Texty Ireny Douskové jsou stejně zábavné a plné humoru jako texty Michala Viewegha. Na rozdíl od Viewegha však její psaní není jen "legrace". Dousková -- na rozdíl od Viewegha - se nepodbízí čtenáři tím, že by ho utvrzovala v jeho předsudcích a stereotypech. Na rozdíl od Viewegha texty Ireny Douskové nekazí pachuť povrchnosti.

Dousková dokáže mistrně pozorovat a charakterizovat lidské vztahy -- často prostřednictvím výstižné, ironické zkratky, jdoucí až k parodii. Umí psát to, na čem si vždycky zakládala česká próza: dialogy. Ty především se stávají nositelem informací o životě.

Leitmotivem Ireny Douskové je deziluze, nedokonalost sama sebe, nedokonalost světa. Vztah mezi mužem a ženou je pro ní pastí, kterou na lidské jedince připravuje příroda, ve snaze přimět je k tomu, aby se rozmnožovali. Feromony způsobí dočasné sexuální okouzlení, takže lidé vstupují do manželství a plodí děti. Za několik málo let však chemické látky přestanou fungovat a lidé v textech Ireny Douskové s hrůzou zjišťují, s jakým neznámým, podivným a nesnesitelným člověkem se to octli v dlouholetém vztahu.

(Jako idealista doufám, že ve své většině svět a lidské vztahy takové nejsou, ovšem skepse Ireny Douskové, zprostředkovaná nábojem uměleckého textu, dává její pochmurné vizi přesvědčivosti. Dousková je, zjevně, naplněním teoretického postulátu Colina Wilsona, podle něhož je literatura vždycky obžalobou života, málokdy obhajobou života.)

Odcizení se násobí v důsledku vlastní nedokonalosti. Dousková umí velmi dobře charakterizovat pitomé (české) muže, zvyklé na domácí pohodlí, vyžadující od manželky, aby jim vařila a uklízela (proč to má dělat jen ona?), uzavřené ve své ješitnosti a samolibosti. Vládne nedorozumění, protože ani jeden z obou manželských partnerů nedokáže překročit vlastní stín. Dobrá vůle byla vyčerpána, ve vztazích chybí vstřícnost, citlivost a tolerance.

Vladimír Novotný napsal v doslovu k této knížce:

Tady se právě realizuje ono povědomí o nedostatečnosti a neuspokojivosti života. Je pro čtenáře varováním, ale i konstatováním, bez mentorování: tak to prostě je.

Skončíme školu, vyjdeme do praktického života, a "co teď"? "To už je všechno?" "Teď už to bude jen rutina, až do penze a do smrti?" Postavy Ireny Douskové jsou implicitně plny této existenciální úzkosti. Jejím zdrojem je však především jejich vědomí své vlastní nedostatečnosti, které vede k tomu, že se ve světě nedokáží řádně realizovat a jsou v něm tedy vlastně cizinci. Život je vždycky kompromis. Lidské vztahy jsou většinou selháním, intenzivní porozumění se spřízněnou bytostí neexistuje. Lidi žijí mimoběžně, protože každý vidí skutečnost jinak, v tom je Dousková až téměř kunderovsky skeptická.

Při čtení povídek Ireny Douskové člověka napadá ještě jeden kunderovský leitmotiv. Zejména v druhé části sbírky se jejími texty šíří melancholické, nostalgické vědomí nenávratnosti uplynulého času, nezadržitelné pomíjejícnosti, jaký snad poprvé nalezneme v Kunderově povídce ze Směšných lásek "Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým". V tomto smyslu se mi texty Ireny Douskové zdají být -- možná jen podvědomou -- poctou tomuto nepřítomnému nestorovi české moderní prózy.

Mezi českými literárními kritiky je Irena Dousková, zdá se, považována za "umírněnou feministku", zřejmě pro sarkastické, přesně vystižené portréty různých "nemožných" mužů, které autorka líčí velmi přesně a výstižně z citlivě ženského hlediska. Myslím, že je neférové řadit Douskovou do tak omezené literární kategorie. Dousková má spadeno nejen na blbé chlapy, ale i na blbé ženské -- předvádí jich celou, docela rozmanitou škálu -- od pitomých krasavic až po snobské čtenářky Junga a Freuda. Její rejstřík je daleko širší, než by bylo šíření feministické ideologie: sbírka obsahuje například i komické líčení uvažování dívky, která jede z žižkovské Ohrady tramvají na schůzku do kavárny Slávie s potenciálním nápadníkem, s nímž se seznámila prostřednictvím novinového inzerátu, a během dvacetiminutové jízdy městem propadne natolik snění o historii svého budoucího partnerského vztahu, který nutně -- v jejích myšlenkách -- končí po mnoha peripetiích katastrofálně, že když konečně do Slávie dorazí, dokáže nic nechápajícímu muži na schůzce jen vynadat. Na jiném místě karikuje autorka nejen "neschopného chlapa", ale i jeho (feministickou) partnerku a její sestru, které nadávají, protože muž na záchodě nesklopil prkýnko:

V jedné povídce máme pozoruhodně přesně zachycené "rodinné řeči" příbuzných: matek, tet a babiček, které se zmocnily připravované svatby mladé dívky a promítají si do organizačních příprav vlastní zábavu, předsudky, sympatie i antipatie. Mistrně napsané dialogy jsou mírnou stylizací posunuty do oblasti velmi zábavné komedie. V textu Francouzská ryba opovrhuje těhotná třicátnice svými plebejskými rodiči a těší se, až bude mít možnost přestěhovat se ze Smíchova do středostavovské vily rodičů svého partnera na luxusní Ořechovce -- pouze však jen do té doby, než je vystavena plnému náporu jejich snobství.

Emigrantství je téma, spojené se stárnutím, zmarem a odchodem z tohoto světa. Čtyřiašedesátiletý profesor fyziky, "Američan" se v jedné povídce navrací po letech na návštěvu do vlasti a z hrůzou zjišťuje, že jeho někdejší přátelé a lásky jsou zdevastováni časem. Tlaku času podlehne i on.

Motiv neporozumění, případně částečného prozření, a základního principu běžného života kolem nás -- že pokud je i jen malá šance na to, aby se věc zkazila, zkazí se to -- se navrací i v dalších povídkách sbírky.

Komická je i historka o dvou mladých mužích z malé pražské reklamní agentury Easy Way, kteří objeví pro své reklamní účely nadanou básnířku -- studentku gymnázia z Vodňan a pozvou ji v Praze na večeři, aby ji dostali do postele. Sedmnáctiletá gymnazistka se vůči nim přirozeně staví dost ostražitě, a tak nakonec -- v podstatě omylem -- skončí v úplně jiné hospodě a v posteli opilého čtyřicetiletého básníka, kterému "dalo dost práce, aby vůbec našel 'to místo'." Dosti trapný způsob, jak přijít o panenství...

Zábavné jsou i citace z "poezie" které do soutěže o nejlepší reklamní slogan na šampón Sonet zasílají čtenářky ženských časopisů. Dousková umí profesionálně napsat pitomé básně i básně "dobré". Je to zvládnuté umění persifláže:

Nepotřebuji potravu
jen dobrý šampón na hlavu.
To úplně mi postačí
Šampón Sonet mám nejradši.

Anebo:

Když mě tisknou tvoje žhavé ruce
Strašlivě se rozbuší mé srdce.
Myslím při tom na šampón Sonet
Cítím ho totiž v koupelně vonět
Věřím tomu, že on je toho příčinou
že neodejdeš nikdy v životě za jinou.

A lepší pokus:

Ta něžná vůně, co to je?
Zavoněl déšť, anebo tvoje vlasy?
Miláčku, hádej! Oboje...
Teď bez ohledu na počasí
můj šampón tam a zase zpět
věrně tě bude provázet.
Přece se nebudeš bát krásy?
Přijď zase brzy přivonět.

Přečetl jsem si "doktora Kotta" Ireny Douskové s potěšením. Precizností vnímání života kolem sebe i mezilidských vztahů je to, myslím, autentická výpověď o životě v dnešní české společnosti s pozoruhodně obecným dosahem. Jsou to povídky, které se dají překládat do cizích jazyků a čtenáře zaujmou pro svůj lidský obsah, s nímž se může identifikovat každý. Od pádu komunismu v roce 1989 vznikla v české společnosti určitá realita, jejíž součástí jsou některé rysy, přežívající z období totality v stále silněji modifikované formě, a pak také rysy nové, které svědčí o tom, do jaké míry "visí" česká společnost mezi svou někdejší příslušností ke komunistickému východu a sílícími vazbami na západ. Povídky Ireny Douskové jsou pozoruhodným svědectvím o tomto přechodném období naší současnosti.