Stará a nová Evropa

Nemá smysl se zabývat tím, zda je protokolárně správné, aby dopis na Hrad předával Alexander Vondra, náměstek ministra zahraničí; smysl má uvažovat o tom, jaký je vlastně postoj české diplomacie. Není to poprvé, co prezident Václav Havel realizuje svou vlastní zahraniční politiku proti té, kterou zastupuje ministr zahraničí. Věděli to všichni bývalý ministři. Prezident Havel, známý svými pro-atlantickými postoji (na rozdíl od počátku 90. let, kdy ještě chtěl "všechny pakty rozpustit"), si jistě dávno neláme hlavu tím, že vystavil diplomatickému faux pas nejen šéfa diplomacie Cyrila Svobodu, ale i premiéra této země Vladimíra Špidlu. Ne, nemá smysl nad tím hořekovat - je to Havlovo zcela jistě poslední podpis ve funkci hlavy státu; od příštího týdne se Václav Havel stává soukromou osobou...

Stojí ale zamyslet se nad tím, proč se část Evropanů z kandidátských zemí rozhodla připojit k podpoře Spojených států amerických, zatímco dva největší evropské státy - Německo a Francie - zachovávají vlastní pozici; vysloužili si tím v nedávných dnech pohrdání amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda. Protože v této kurýrní rošádě, nachystané americkým departmentem, jde o rozdělení Evropy.

Ministr Donald Rumsfeld nedávno poznamenal, že postoje Německa a Francie, které dávají přednost diplomatickému urovnání konfliktu na Blízkém Východě, jsou postojem "staré Evropy". Zatímco na Východě, který na pražském summitu NATO slavil své rozšíření, se otevírají nové obzory a - "nová Evropa". Rozuměj Evropa, která si po historickém období komunismu citlivě uvědomuje význam americké politiky. "Oni nejsou s Francií a Německem, oni jsou se Spojenými státy," řekl Rumsfeld.

Mezi proudy

Česká diplomacie stojí od 11. září 2001 mezi dvěma proudy. Novou prioritou zahraniční politiky se po teroristických útocích stal i v Čechách "boj proti terorismu". V médiích na podporu tohoto boje vystupují všichni, kteří chtějí být "up to date"; a to včetně diplomatů, kteří by měli mít téměř zakódováno - jak se hezky francouzsky říká "dévoir de réserve" čili "povinnost odstupu" - , a neprojevovat tedy veřejně své soukromé názory ve vysokých veřejných funkcích. Pochybuji totiž, že by dostali Alexander Vondra, Martin Palouš a Karel Kovanda, vysocí diplomaté České republiky, za úkol šířit na našem území americkou propagandu.

To, že tak činí ve své většině česká média, jsem si již zvykl: souvisí to s jejich celkovou simplifikací, která se zaklíná malým trhem a krutými potřebami držet náklad. V takových novinách se to jenom černá ostrými výrazy a jednoznačnými tvrzeními. Je toto ale řeč české diplomacie?

Vláda se ve svém prohlášení deklarovala jako "proevropská", což jistě nemusí znamenat "proněmecká" či "profrancouzská". Soudím ale, že by měla být vyvážená a - s ohledem na naši strategickou evropskou polohu - by měla mít na mysli zájmy státu a především lidu, který zastupuje. Spory, které vedou některé evropské státy s Amerikou, pramení z odlišného přesvědčení o efektivitě využití nástrojů, které prosazují.

Bushova arogance a válečnictví, které pohrdá zjevnými skutečnostmi, může imponovat jen slabým a frustrovaným národům. Německo a Francie dává přednost vyjednávání a inspektorům OSN. Je potěšují, že občané v Evropské unii z 82 procent odmítají postoj Spojených států amerických podílet se na válce proti Iráku. Nesdílejí ho ani čeští občané: dvě třetiny jsou podle CVVM proti válce.

Čí zájmy ale potom reprezentují někteří čeští politikové, jako je ministr obrany Jaroslav Tvrdík, který svým lyrismem o "krásné smrti" rozplakal snad všechny domácnosti? Koho zastupuje prezident Václav Havel, když chce dát Saddámu Husajnovi "poslední šanci" být odzbrojen mírovými prostředky? Neměla by se naopak česká diplomacie snažit, namísto siláckých gest, o společný evropský postoj v této citlivé otázce?

K evropským ctnostem myslím patří jedna dějinná zkušenost: nepodléhat snadným řešením. Ti, co srovnávají Saddáma Husajna s Hitlerem vědomě manipulují dějiny i pravdu. Ti, co mluví o válce, a mají často doma modrou knížku, jsou pokrytci. Jistě, nemusíme být my Češi vždycky jenom holubicemi. Měli bychom se umět bránit. Krákorat ale jako vrána, a myslet si, že se tím stanu přes noc americkým jestřábem, je ale přeci směšné.