DIskusi o těchto polozapomenutých událostech vyvolal především nezávislý historik Jörg Friedrich. Jeho kniha Oheň (Der Brand): Německo za bombardování, 1940 - 1945 je velmi pečlivě a podrobně napsána. Od posledních měsíců minulého roku se tato kniha stala v Německu bestsellerem. Popisuje systematicky, město od města, postupné ničení Německa za druhé světové války. Zaznamenává také lidské oběti ohnivých bouří, které bombardování vyvolalo: hromady udušených lidí v bunkerch, spálené mrtvoly, scvrklé do velikosti ručních zavazadel, děti, které se uvařily zaživa ve vodě, jíž se hasily hořící domy. Jak na to poukazuje deník New York Times, součástí obnovené diskuse o německých obětech za války je i debata o odsunu Němců z Československa a z Polska.

Friedrichova kniha užívá kontroverzně týchž výrazů, jichž užívali o nacistických válečných zločinech po válce Spojenci: charakterizuje kobercové bombardování, které organizoval velitel bombardovacích jednotek britské RAF Arthur T. Harris, a které schválil Churchill, jako "masakrování", "akty terorismu" a "masové vyhlazování lidí". Friedrich argumentuje, že toto kobercové bombardování nepřiblížilo vítězství Spojenců a bylo morálně neospravedlnitelné.

Friedrich zkoumal poválečné procesy s německými válečnými zločinci a zaujala ho reakce jednoho německého vojenského velitele, obviněného z civilních masakrů, páchaných na Ukrajině. Tento velitel se u soudu zeptal: "Jaký je rozdíl mezi tím, postavíte-li lidi ke zdi, anebo jestli na ně házíte bomby?" Friedrich (nar. 1944) odpovídá: "Snažil jsem se na to nalézt odpověď a nepodařilo se mi to, kromě toho, že jedno vraždění bylo horizontální a druhé vertikální."

Němečtí historikové jako Hans-Ulrich Wehler však poukazují na to, že kobercové ničení měst bylo ve třicátých letech součástí standardní vojenské teorie a jako první ho prováděla německá Luftwaffe ve Španělsku, v Polsku a v Holandsku. Po britské evakuaci kontinentu zbývala Británii jediná možnost, jak útočit na Německo, a to prostřednictvím kobercového leteckého bombardování. Precizně zaměřené bombardování bylo nesmírně nebezpečné a nepřesné. Výhodou kobercového bombardování bylo, že bylo zaručeno, že bomby zničí aspoň něco, a teoretikové doufali, že postižené civilní obyvatelstvo se vzbouří proti německé vládě, která zahájila válku. Friedrichovi kritikové také dodávají, že kobercové bombardování bylo strategií, která byla účinná, a poukazují na to, že kdyby býval Hitler válku vyhrál, osud poražené Evropy by býval byl daleko horší než to, co se koncem války dělo Německu.

Friedrich ovšem nikoho neobviňuje, jen líčí, co se dělo. Rozbírá logické uvažování, které vedlo ke strategii kobercového bombardování, avšak odmítá uznat, že toto kobercové bombardování bylo ospravedlnitelné, protože nacismus byl zlo.

Jeho kniha poukazuje na nepříjemnou skutečnost, že moralistické výroky o nacistech neřeší všechna etická dilemata, která vznikla v době druhé světové války, a přestože šlo o válku, v níž bylo poraženo velké zlo, byla to totální válka, v níž se všechny bojující strany chovaly brutálně.

Jedním z velkých úspěchů osvícenství bylo, že válka přestala být považována za svatou křižáckou výpravu, stala se konfliktem, řešeným vojensky, avšak omezenými prostředky, se vzájemným respektem pro civilní obyvatelstvo. Během industrializace v 19. století se však hranice mezi armádou a společností zase začínala rozplývat: železniční stanice, továrny, dělníci a dělnická sídliště se znovu stala legitimním terčem válečných útoků. Většina historiků skutečně přiznává, že kobercové bombardování v posledních fázích druhé světové války, které vyvolávano ohnivé bouře, bylo zbytečně ničivé. A když byl vznesen návrh, aby Spojenci zlikvidovali bombardováním železniční trať do Osvětimi, Pentagon rozhodl, že takové "morální bombardování" je vojensky irelevantní.

To, že se o těchto otázkách začíná v Německu mluvit, znamená, že Němci konečně ztratili pocit viny za druhou světovou válku. Friedrichova kniha dokazuje, že hrdinství politických a vojenských představitelů ve válce není ničím ve srovnání s utrpením civilistů. Vyvolává také otázky ohledně správnosti užitých prostředků, i když se zdá být konečný cíl ospravedlnitelný. Válka je peklo - rozhodnete-li se jít do války, měli byste k tomu mít opravdu dobré důvody, uzavírá recenzent amerického deníku Boston Globe.