Co se našim právním normám často nedostává? Především vlastní skutkový děj, který by měl být případně sankcionován. Pokud ten nechybí, absentuje nezřídka právě trest. Úplně "nejlepší" je situace, kdy oba tyto předpoklady jsou přítomny, dokonce i soudce je neúplatný, vy však na spravedlivý proces nemáte peníze. A to se už raději nezmiňuji o svízelích při výkonu práva samotného. V našich podmínkách se na vrcholu pyramidy všech úskalí nachází právem pohrdající politik. Odstrašujícím příkladem nadlouho zůstane především privatizační proces. Nebyl to ale pouze Václav Klaus, kdo je za toto období a takové postoje kritizován. Ani vláda Miloše Zemana se nevyznačovala právním purismem. Zakázky bez výběrového řízení byly zadávány přímo vládou nebo vládními úředníky více než hojně a představují jen jednu z neslavných kapitol Zemanovy kroniky panování nad právem.

Právo národní a mezinárodní (státní a mezistátní)

Negativní důsledky doprovázející takové postupy jsou dva základní. Především si politik myslí, že k nejsprávnějšímu výklad normativního aktu, nebo jednotlivé normy, je povolán právě on (vždyť se na jeho tvorbě přeci podílel). Tomu, který právě vládne, to samozřejmě prochází (tahá za "exekutivní" nitky a opozice jen hraje svoji neúčinnou roli, fakticky nic neovlivní, k zásadním informacím nemá přístup). Vládnoucí i opoziční politici (jak si role mění) se ve své omnipotenci utvrzují a troufají si stále více. Druhý důsledek se týká občanů, kteří tento tristní vývoj sledují. Ne všichni jsou úplně hloupí a tak buď rezignují nebo se aktivně přizpůsobí. Všeobecný marasmus tudíž bytní, zachvacuje celou společnost.

Takhle to funguje na našem hřišťátku, ale v zásadě se ani mimo jeho lajny principy moc nemění. Když se rozhodne proti našemu státu, je domácí suverén náhle v koncích. Diví se, nechápe, volá po spravedlnosti. Nedávno jsme zírali nad rozhodnutím arbitráže, která Českou republiku "odsoudila" k zaplacení více jak 10 mld Kč, tedy částce, která by pokryla náklady na více jak polovinu všech důchodů za měsíc. Že se na této ztrátě podílejí třeba i politici, kteří jinak doporučují úsporná opatření v sociální oblasti, není třeba zdůrazňovat. Oni platit nebudou, resp. jen tolik co ostatní, relativně ovšem méně. Vím, že soud a arbitráž není totéž, rámcově je lze ovšem srovnávat. Taková komparace přijde k užitku zejména, chceme-li se velmi obecně dotknout samotného mezinárodního práva.

Jediná teorie "mezinárodního" práva neexistuje

Kdysi, v dobách reálného socialismu, fakulta práva UK způsobovala mnohým studentům bezesné noci. Příslušná katedra si totiž nedokázala vnitřně ujasnit, k jakému pohledu na mezinárodní právo se teoreticky přikloní. Situace byla totiž taková, že existovaly dvě zásadně se lišící teorie (a dvoje skripta). Mnoha frekventantům byly obě teorie šumafuk, nicméně potíž spočívala v tom, že jejich nositelé byli členy téže katedry a nikdo nevěděl, který z nich (nebo jejich rovnoměrně rozložených vyznavačů - examinátorů) bude zkoušet. Pohledy na předmětnou látku byly velmi odlišné, takže nezbývalo, než připravit se (našprtat) obě alternativy. Již to je důkazem, jak vratké má mezinárodní právo základy, pro některé to však konkrétně znamenalo, že se pokoušeli obě myšlenkové konstrukce stavět vedle sebe a proti sobě. Protože favorizuji jednu z nich, zmíním se jen o ní. Na druhou (případně analýzu rozdílů kontinentálního a anglosaského práva) není vhodný čas ani dost místa.

