Na posouzení složitého justičního problému potřebuje Ústavní soud ČR v extrémních případech méně času než obecní úřad na projednání dopravního přestupku. Na pověstnou zdlouhavost řízení u Ústavního soudu ČR si tedy již nemůžeme tolik stěžovat, ve vzduchu ovšem visí otázka kvality rozhodování. Zlí jazykové tvrdí, že s usednutím politiků do křesel ústavních soudců zavládl v jednacích síních nejvyšší justiční autority státu nový duch. "Chození do Štrasburku" je při tom snazší než předloží-li občan dovolání k Nejvyššímu soudu ČR nebo podá-li ústavní stížnost, protože není nutné použít draze placenou službu advokáta, která stejně sama o sobě úspěch nezaručuje. Přiměřenou úroveň vypovídací hodnoty stížnosti má zajistit veřejně dostupná jednotná osnova, kterou se stěžovatel musí bezpodmínečně řídit. Povrchnost projednání a rychlost odmítání ústavních stížností a snadnost podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva se vektorově sčítají. Výsledek vychází ve prospěch růstu počtu "stížností do Štrasburku" .

Není ovšem pochyb o tom, že šikovný stěžovatel dokáže při přísném dodržení osnovy předložit stížnost zcela nesmyslnou, která nemá naději na úspěch. Nemělo by tedy překvapit zjištění, že se některé stížnosti poměrně rychle vracejí ze Štrasburku jako odmítnuté pro nepřípustnost, ať již z důvodu nesprávného zaměření obsahu nebo kvůli chybějícím předepsaným náležitostem. Několik statečných stěžovatelů, pevně přesvědčených o důvodnosti svých stížností a odbornosti jejich zpracování, se nespokojilo s prostým zjištěním, že Evropský soud pro lidská práva jejich stížnosti odmítl pro nepřípustnost. Založili občanské sdružení "Štrasburský výbor" a vydali se do Štrasburku, aby tam nahlédli do svých spisů. Jejich zjištění, o nichž jsem referoval v Britských listech 27. listopadu 2003 na základě informací, předložených na tiskové konferenci Štrasburského výboru, vyvolalo poprask: ve svých složkách nenašli text záporného rozhodnutí výboru tří soudců, na které se odvolával dopis české kanceláře soudu o odmítnutí stížnosti, a nedomohli se zpřístupnění překladu stížnosti do některého z jednacích jazyků soudu. Český personál soudu se k nim na rozdíl od Francouzů údajně choval nevlídně. Zrodilo se podezření, že čeští úředníci soudu, chráníce zájem státu proti jeho občanům, rozesílají dopisy o odmítnutí stížnosti pro nepřípustnost, aniž by ji nechali přeložit a předložili k rozhodnutí soudcům. Stížnosti pak odkládají do archivu, kde jsou po roce skartovány.

Poznatky Štrasburského výboru lze vyložit různým způsobem. Jedním extrémem je úvaha, že čeští úředníci soudu padělají některá rozhodnutí výboru tří soudců, kteří o ničem nevědí. To by ovšem byl trestný čin, který by jistě bylo možno ve Francii stíhat. Druhým extrémem je názor, že jde o nedorozumění, které vzniklo tím, že členové Štrasburského výboru mají utkvělou vlastní nesprávnou představu o tom, jak by mělo řízení ke stížnostem probíhat, a nejsou schopni pochopit, že ve skutečnosti je všecko jinak a jejich myšlenku nelze ani v plném rozsahu provést. Je např. zdánlivě logický jejich názor, že všechny stížnosti a jejich přílohy musí být přeloženy do jednacího jazyka soudu, aby je soudci mohli posoudit. Soud je ale v obtížné situaci, protože není kapacitně způsobilý zvládat sílící příliv stížností z východoevropských států a doba vyřízení stížnosti se neúnosně prodlužuje. Překlady spisů, jež čítají desítky až stovky stran, jsou nesmírně nákladné. Nepřekvapilo by mě, kdyby soud v této situaci zavedl nějaký zjednodušující postup, jímž by předešel zbytečnému překládání stížností, jež by pak stejně byly odmítnuty kvůli zjevným vadám podání. S jeho zavedením by ovšem vzrostla pravděpodobnost omylu a rozšířil by se prostor pro zneužití moci úřední. O tom, zda takový postup oficielně existuje, a jak je případně pojištěn proti zneužívání v neprospěch stěžovatelů, zprávy Štrasburského výboru nic neříkají.

V pátek 5. března podnikl Štrasburský výbor novou výpravu do Štrasburku, tentokrát spojenou s přijetím u pana Alvaro Gil-Roblese, komisaře pro lidská práva Rady Evropy. S výsledkem tažení se novináři seznámili na tiskové konferenci konané dne 11. března. Cestu předznamenal nevlídný dopis, který Štrasburskému výboru v zastoupení předsedy soudu Luzia Wildhabera zaslal jeho místopředseda Jean Paul Costa. V něm popřel všechna znepokojivá zjištění Štrasburského výboru a oznámil, že soud nadále s jeho členy nebude jednat. Přijetí u komisaře Rady Evropy bylo přívětivé. Gil-Robles vlídně vyslechl stížnosti na porušování občanských práv v České republice a vyzval výbor k předložení ucelené písemné zprávy. Naproti tomu u Evropského soudu pro lidská práva výprava narazila: ochranka jí zamezila vstup do budovy. Jeden z účastníků přišel k soudu samostatně o den dříve a do spisu mohl nahlédnout. Česká úřednice mu sdělila, že k zaslání zprávy o odmítnutí jeho stížnosti došlo omylem a dopis na místě odvolala.

