Čekání na volební debakl

Stačilo, aby ruku pro kandidátku ČSSD do Evropského parlamentu zvedlo na sobotním ÚVV o pět lidí méně, a muselo by se vyjednávat znovu. A kdyby lídra kandidátky Libora Roučka podpořilo v hlasování o tři členy výboru méně, nestál by dnes v čele uchazečů ČSSD o evropské mandáty. Sociální demokracie potvrdila pověst strany, v níž to permanentně vře. V každé době však byly důvody k nespokojenosti jedné části soc. dem. proti druhé poněkud jiné.

Sobotní střety podle samotných členů ÚVV pramenily ze dvou příčin: nedostalo se na některé regiony - nejvíc ošizena se cítila Praha - a s tím se svezl výtrysk stále bublajícího odmítání Špidlovy vládní a stranické politiky, jehož nositeli jsou někteří poslanci a funkcionáři různých úrovní. Za zavřenými dveřmi jednacího sálu se podle svědectví účastníků stal nejfrekventovanější postavou Jan Kavan. Jedenácté místo, které mu bylo přisouzeno v návrhu kandidátky, zastávat nechtěl a listinu opustil. Toto gesto se dá pochopit, stejně jako obdobný krok Vladimíra Laštůvky, který odešel z šestého místa. Kavan dosáhl nejvyšších met na postu šéfa české zahraniční politiky a pak předsedy Valného shromáždění OSN. Kandidovat na předem nevolitelné příčce do Evropského parlamentu by bylo degradací. Totéž se týká šéfa zahraničního výboru Sněmovny Laštůvky. Ani šesté místo se totiž mezi soc. demokraty nepovažuje za záruku zvolení do EP. Jenže Kavan a Laštůvka se zároveň hlásí ke stranické levici. Kavan až tak, že ihned neodmítl nabídku komunistů, že ho dají na druhé místo své kandidátní listiny. Po úvaze však u Kavana převážilo vědomí, že je sociálním demokratem. Faktem je, že odchodem ke komunistům by ztratil šance uplatnit se v ČSSD a také politickou tvář v očích těch, kteří ho stále ještě považovali za důvěryhodného politika. Kdežto vnitrostranický boj v soc. dem. nemusí být zdaleka u konce. A právě výsledek ČSSD v evropských volbách se může stát rozbuškou k dalšímu vření.

Optimismus, který šíří představitelé soc. dem., je povinný. Ve skutečnosti proti největší vládní straně bude hrát několik nepříznivých skutečností vycházejících z toho, že evropské volby budou do značné míry vyjádřením názorů voličů na domácí dění. Přitom vládní reformy, jejichž druhá etapa začne v nadcházejícím roce, sociálním demokratům zatím jen berou body a vedení strany žádné účinné protiopatření nepodniklo. Od Nového roku bude mít tyto věci na starosti Stanislav Gross, ale zázraky se čekat nedají. Po víkendovém neúspěchu bruselského summitu o euroústavě, který odsunul naději na harmonické jednání v rámci EU nejspíše za horizont červnových voleb, navíc budou v Česku mít navrch euroskeptici, tedy konkurence ČSSD ve volbách. Lepší vánoční dárek si ODS a KSČM od Polska, Španělska, Německa a Francie nemohly přát, když tyto země neschopností ustoupit v zájmu dohody potvrdily varování české opozice před nesmlouvavou a egoistickou Evropou. Bude také záležet na tom, jak Vladimír Špidla hodlá rozvíjet svou tezi, že v případě rozpadu EU na dvě skupiny s různou rychlostí je směr ČR jasný: dostat se mezi ty v limuzínách. Kdyby z tohoto snažení nakonec zbyl dojem, že naší vládě stačí hrát přívěs za výkonným vozem, i to by mohla být voda na mlýn opozice.

Ostatně ani horká aktualita těchto dnů - rozhodnutí, zda bude mít česká armáda švédské nebo americké stíhačky - nemusí být bez vlivu na obraz vlády ve veřejném mínění. Příklon ke zboží Made in USA po odborném doporučení pro gripeny a po neskrývaném americkém tlaku na české představitele by mohl znehodnotit proevropské deklarace ČSSD a tím snížit její šance ve volbách do Evropského parlamentu.

Přičteme-li k tomu nesourodý dojem z čela kandidátky soc. dem., kde se kromě Richarda Falbra nesešli zrovna nejpopulárnější politici, jako lepší varianta než útěk ke KSČM se může odpůrcům Špidlova kursu jevit posečkání na volební debakl.

Alexandr Mitrofanov, Právo, 16. 12. 2003