Letos bychom mohli slavit osmdesáté výročí od vzniku prvního detektoru lži. A zdá se, že letošní podzim v ČR především znovu aktualizoval, že stojí-li tvrzení proti tvrzení, stěží to kdo spravedlivě rozsoudí. Kupodivu navíc kdekdo v těchto dnech slyšel o tzv. "detektoru lži", a to o jako potenciálně spásonosném přístroji, schopném spolehlivě oddělit pravdu od lži. Jako kdyby málem jediným problémem v této souvislosti bylo, aby údaje detektoru vyhodnocoval někdo nezávislý na naší domácí politické scéně, a pak tedy aby se testovalo v zahraničí.

Asi by se hodilo připomenout, že zhruba půl století existuje test (tedy soubor otázek), který má umožnit relevantní vyhodnocení slovních odpovědí zkoumaného jedince na pozadí komplexního záznamu rozmanitých reakcí vyhodnocovaného. My lidé totiž na psychické podněty zvenčí reagujeme také různými, rozmanitě odstupňovanými fyziologickými reakcemi těla. Mění se rytmus a hloubka dechu, krevní tlak a zrovna tak navíc se mění v souvislosti s rozmanitými podněty také elektrická vodivost kůže spolu s případným zvýšeným pocením.

Tyto rozmanité změny lze měřit a tato měření lze porovnávat s okamžiky, kdy zkoumaný jedinec odpovídal na tu či onu otázku. Obecně se předpokládá, že potřeba v nějaký daný okamžik lhát navozuje stres; a takový stres se pak rozmanitě projevuje, což lze měřit. Má se přitom běžně za to, že s výjimkou trénovaných jedinců valná většina lidí svůj dech, puls nebo výpotky neovládá, takže nápadné výkyvy na monitoru u relevantních otázek by měly indikovat lež. Jako by přitom přání bylo otcem myšlenky! Copak ten právě formulovaný předpoklad platí univerzálně? Nemůže být případný stres vyvolán už samotnou atmosférou, v níž se ocitl podezřelý? A copak nejsou známy případy, kdy ať už vinou předchozí autosugesce možná vyvolané záměrnou heterosugescí nebo chorobným sebemrskačstvím došlo soudem ke stvrzení víry v relevantnost svědectví svědka nebo doznání viny obviněným? Přitom se později v některých --- odlišně pak ověřovaných --- případech ukázalo, že skutečnost byla odlišná.

Možná by se tu hodilo připomenout, že v případu "Spojené státy proti Shefferovi" (z r. 1998) Nejvyšší soud USA vyhodnotil detektory lži jako nikoli "přesné"; a tedy jako neumožňující zcela spolehlivé závěry. Na druhé straně FBI nadále tyto prostředky při výsleších uplatňuje a --- zdá se, že --- jeho optimismus zatím sdílejí také ve Velké Británii. V ČR také zatím takové odvozené čtení pravdivostní hodnoty myšlenek také vypadá dost věrohodně. Jako kdyby pouze nemělo být svěřeno člověku majícímu potenciálně blízko k vládním kruhům. (Bylo by dobré vzít v úvahu rovněž to, že jinou relevanci má běžné vyšetření pomocí EEG a zase jiné údaje skýtá o našem mozku a jeho činnosti např. zobrazování na základě funkční magnetické rezonance, fMRI. Něco zcela jiného je naměřený fyziologicky relevantní údaj třeba o zvýšeném krevním tlaku atd. v nějaký moment, a něco zas jinak naprosto odlišného je moci na tomto podkladě věrohodně usuzovat, co přesně si v takovém okamžiku myslí vyšetřovaný, včetně pravdivostní hodnoty toho, o čem se mluvilo.) Neměli bychom tu ututlávat, že na internetu se najdou dokonce adresy, na nichž se zájemcům nabízí výcvik, na jehož základě má adept nabýt způsobilost čelit detekci takového prostředku k údajně spolehlivému získávání pravdy...