Křesťanská sexuální morálka, jak ji známe dnes, vzešla z barbarských dob sexuálního řádění, tj. z dob Římského impéria a z dob civilizační temnoty po jeho úpadku. Špičkou ledovce, jež může velmi dobře demonstrovat to, nač první křesťané museli reagovat, jsou např. orgie na dvoře císařů Caliguly a Nerona. Obtížně si tehdy šlo spojovat sexualitu s nějakým hlubokým osobním vztahem, jak to patrně chtěl Ježíš, pokud správně rozumím Mt 19,5-6. Jistěže ani v dobách obecných sexuálních orgií opravdová milostná a manželská láska nevymizí úplně, nicméně není stále na očích, není spontánním vzorem, není obecně sdílena a hledána. Pavlovy listy můžeme proto považovat za celkem umírněné, nenabraly vyloženě antisexuální směr, nýbrž odsuzují sexuální nevázanost (a takto Pavel chápe i homosexualitu). Později v dobách raného středověku byla křesťanskou církví, zvláště na Západě, vnímána sexualita stále hůře, takže se např. patrně Augustinovou zásluhou stala synonymem hříchu, nečistoty a lidského prokletí (přenos dědičného hříchu sexuální cestou). Reálný stav sexuální morálky v církvi byl však otřesný, což zřejmě jen stupňovalo sexuální purismus a celou schizofrenii. A jistě v tom brzy hrála významnou roli i mocenská ambice středověkého papežství, neboť tvrdé, ba přímo nesnesitelné restrikce v sexuální oblasti jsou tím nejlepším způsobem, jak zlomit lidi a ponížit je na tvory nižší kategorie. Schizofrenie církve se tak dotkla celé Evropy: málokdo dodržoval (otázkou zůstává, zda vůbec mohl dodržovat!) to, co se považovalo pokrytecky za obecně správné. Hlasy mnoha osvícených lidí se v průběhu evropských dějin zvedaly proti tomuto stavu, nicméně teprve nedávno začaly v oblasti sexuální morálky za součinnosti vědců, umělců, humanistických aktivistů a teologů opravdu rozsáhlé změny.

V Novém Zákoně najdeme překvapivě málo pasáží o sexuální morálce. Asi nejvýznamnější ze všech jsou Ježíšova slova o starozákonním přikázání "Nezcizoložíš!". Ježíš nás učí (Mt 5,27-29): "Slyšeli jste, že bylo řečeno: "Nezcizoložíš." Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla." Ježíšův radikalismus se týká celého života, nikoli jen sexu, jeho slova nejsou výrazem zamítnutí sexuality vůbec, nýbrž představují obdivuhodnou důslednost. Ježíš zde popírá chtivost vůbec, chtivost jako princip zla. To je u Ježíše obvyklá věc, on přece vždy převrací hledisko -- klade důraz na motiv, nikoli na vnější podobu skutku. Cizoložství je pro Ježíše cosi nebezpečného, zlého, neboť v něm vítězí chtivost nad vztahem; kořen zla je tu spatřen a nekompromisně zachycen v chtivosti samotné.

Chtivost není touha. Ježíšova slova samozřejmě neznamenají, jak jsem přesvědčen, že když pocítíte k někomu sexuální přitažlivost, že už je to hřích. To by byl každý a všechen sex zlý, to bychom byli všichni zplozeni ze zlého skutku a Bůh by v Genesis žehnal zlu (1,28). A jistě není zlo ani sex, který nemůže vést k potomstvu -- jednak Nový zákon klade střed sexuální morálky někam jinam než do plození potomků (totiž do "a budou ti dva jedno tělo; takže již nejsou dva, ale jeden"), jednak nikdo rozumný asi nebude neplodným lidem zakazovat sex. Jak se ovšem liší touha od chtivosti? Je to ono převládnutí egoismu nad vztahem, kdy se člověk stává v nějakém větším či menším smyslu otrokem svých potřeb čili přestává být partnerem. Sexuální potřeby, na rozdíl od potřeby jíst, pít, vyměšovat atd., jsou směrovány k někomu druhému, a teprve uvnitř vztahu se mohou osvobodit od jařma chtivosti a opravdu se rozvinout. A vztah není nic jiného než aplikace obecného přikázání lásky na fungující, oboustranně hluboce chtěné soužití dvou lidí. Sex tak neustrne ve chtivosti, a stává se láskou.

Sexuální otevřenost ve filmech, v časopisech, v básních, na obrazech atd. může být vnímána různě: může jak probouzet chtivost, tak rozvíjet sexualitu uvnitř vztahu. Čím hlouběji je sex v umění spojen s celým člověkem (tedy se vztahem nebo s touhou po vztahu), tím méně, jak se zdá, lze mluvit o pornografii. Nezřídka se můžeme setkat, například u bítníků, s téměř šokující otevřeností, která je motivována snahou říci, jak to bylo, přemýšlet nad tím, vyjádřit se a hledat se. Taková cesta představuje jedno z nejlepších svědectví jak o důležitosti vztahu, tak o destruktivnosti chtivosti.

Masové rozšíření pornografie má však zcela jiné motivy. Avšak ani tady nelze situaci snadno posoudit. Předně bych se chtěl zamyslet nad tím, zda pornografie má zůstat legální. Někdo tvrdí, že je třeba ji zakázat, protože je nemorální. Každý má ale právo na svůj morální kodex, tj. na své svědomí, a úlohou státu není strážit tu či onu morálku nebo ji vnucovat. Stát má zabraňovat činům, které jsou pragmatickým konsensem identifikovány jako pro společnost škodlivé a destruktivní. Proto vážnější námitkou zůstává tvrzení, že pornografie škodí -- že škodí těm, kdo se k ní propůjčují, i těm, kdo ji konzumují. A nejvíce prý ohrožuje děti. Tyto hlasy ovšem nezaznívají příliš od odborníků, nýbrž naopak od lidí, již se právě svou morálkou vůči pornografii vyprofilovali negativně.

Myslím tedy, že by pornografie měla být legální, avšak že by zároveň neměla být nikomu tak či onak vnucována -- a že člověk, jenž před ní chce chránit své děti, by měl být zákonodárcům při tvoření norem ohledně pornografie nejbližší. Samozřejmě by měla být přísně zakázána každá pornografie, o jejíž faktické škodlivosti -- zejména pro ty, kdo se k ní propůjčují nebo spíše kdo jsou k ní propůjčováni -- nelze pochybovat, tedy pornografie s dětmi. Z této logiky také plyne zásada, že pokud někdo pouze vypadá jako dítě, avšak ve skutečnosti je po všech stránkách dospělý, může být dobrovolně objektem pornografie, ačkoli se výsledný efekt jeví třeba sebevíce nechutně.

Možná bychom si v tom, co je nechutné a co nechutné není, měli také připustit občas trochu sebereflexe. Ne snad, že by bylo žádoucí trénovat vřelé pochopení pro chtíč jiných lidí a spolu s nimi mu podlehnout, to vůbec ne... ale možná bychom se nemuseli považovat za tak příliš čisté a možná, že když už si uvědomíme, že naše čistota je perlička v bahně egoismu, byť se chováme podle všech norem slušnosti, že taková perlička, ne menší (a možná i dost větší), je v duši nevětsky, prostituta nebo pornomagnáta. To ani v nejmenším nedělá z pornografie nic velikého a krásného, ale ponechává to otevřené dveře člověku, který byť by byl tím či oním sebevíce ušpiněný, je stále bytostí, za niž Bůh umřel na kříži. My lidé zajisté nemáme právo ty dveře přibouchnout před nikým a nikdy.