"Sklenici piva zvedá z prostého dřevěného stolu pozoruhodně malá, drobná ruka. Úsměv krátce přelétne přes rty, pod mrožím knírem, a hluboký hlas zabručí nějakou suchou poznámku, než se Havel znovu napije dobrého českého piva. Tolik se změnilo za dvě desetiletí, co ho znám - jeho život, od disidenta k prezidentu (...) ale tento obraz v mé mysli zůstává, stálý, nezničitelný Václav Havel. Takto to bylo, když jsem se s ním poprvé setkal... (...)

Nyní předsedá Havel summitu NATO v Praze. Místnost, kterou dříve užíval Leonid Brežněv, dostal generální tajemník NATO George Robertson. Brežněv se musí v hrobě obracet.

Sedíme v konferenčním středisku a díváme se přes řeku na Hrad, který se rýsuje, osvětlený, impozantní a nádherný, nad nejkrásnějším městem ve střední Evropě. Ale tento večer, nad samotným Hradem je velké, rudé, neónové srdce, pomalu pulzuje. Srdce je Havlův symbol - kreslí ho v dopisech svým přátelům vedle svého podpisu - a toto je jeho gesto na rozloučenou. Někteří Češi mumlají, že je to kýč a že je to nedůstojné, zejména vzhledem k tomu, že v českých zemích je rudé neónové srdce obyčejně symbolem bordelu. Ale Havlovi je to jedno a já si myslím, že má pravdu. Na noční obloze vyhlíží to srdce kouzelně.

(...) Bez Havla by Češi nezažili onen kouzelně mírový přechod od tyranie ke svobodě. Bez Havla by byl rozpad Československa zřejmě daleko ošklivější a bolestnější. Bez Havla by nyní celá střední Evropa se zřejmě nemohla těšit bezprecedentními bezpečnostními zárukami NATO a blízkým vstupem do Evropské unie.

(...)

Po celou dobu si Havel zachoval - ne vždycky, ale pořád dost často - svůj charakteristický, zkoumavý hlas velkého politického spisovatele.

Až si to Češi uvědomí, začnou plánovat stavbu Havlovy sochy. Dobře by ho znázornilo, myslím, kdyby se tiše usmíval a ve své drobné pravé ruce měl sklenici piva.