23. 1. 2004
Bída demokracie II.Točení v kruhuPolitické strany ztrácejí důvěru občanů. Účast občanů ve volbách klesá, zájem o členství v politických stranách rovněž a důvěra v politiky je vůbec ze všech nejnižší. Je to krize demokracie nebo není? A jestliže ano, proč k ní dochází? Obávám se, že to skutečně je krize demokracie. O to závažnější, že současné politické systémy jsou vystaveny tlaku globalizace. |
Klasický národní stát již nestačí odolávat tlaku těchto procesů a především není dost silný, aby čelil náporů globálních finančních investorů a nadnárodních firem. Jeho příjmy i jeho schopnost rozhodovat o důležitých otázkách se zmenšuje. Sociální stát je v ohrožení a prakticky je demontován. Politické strany, které by měly reprezentovat zájmy svých voličů, se soustřeďují na vzájemný boj o moc a starosti běžných občanů je nechávají lhostejnými. Největší zájem politiků se neobrací směrem k jejich každodenním starostem, ale je upnut na vnitrostranické intriky a souboj různých klik o stranické posty. Není u nás politická strana, o níž by se již v této souvislosti nepsalo na stránkách českého tisku. Dokonce i Strana zelených, která ještě ani není v parlamentě, je již tímto vnitrostranickým bojem zmítána. Avšak tyto boje nejsou vedeny o koncepce, o jednotlivé myšlenkové vize, které by si konkurovaly, tyto lité zápasy se vedou právě a jen o posty. Kdo s kým a proti komu je možná zajímavé pro novináře a přímé účastníky, avšak zcela nudné pro občany. Změní tento stav, kdy vlastně nejsme zastupování a náš občanský hlas není nikde slyšet nějaká nová strana? Ale proč by se měla chovat jinak než ty dosavadní? Logika moci a konkurenčního boje o hlasy voličů a stranické funkce platí pro každou stranu stejně, i pro ty, které ještě nevznikly. Dokud budeme myslet v tomto stranickém paradigmatu, dokud budeme hledat tu jedinou správnou stranu, dotud se budeme točit v kruhu, v němž naději střídá zklamání. Vystoupení z kruhu stranictví ven směrem k občanské společnosti je ovšem věc nesmírně obtížná. Především předpokládá vznik sebevědomých a solidárních občanů, kteří na politiky a politické strany hledí jen jako na své zástupce a nikoliv jako na vrchnost nadanou mimořádnými a úžasnými schopnostmi. Předpokládá rovněž pocit občanské sounáležitosti s tímto státem, obcí a krajem. Toho ale nelze dosáhnout ze dne na den. Dlouhá tradice vrchnostenského panství se u nás a v nás jen tak lehce neztratí. Přesto je již možné vidět počátky změny, a to dokonce i u nás. Pokud to mohu sledovat, přibývá zvláště za posledních rok situací, kdy občané sami usilují o prosazení svých zájmů. Tu protestují proti zdražení jízdného v hromadné dopravě, tam zase proti výstavbě ekologicky pochybných staveb. Na místní úrovni se postupně rozvíjí poznání, že nejlepšími správci obce jsou sami její občané. A tak bez ohledu na teoretické diskuse a jak se zdá i vášnivý odpor mnohých, se na místní úrovni rozvíjí využití přímé demokracie. Nejen to. V loňském roce jsme všichni zažili přímou demokracii na vlastní kůži, když jsme hlasovali o vstupu do EU. Tyto praktické zkušenosti, které získáváme ve stále hojnější míře, je nutno mít na paměti, když chceme diskutovat o tom, co je či není přímá demokracie. Přímá demokracie je přímé rozhodování občanů na základě všeobecného volebního práva o věcech jejich zájmu. V minimální variantě předpokládá uzákonění práva občanů na iniciativu (právo občanů vyvolat referendum na základě získání zákonem stanoveného počtu podpisů, po jejichž sběru je vyhlášení referenda povinné) a referendum - vlastní občanské hlasování, které je závazné jako nejvyšší projev občanské vůle. Je samozřejmé, že občané mají právo takto rozhodovat o všem, o čem mají právo rozhodovat jejich zastupitelé. Ani zastupitelé, politici a