Tento známý fakt vede k hledání různých alternativ reforem penzijního systému vesměs založených na kombinaci systému průběžného se systémem kapitálového spoření. Zavádění povinné kapitálové složky penzijního systému však znamená nutnost akumulace dodatečných stovek miliard Kč do kapitálových fondů, tedy další zvýšení deficitů celého systému v střednědobém horizontu, pokud by se nepřistoupilo k dramatickému snížení objemu vyplácených důvodů nebo zvýšení odvodů do důchodového systému. Vybudování povinných kapitálových fondů jako polštářů proti nepříznivému populačnímu vývoji může tak přinést své ovoce nejdříve za 15-30 let. Střednědobý horizont 5-15 let je však klíčový z hlediska vstupu ČR do eurozóny a dodržování příslušných pravidel a deficitních limitů. Zdá se tedy, že se politici a odborníci marně pokoušejí o vyřešení jakéhosi problému kvadratury kruhu.

Málokdo si ale klade otázku, zda právě průběžný důchodový systém není právě jednou z příčin populační krize, která naopak ohrožuje jeho fungování, zda změna některých principů důchodového systému spolu s dalšími opatření vedoucími ke stabilizaci populačního vývoje v ČR by nebyla nejlepším řešením celého problému. Kapitálové fondy lze totiž snadněji budovat v obdobích s příznivým populačním vývojem, kdy průběžný systém vykazuje přebytky. Období populační krize s deficity průběžného systému je tím nejnevhodnějším časem pro jejich zavádění.

Rození a výchova dětí totiž bývala pro rodiče mimo jiné investicí pro zajištěné stáří. Ano mít dítě s sebou nese mnoho práce a nemálo finančních výdajů. To platí dnes jako dříve. Kdysi však postarat se o staré či nemocné rodiče bez dostatečných příjmů bylo společností široce a jednoznačně vnímáno jako povinnost jejich dětí. Průběžný důchodový systém však tento vzorec chování zbořil. Společnost na sebe vzala povinnost ekonomicky se postarat o staré, tato odpovědnost již nepatří jejich vlastním dětem. Ekonomický stimul pro výchovu později ekonomicky produktivních dětí byl tedy zničen nebo významně oslaben.

Naopak rodiče tří a více dětí dnes často hospodařící na hranici možností mohou porovnávat svou perspektivu pro stáří s těmi, kteří se rozhodli namísto utrácení svých peněz za děti pro svou vlastní vyšší životní úroveň a navíc pro kapitálové spoření. Ve stáří budou dostávat slušné přilepšení z kapitálového penzijního spoření a stejný státní důchod jako ti, kteří investovali stovky tisíc možná i miliony do více dětí namísto do kapitálových penzijních fondů. Ještě hůře na tom budou matky více dětí. Protože strávily významnou část svého produktivního věku péčí o děti, bude jejich státní důchod velmi nízký. Sotva však budou moci očekávat nějakou pravidelnou finanční pomoc od svých ekonomicky aktivních dětí, protože ty budou přeci již plnit svou společenskou povinnost pečovat o staré vysokými odvody do státního důchodového systému. Z tohoto striktně ekonomického pohledu je rození a výchova dětí, zejména třech nebo více, pro otce a dvojnásob pro matku při současném průběžném penzijním systému holým nesmyslem. Rovnostářský průběžný systém tak dlouhodobě narušuje přirozený řád věcí, přirozené vztahy mezi rodiči a dětmi, důsledkem spolu s dalšími faktory je populační krize.

Jedním z návrhů jak odstranit tuto hluboce demotivující nespravedlnost při zachování základních prvků průběžného solidárního systému je vazba průběžně vyplácených důchodů nejen na minulé výdělky důchodce ale také a na odvody ekonomicky aktivních dětí do důchodového systému, přičemž by výsledný důchod pochopitelně nemohl poklesnout pod životní minimum. Takový spravedlivější systém by přirozeně rodiče motivoval nejen k vyššímu počtu dětí, ale i k jejich výchově v ekonomicky produktivní jedince, kteří se navíc nevyhýbají své povinnosti odvádět významnou část svých příjmů do důchodového systému. Příznivější populační vývoj by potom umožnil akumulaci povinných kapitálových fondů jako druhého stabilizačního pilíře penzijního systému.