Básnil jsem o pádu železné opony a o sjednocené Evropě, v níž lidé nebudou manipulováni ani KSČ, ani nadnárodním kapitálem. Některé jsem získal, jiní si mysleli, že jsem blázen, a všichni mi vysvětlovali, že každý, kdo chce změnu, musí být trpělivý.

Být trpělivý! To jsem znal od dětství. Jako malému klukovi, kterému zavřeli tátu na 25 let, mi máma vysvětlovala, že se věci změní k lepšímu, že jen musíme být trpěliví.

A tak jsem i těch 20 emigračních let trpělivě vycházel vstříc potřebám české domácí opozice, tak jak je disidenti formulovali, a trpělivě jsem vysvětloval jejich osud, boje za změnu a představy o budoucnosti aktivistům i zástupcům vlád a poslancům včetně poslancům Evropského parlamentu, kde jsme měli, i díky prvnímu českému europoslanci Jiřímu Pelikánovi, mnoho sympatizantů. Našel jsem si tam řadu přátel, téměř výlučně mezi sociálními demokraty, kteří mi obětavě pomáhali pracovat pro změnu. Samozřejmě trpělivě.

Pak se neuvěřitelné stalo skutkem a železná opona, proděravělá trpělivě provrtanými dírkami z obou stran, se zhroutila.

V prvních chvílích euforie jsem si po návratu do Prahy - jako první reemigrant - myslel, že se můj sen jaksi wolkrovsky zabije tím, že se uskuteční. Tahle euforie byla rychle zahnána do kouta nadšeným budováním českého kapitalismu bez přívlastků a s thatcherovskou tváří. Vystoupil jsem ve Federálním shromáždění a trpělivě varoval. Nikdo však nechtěl naslouchat a brzo jsem byl umlčen novodobým honem na čarodějnice. Trpělivě jsem pomáhal nové ČSSD pracovat pro změnu, pro vítězství sociální demokracie, pro budoucí fungování právního a sociálního státu.

V roce 1998 ČSSD vyhrála volby, ale ráj na zemi se okamžitě nekonal. Čekala nás naopak trpělivá práce na změně statu quo, který jsme zdědili. Já osobně jsem musel i nadále trpělivě odrážet absurdní útoky od tzv. aféry Českého domu přes mediální bublinu korupce až po absurdní údajné prozrazení nějakého iráckého teroristy -- nebo vlastně tajného agenta -- který chtěl buď vyhodit do povětří Svobodnou Evropu anebo dělal špiona britským zpravodajcům. To jsem nikdy přesně nepochopil. Každopádně byl prý tajně propašován z republiky ven a to dříve, než jsem se o jeho existenci dozvěděl z novin. Čas od času tuhle pikantní historku oživuje Respekt. Těmito vymyšlenými aférami se tu zabývat nebudu, reagoval jsem na ně nedávno v internetovém 4D, který obětavě vydává Ivan David.

Chtěl jsem kandidovat do Evropského parlamentu. Myslel jsem si, že budu moci využít svých kontaktů i zkušeností ve prospěch ČSSD a že budu moci trpělivě pracovat pro další změnu v Evropě, pro evropský sociální a skutečně spravedlivý stát a pro společnou evropskou zahraniční politiku obohacenou o naše unikátní zkušenosti. Pro politiku informovanou, vyváženou a účinnou, která by pomohla Evropě vystupovat na mezinárodním poli jako důvěryhodný, silný a vlivný partner. V této souvislosti bych rád poděkoval premiéru Špidlovi za jeho zde deklarovanou podporu tzv. posílené spolupráce. Velmi vítám připravenost premiéra podpořit naši účast ve skupině států, které se budou integrovat rychleji. To budeme muset prosazovat jak doma, tak v Evropě a nebude to snadné. Z nedostatku času pouze konstatuji, že se plně ztotožňuji s důvody pro tento postoj, které tu uvedl Vladimír Laštůvka.

Myslel jsem si, že budu moci využít i svých zkušeností, získaných jako ministr zahraničních věcí. Byl jsem vyjednávacím ministrem u 25 z celkových 30 našich přístupových kapitol do Unie. Byl jsem rovněž místopředsedou vlády pro zahraniční a bezpečnostní politiku a výkonným místopředsedou vládního Výboru pro integraci ČR do EU. A zvláště si cením svých nových mezinárodních zkušeností, získaných v čele VS OSN. Úspěchy našeho předsednictví byly sice u nás poměrně úspěšně utajeny, ale OSN o nich vydala třísetstránkovou knihu a já osobně jsem obdržel nejen slova poděkování a uznání, která jsou i v této knize, ale i několik amerických, britských a mezinárodních ocenění a řádů.

Předpokládám, že má práce byla doma hodnocena odlišně, a proto jsem byl zařazen až na 11. místo kandidátky. Pokud se mýlím a o hodnocení mé práce (nebo třeba práce předsedy zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Vladimíra Laštůvky) vůbec nešlo, tak pak je pořadí na kandidátce ilustrací skutečnosti, že naše strana funguje stále více a více jako jakási federace krajů a jejich zástupci jsou seřazeni na základě vzájemných dohod a podpor spíše než podle vyhlášených kriterií jakými jsou odbornost, znalost evropské problematiky a jazykové vybavení. Sestavovatelé kandidátky byli pravděpodobně vedeni pochopitelnou, ale naivní vírou, že český europoslanec bude svou přítomností ve více než sedmisetčlenném evropském sboru prosazovat partikulární krajské zájmy a bude úspěšnější než europoslanec reprezentující celou republiku.