Při posuzování významu těchto zpráv si musíme být vědomi několika skutečností. Především toho, že Česká republika v posledních letech prohrála u Evropského soudu pro lidská práva velkou část žalob, které proti ní občané podali. Tím vznikly dodatečné nároky na státní rozpočet. Česká justice je kritizována za mimořádně vysoký podíl rozsudků, které jsou rušeny nebo měněny opravnými prostředky. Reaguje na to sílícím úsilím o neprolomitelnost stability soudního rozhodnutí, jímž občas trpí spravedlivost rozhodování o opravných prostředcích. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva toto její úsilí narušuje. Sílící proud stížností "do Štrasburku" musí proto soudcům dělat vrásky na čele. Kdo sledoval nějaký čas praxi českých soudů, ví, že v přítmí za záclonou soudcovské nezávislosti a nedotknutelnosti lze celkem bezpečně poškodit stranu porušením závazných procesních postupů, přičemž někdy to vůbec nevyjde najevo a v případě prozrazení se původci poškození stejně nic nestane. Není důvodu věřit, že lidé, kteří takovou praxí prošli, zanechají své špatné návyky doma a v zahraničí se budou chovat lépe. Každý z nich musí počítat s tím, že jeho mandát ve Štrasburku jednou skončí a dobré vztahy s českými orgány mu pak mohou pomoci při zajištění nové existence. Na pozadí těchto skutečností se poplašné zprávy Štrasburského výboru vůbec nezdají neuvěřitelné, byť věřit se jim nechce: na snadné uvěření jsou příliš strašné.

Přesto je třeba k nim přistupovat s opatrností. Od minulé tiskové konference nenastal žádný podstatný posun v objasňování věci. Konfrontační postup Štrasburského výboru vyvolal alergickou reakci Evropského soudu pro lidská práva, který místo věcného vysvětlení poctil útočníky demagogickou odpovědí, nepřipouštějící pochybnost o správnosti postupu českých úředníků soudu. Jediným výsledkem tohoto stavu, jehož je třeba se obávat, je možnost vzniku averze pracovníků soudu vůči českým stěžovatelům obecně. Přesto pochybnosti o korektnosti zacházení se stížnostmi jsou tak závažné, že je nezbytné pokračovat v úsilí o jejich objasnění. Je také na místě snažit se přimět vedení Evropského soudu pro lidská práva, aby připustilo, že "není šprochu, na němž by nebylo pravdy trochu", opustilo uražený postoj a posvítilo si na zpochybňované počínání českých zaměstnanců. Těm lze v každém případě a mimo jakoukoli pochybnost vytknout, že neuměli a možná ani nechtěli stěžovatelům ze Štrasburského výboru věci vysvětlit tak zřetelně, aby nevznikla výše zmíněná ošklivá podezření. K počínání Štrasburského výboru podotýkám, že zdaleka nevyčerpal všechny možnosti vypátrání objektivní pravdy a zveřejnil svá "senzační" zjištění, aniž by obviněné instituci před tím dal možnost oficielního vysvětlení zjištěných podezřelých skutečností. Mimo to žádný ze stěžovatelů nevyužil možnosti požádat o projednání jeho odmítnuté stížnosti velkým senátem štrasburského soudu.

Za dané situace by se měl do věci vložit i stát, přestože jeho postavení bude v této věci schizofrenní. Na jedné straně mu jsou stížnosti občanů k Evropskému soudu pro lidská práva nepříjemné a má určitě zájem na přiškrcení jejich proudu, ale na druhé straně má jednoznačnou povinnost chránit zájmy svých občanů v zahraničí. Bylo by jistě na místě, aby požádal presidium soudu o oficielní vysvětlení znepokojivých zjištění Štrasburského výboru a nenechal se odbýt demagogickou odpovědí na způsob výše zmíněného dopisu pana Costy. Měl by přitom požádat vedení soudu, aby byl z jakéhokoli rozhodování o stížnostech našich občanů zásadně vyloučen český soudce. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se postavil ministr spravedlnosti nebo předseda Ústavního soudu ČR k případné žádosti Štrasburského výboru o takové zprostředkování.

Občané, kteří se cítí poškozeni postupem českých orgánů a bezvýsledně vyčerpali všechny dostupné národní opravné prostředky, by se zásadně neměli nechat zprávami Štrasburského výboru odradit od záměru podat stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Štrasburský výbor zajistil publicitu několika případů odmítnutí pro nepřípustnost, při nichž objevil podivnosti v postupu soudu. Vedle nich však jsou jiné stížnosti, u nichž víme, že soud již navázal spojení se stěžovatelem, vyžádal si doplnění jeho podání a stížnost určitě standardně projedná, byť teprve tehdy, až dozraje čas. Víme také o stížnostech, již vyřízených ve prospěch stěžovatele. O těch se média tolik nešíří, protože zprávy o nich nejsou tak vzrušivé, jako skandální zvěsti, přivezené Štrasburským výborem. K upuštění od záměru podat dobře odůvodněnou, věcnou stížnost, neposkytují zprávy Štrasburského výboru žádný důvod.