politické strany nemohou mít totiž žádné jiné právo rozhodovat než to, které jim svěří občané ve volbách. Takto chápaná přímá demokracie, uplatňovaná od úrovně obcí, přes kraje až po celostátní úroveň (příkladem bylo právě referendum o vstupu do EU) je skutečně radikálním změnou stávajícího politického systému. Moc se radikálně decentralizuje, její velká část se přesouvá z rukou politiků a politických stran do rukou občanů samotných. Vzhledem k šoku, který tato myšlenka vyvolává u mnoha českých čtenářů, musím dodat, že nyní nemluvím o utopické teorii, ale o praxi, která je běžná nejen v onom proslaveném Švýcarsku, ale také asi v polovině států USA a ve stále rostoucí míře také v zemích EU. Cítím nutnost těchto upřesnění, neboť reakce na můj předcházející text ukázali, že oponenti nevědí, co kritizují. Tak je nutno připomenout, že tato radikální změna českého poltického systému nevyžaduje změnu Ústavy ČR. Ústava totiž již výslovně uvádí, že občané ČR vykonávají svou moc buď přímo a nebo prostřednictvím volených zástupců. Využití přímé demokracie na obecní úrovni obsahuje již platný zákon ČNR č. 298 o volbách do obecních zastupitelstev a místním referendu z r. 1992, i když dosud ve značně okleštěné podobě. Metoda prosazení nutných změn zákonů je věcí politické taktiky a konkrétních okolností. Neměli bychom však zapomínat, že i téměř neuvěřitelná radikální změna komunistické totality na zastupitelskou demokracii proběhla relativně snadno v okamžiku, kdy občané rozhodně a masově projevili svou vůli po změně. O to snazší by to mělo být dnes, kdy žijeme v demokracii. Jako idea decentralizace moci je z historického hlediska přímá demokracie radikálně levicovou ideou. Pokud ovšem levici chápeme jako reprezentanta zájmů neprivilegované většiny občanů. Skutečné levicové strany se však nakonec chovají jako všechny ostatní. Místo o reprezentaci se starají o svůj prospěch. Přímá demokracie proto není primárně v zájmů té či oné politické strany, ale je v zájmu občanů samotných. Je však možné, že některý politik či strana budou v tomto stát na jejich straně, i když maximální opatrnost je zde vždy na místě. Přímá demokracie také není jen kosmetickou změnou politického systému, což politikové dobře vědí. Právo občanů přímo rozhodovat o všech věcech společného života, o nichž si rozhodnout přejí, je pro ČR dosud nepředstavitelným kvalitativním skokem. Skokem, v jehož důsledku ztratí všechny politické strany a všichni politici bez výjimky velkou část své moci. Její prosazení není proto nemožné, ale je obtížné. V našich poměrech se o uzákonění práva občanů na obecné referendum skutečně nejvíce zasazovala právě ČSSD, která s tímto zákonem přišla do parlamentu již mnohokrát, ale odpor pravicových stran jeho schválení vždy zmařil. Sama ČSSD se však trápí vnitřními rozpory, její současná politika je v rozporu se zájmy jejích voličů, nejkřiklavěji právě v případě války proti Iráku, kdy dokonce vedení ČSSD jednalo v rozporu i se schváleným stanoviskem strany, a po využití přímé demokracie v řízení strany samotné není ani stopy, jak se může přesvědčit každý, kdo nahlédne do stanov ČSSD Přímá demokracie jistě není řešením všeho, jak jsem již napsal, ale je řešením mnoha našich současných problémů. Je rovněž nástrojem, který vede k větší míře občanské sounáležitosti, neboť nic lidi nespojuje tak jako nutnost spolupráce při společném řešení problémů jejich obce a státu. Její prosazení je však věcí občanů a občanských sdružení samotných. Politikové se chovají jen tak, jak jim my sami dovolíme. Samotný politický systém nejvíce degeneruje, je rozkládán korupcí, protekcí a zneužíváním veřejných funkcí tam, kde jsou občané pasivní a lhostejní. V každém případě: tento stát je naše věc a naše vizitka. Bída demokracie I. > |