Tato teorie byla (je) velmi pragmatická a aktuálně (trvale) se potvrzuje. Postačí ji stručně ozřejmit na dále uvedeném, a již tehdy používaném, příkladu: Architekt vyprojektuje sídliště včetně parků a zeleně vůbec. Přitom, je-li dobrý, musí respektovat hlediska estetická i praktická (účelnost, hospodárnost atp.). Ta vždycky nejdou ruku v ruce. Noví obyvatelé jsou přesto nadšeni. Jsou v novém, nalakovaném, lesknoucím se. Po čase ale zjistí, že ne všechny čerstvě vyasfaltované cestičky vedou přímo, nejkratší cestou, ke vchodu do jejich domu. Začnou si cestu zkracovat, hledat tu nejvýhodnější, zeleň, nezeleň. Slušnější se sice zpočátku pokusí jejich chování korigovat. Kritizují je. Protože ale nemají sílu vynutit si respektování pravidel určených architektem, a konec konců je nepovažují za tolik významná, tak postupně rezignují a mnoho z nich se nakonec přidá k neukázněným. Po delším čase vzniknou cesty nové, neprojektované. Používají se více než původně položené. Nejvýrazněji vyrýsované jsou ty, kudy chodí nejvíce obyvatel sídliště. Tam je "stopa" nejhlubší, nejtrvalejší. O nepořádku to doprovázejícím, narůstajícím množství oplatků, již nemá význam hovořit. V daných relacích je to podružné, ale signifikantní.

Nejhlubší stopy ve vztazích mezi státy pak zanechávají ty nejsilnější, vahou své ekonomiky, potažmo silou svých zbraní. Oni také určují směr "cestiček," přičemž, pokud se jim to hodí, chodí způsobně i po oněch oficiálně nalajnovaných (smlouvami, pakty, dohodami atd.). Není to demokratické, ale je to tak od věků. Kam také s šidítkem demokracie v mezinárodním právu. Na krátký čas tu byli dva geometři, držící se navzájem v šachu, přičemž ale vzájemně respektovali svoje "pozemky". Nebyla to ani tak cílevědomost Regana a naivita Gorbačova, co tuto křehkou rovnováhu porušilo. Byla to neustále vzrůstající ekonomická převaha USA a prohlubující se úpadek SSSR. To však již je minulost.

Mezinárodně uznávaná soustava soudů neexistuje

Pro mezinárodní právo je charakteristická absence soustavy regulérních soudů, která v demokratických zemích, když nic jiného, poskytuje alespoň zdání spravedlnosti. Právě proto se "samovolně" uplatňuje výše popsaný model. Různé soudní stolice sice existují, ale jejich význam je buď omezený (regionálně, podle předmětu projednávání apod.) nebo za jejich nitky tahá(ají) stát(y) z větším vlivem. Institutu arbitráže jsme se již dotkli, soud to sice není, ale ani zde nemůžeme přehlížet "zázemí" zúčastněných. Nelze proto zapomenout na OSN a její RB. Organizace spojených národů (dnes by se přesněji měla nazývat Organizace spojených států, stejně jako mezinárodní právo právem mezistátním, ale je to tradice a navíc by takový název vzbuzoval nepatřičné asociace) vznikla právě za tím účelem, aby suplovala nepřítomnost jakéhosi nejvyššího mezinárodního soudu. Po zkušenostech se vznikem a průběhem světových válek se považovalo její ustavení nejen za účelné, ale i nezbytné. Minimálně jako platforma, umožňující projednávání, když ne řešení sporů.

V případě nynějšího vpádu do Iráku jsme dospěli do situace, kdy OSN byla definitivně odsunuta na vedlejší kolej. Nikoli však pro svou malou akceschopnost, ta je logická (vyplývá z povahy věci, vnitřních pravidel a interního uspořádání), ale proto, že v daném případě odmítla být nástrojem politiky Spojených států. Ty se cítí být již natolik silné, aby zastávali roli světového legislativce, arbitra i exekutora vlastních rozhodnutí současně. Samozřejmě to není dobře, ale moc se s tím nedá dělat. Potenciál Američanů je mimořádný. V rámci tradice a logiky lidských dějin jej prostě uplatňují ve svém zájmu. Nový (ne)poměr sil samozřejmě představuje nebezpečí následování v regionálních měřítcích (viz údajná akce Turecka na severu Iráku) i pro samotné Státy. Pokud budou chtít tuto roli naplňovat trvale, byť ad hoc diferencovaně, vlastními silami, bude to oslabovat je samotné. Nikoli pouze ekonomicky, nýbrž i snižováním kreditu důvěryhodnosti.

