na vesnici je jiná morálka Karle... jiná, taková nezkažená..." A můžeme se nad tou globální vesnicí snad i pousmát.

Na závěr musím říci, že bylo velmi příjemné si ve vzdálené velké Moskvě ve velkých novinách přečíst, že tentokrát jsme soutěž v servilitě nevyhráli.