Radil jsem se o vzniklé situaci s přáteli z mé místní i z okresní ČSSD a i s přáteli z Evropské socialistické strany (PES)... Zvláště evropští přátelé mé zařazení nepochopili a zdálo se jim, že to může celou kandidátku poněkud zesměšnit či zpochybnit. Mohu samozřejmě během volební kampaně trpělivě znovu a znovu vysvětlovat i pro mne poněkud nevysvětlitelné, ale došel jsem k závěru, že prospěju straně více, když z kandidátky odejdu. Takže za navržení předsednictvu děkuji, ale s díky nepřijímám.

Po zveřejnění kandidátky jsem byl osloven mpř. KSČM Miloslavem Ransdorfem a ten se mne zeptal jak bych reagoval kdyby mi nabídli, jako nezávislé osobnosti, zařazení na vysoké a nepochybně volitelné místo na jejich kandidátce. Současně by mi po zvolení umožnili pracovat také v poslaneckém klubu Evropské socialistické strany (PES).. Chtěl bych za tuto nabídku poděkovat, ale musím ji s díky odmítnout. Jsem přesvědčeným sociálním demokratem a mohu kandidovat jen na kandidátce vlastní strany. A už vůbec nechci riskovat, aby někdo došel k mylnému dojmu, že chci být zvolen za každou a jakoukoliv cenu včetně zařazení na kandidátce opoziční strany!

Někdo mne nedávno nazval Robinem Cookem ČSSD. Vnímal jsem to jako povzbuzení, abych i nadále trpělivě pracoval pro změnu, pro realizaci těch hodnot, které s předsedou PES sdílím. A těch je mnoho včetně samozřejmě těch základních, o nichž jsem již hovořil. Nesmíme je ztrácet ze zřetele. Ani u nás, ani v Evropě. Modernizaci sociálního státu lze říci ano tam, kde je to zapotřebí, ale postup některých britských modernizátorů nás varuje, abychom si pohlídali například školství před školným nebo zdravotnictví před platbami za ošetření, pobyt v nemocnici nebo privatizaci mnoha nemocnic, o čemž tu hovořila přítelkyně z Jihomoravského kraje.

Je třeba se shodnout, kde leží Rubicon, a pak jej pragmatickými ústupky nepřekročit. I na takovéto ústupky se může vztahovat Churchillovo varování před appeasementem. "Ten kdo praktikuje politiku ústupků je ten, kdo krmí krokodýla v naději, že on bude sněden až jako poslední."

Navrženému lídrovi naší kandidátky Liboru Roučkovi bych závěrem chtěl upřímně poradit začíst se ve volných chvílích do slov mého předchůdce, jehož postřehů a postojů si nesmírně vážím, a to Jana Masaryka, který mj. varoval: "Pánbůh pomoz malému národu, který by chtěl jít jenom s jedním velkým. To je taková kooperace jakou nabíd' ten vlk Červené karkulce...".

Mohl bych v duchu svého příspěvku zakončit ujištěním, že budu i nadále trpělivě pracovat pro změnu, pro realizaci našeho programu a pro svůj sen o skutečně sociálně demokratické společnosti. Přiznám se však, že po tolika letech již začínám být poněkud netrpělivý. Přál bych si, abychom o změně méně hovořili, ale o to více ji prosazovali. Změnu tu nutně potřebujeme! Nejen sny je sociální demokrat živ! Snad to pochopíte a nebudete mi to mít za zlé.

Děkuji vám za pozornost i trpělivost a přeji vám všem příjemné svátky.

Poznámka redakce: Tento text je projev. Přednesl ho Jan Kavan na zasedání ÚVV ČSSD v pražském Kongresovém centru poté, kdy odstoupil z 11. místa kandidátky sociální demokracie do Evropského parlamentu. Britské listy získaly privátní záznam tohoto vystoupení "za zavřenými dveřmi". Od určité doby se už totiž sociální demokraté jaksi neodvolávají na svou "otevřenost novým výzvám", a to ani mediálním.

Do kuloárů stranických jednání je na rozdíl od stranického předsednictví Miloše Zemana dnes všem novinářům vstup zakázán, u každého předem vyžádaného rozhovoru stojí tiskový mluvčí či některý z pracovníků aparátu a pečlivě sleduje, co kdo komu řekl.

Zeman novináře sice nesnášel a měl pro to pádné důvody v osobě Dalibora Balšínka, ale respektoval jejich práci a umožňoval jim přítomnost na všech jednáních ÚVV a v kuloárech jednání předsednictva i politického grémia.

Otázkou zůstává, čí je ta "věrnost tradici" jako druhá část nejnovějšího sociálně demokratického volebního sloganu... Tiskovému mluvčímu i jeho nadřízeným je jejich mediálně normalizační snažení stejně houby platné... Brežněv totiž chybí.