Jestliže se smíříme (budeme muset) s dosavadním vývojem, nelze si při glosování nevšimnout stylu, kterým je prosazován a naplňován. Ten je na jedné straně mimořádně důrazný a přímočarý, na druhé však neohrabaný, nemotorný, až primitivní. Vyplývá to jistě z vědomí převahy, ale potřebná elegance, diplomatická zručnost, sofistikovaná mluva tomu chybí. K nástrojům práva totiž patří přesvědčivá řeč, sofistikovaná zdůvodnění, schopnost zaujmout. Všichni racionálně uvažující vědí, že jde zejména o ropu, zakrytí vnitřních problémů USA a příští prezidentské volby. Americký volič je k argumentům typu "nebezpečný Saddám" vnímavější, než tradičně a komplikovaně uvažující Evropan. Ten se jen tak nespokojí s personifikací nepřítele, kdy v zájmu "osvobození utlačovaných" od (nepochybného) tyrana jsou ohrožováni moderními zbraněmi právě ti deptaní chudáci, jimž je systematicky ničena infrastruktura a devastováno životní prostředí.

Ingerence do evropských vztahů, naše postoje

Dolar není stabilní jako býval a Euro mu čas od času konkuruje. Dělba různých forem exploatace zdrojů třetího, a v podstatě i "druhého" světa, je ukončena. I rozštěpení (jinak "spojeneckého") evropského společenství je samozřejmě v zájmu USA, které v historii vždy dbaly na semknutost vlastní konfederace a likvidaci vnitřního odporu. Čím menší státy vzniknou kdekoli jinde po dřívějších federacích a podobných soustátích, tím lépe. Odstředivé tendence na národní bázi je třeba "demokraticky" podporovat. Napadení Iráku Evropu také rozštěpuje, a to nejen v postojích členských států, ale i jejich obyvatel. Je to patrné i u nás. V páteční vyostřené podvečerní diskusi na Radiožurnálu jsme se z úst jednoho z besedníků mohli například dozvědět, že útočícím spojencům jde jen a jen o odstranění Saddáma, ale zájmy SRN, Francie a Ruska jsou úplně jiné než deklarované odvrácení války a pokračování inspekcí. Argumentace zřejmě nekorektní, ve stylu "zloděj křičí chyťte zloděje," Francouzi, Němci a Rusové by měli být pravdomluvní, u USA prostě předpokládá - jaksi "z definice."

Za tohoto stavu není příliš korektní kritika poněkud neurčitého vyjadřování vlády. V tomto ohledu lze lavírování Václava Klause i Vladimíra Špidly pochopit, přizpůsobují se průběhu věcí. Roli hraje, vedle osobního přesvědčení, naladění společnosti obecně, blížící se sjezd ČSSD zvlášť. Tlak na vyjádření jasného postoje - ze strany příznivců použití síly - nebude asi primárně motivován militantně, spíše potřebou přimknout se k silnému "partnerovi", obdivovat jej. Různi Hujerové a Krhounci se tak najdou i v naší vládě. Takové postoje ale směřují evidentně proti EU a zaujímají je i ti, kdož směřování tam jinak vehementně podporují. Toho jsou si jistě vědomi prezident a premiér. Amerika je daleko a když potřebujeme pomoc, je Evropa blíž, jsme v ní. Ostatně, vzpomeneme-li si na nedávné zkušenosti s rychlostí a rozsahem nabízené pomoci při povodních, netřeba tuto tezi rozvíjet. Váhavost předsedy vlády může být v dané situaci hraná, účelová - a výhodná. Mluvit o "charakternosti a bezcharakternosti" v podobných dimenzích je skutečně nesmysl. Tyto pojmy patří do kategorie vyjádření osobních postojů, méně již, možná, svobodného názoru.

Námitka týkající se Británie, Španělska, Nizozemí, Polska je v každém případě relevantní. Odhlédneme li od Velké Británie, tam jsou vztahy k USA specifické, nemůžeme přehlédnout objektivní nerovnost členů EU. Některé státy včetně kandidátských ji vnímají důvodně, či méně důvodně, s vyšší intenzitou. Rozdíly mezi státy, a to nejen nám, ukázalo třeba oddalování přístupových jednáni, stejně jako jejich samotný průběh. Potom - naše (nebo polské) zájmy v Iráku jsou rozhodně jiné než francouzské. Postoj k této zemi nebyl u nás předvolební kartou (to ovšem ani v USA) jako v Německu. Eo ipso, i v rámci menších teritorií je ekonomická, a tím i politická, síla jednotlivých států určující pro praxi vzájemných vztahů. Pokud to někomu vadí, neměl tam vstupovat nebo se o to snažit.

Aktuálním vývojem se Rusko, Francie, Německo, Čína, tedy menší mocnosti, bez ohledu na další ekonomické a jiné zájmy, cítí být trvale oslabovány ve své dosavadní účasti na světovém dění. Snaží se samozřejmě bránit. Spojené státy je v jejich ústupu ze slávy cíleně utvrzují, třebas právě tím, jak se rozhodnou k razantnímu kroku bez jejich přisvědčení. Kampaň přinášející do Iráku mír na špicích raket i bomb je demonstrací síly (a oprávněnosti vůdčího postavení) hlavně vůči nim. Tomu nasvědčuje i dosavadní (údajně) malý počet lidských obětí. Tudíž Krhounkům, Mazánkům a jiným šplhounům musíme dát rovněž za pravdu, když se snaží Spojeným státům zavděčit. Drobty z panského stolu mohou spadnout i k nim (nám). Z lidského hlediska je to pochopitelné, patologické ovšem je, doprovázejí-li podobné výlevy orgastické křeče.

Existuje nějaké univerzálně použitelné východisko?

Těžko, historie nás o tom přesvědčuje. Nepochybuji, že celý předchozí text, bez zřetelné odpovědi na základní otázku, zda jde o agresi nebo plnění rezoluce č. 1441 RB, vyznívá pesimisticky. Ono ale nelze exaktně odpovědět, bez notné dávky pochybností. Mezinárodní právo sice existuje v mnoha podobách a představách, nicméně praktická interpretace a uplatňování zdaleka nemá krystalickou podobu, univerzální aplikace je vyloučena. Nelze se fakticky o co opřít. Za tohoto stavu - a naší situace "prostých" občanů - se můžeme maximálně postavit na jednu nebo druhou stranu. Vyjít protestovat do ulic, nebo volat: "Hurá!" Posoudit činy a argumenty vlastníma očima lze. Vysloveno a provedeno jich je dost. Když se rozhodneme, budeme označeni buď za militaristy nebo pacifisty. Za ďábly nebo altruistické anděly - za odvážné správné chlapíky nebo ustrašené zbabělce. To podle pohledu momentálního posuzovatele. Ale je to vůbec nutné? Není moudřejší rezignovat jako Egypťan Sinuhet a odejít do ústraní, kde nás nebudou trápit neřešitelné odvěké rozpory mezi právem a spravedlností? Ostatně, právo podle dostupných pramenů mělo vzniknout tam, kde je nyní porušováno zvenčí, kde ale bylo potlačováno desítky let před tím zevnitř. Nepochybuji, že tomu tak bylo i v době samotného Chamurapiho.

Co na to média?

Jsou rozpačitá. Nejsou si jista právním rámcem. Zatím se také nechtějí jednoznačně přiklonit k universálnějšímu názoru. Za komentáři a glosami lze u tiskovin vystopovat i zájmy vydavatelů. V tomto kontextu otálejí i s predikcí, jak se vše v dlouhodobějším horizontu vyvine, byť výsledek na bojišti předem daný. Arabové se v moderních dobách neproslavili jako mimořádně zruční válečníci. Dokazují to nejen války s Izraelem, konflikt v roce 1990, ale nejlépe i předchozí válka Iráku s Iránem. Dnes jsou irácké zbraně ponejvíce archaické, prořídlé, morálka vojsk bídná, lidé i hospodářství zdecimované. Pro USA je to ideální příležitost k zotavení z "vietnamského syndromu," pro řadu dalších států předzvěst citelné ztráty vlivu v oblasti.

Jsme tudíž seznamováni s množstvím spekulativních analýz, nesmyslnými komparacemi zbraňových systémů, geografickými a historickými popisy místa konfliktu. Zprávy z válčiště zmatené, sycené desinformacemi. Záběry na obrazovkách předtočené, opakované, stereotypní. Ani statický pohled na bombardování Bagdádu nadlouho nezaujme, spíš odradí. Diváci vesměs dávají přednost zábavě (i s tím se ovšem kalkuluje). Při Terminátorovi se pohodově, bez stínu výčitek svědomí, odreagují.

Špona, Sedmička i Partie se samozřejmě děním v oblasti Perského zálivu zabývaly, nic obohacujícího však nepřinesly. Nenápadité otázky, bez šance na "pravdivou odpověď," byly společným jmenovatelem všech televizích diskusí. Na Primě pan premiér moc nebesedoval, vyjadřoval se střídmě, nevypadl z dosud hrané role. Otevřeněji se pouze pokusil využít účasti Vojtěcha Filipa k "předvolebnímu" vymezení vůči komunistům. V auditoriu byl zřetelný rozdíl mezi generálem Šedivým a zbývajícími přísedícími. Za kontextové zaznamenání tudíž stojí snad jen vyjádření vojenského psychologa Františka Jandy, použité ve vztahu k přítomnosti našich vojáků v Kuvajtu, které lze parafrázovat: "Vojákům je fuk co dělají, politické hrátky patří hostům Špony."