Zdálo se mi, že je to přehnané, obávat se, že by se návštěvou na této výstavě někdo mohl dát na komunismus a návštěva výstavy mi to skutečně potvrdila. Mimo kontext své doby, mimo kontex hysterického, emocionálního nadšení jedněch a intenzivního strachu druhých, mimo kontext propagandy a útlaku, působí dnes vystavené obrazy a artefakty už jen podivně, a mnohdy docela bizarně. Potvrzují však, že pro mnohé lidi z padesátých let byl komunismus doslova mystickou, náboženskou vírou.

Potíž je, že nikdo nijak vlastně nedefinoval socialistický realismus, kromě toho, že sovětský literární aparátčík Ždanov ve třicátých letech řekl, že jde o "zobrazování společnosti v jejím historickém vývoji". Přeloženo do normální řeči to znamená: "Spisovatelé, beletrizujte marxistické poučky!" To také spisovatelé dělali, ale co si má počít ubohý výtvarník? Jakého má použít stylu? Zejména zpočátku v tom byl zřejmě zmatek (zajímavý je výtvarný triptych jakéhosi nešťastníka, zobrazující na jedné straně laskavého Gottwalda a na druhé straně zle se tvářícího Hitlera formou barevné, velmi nesocialisticko-realistické mozaiky... uprostřed jsou v objetí jakési podivné dívky... Pozoruhodným okénkem do historie je i - nesmírně naivistická - výstava darů československým stalinským prezidentům: výšivky s obrazem Klementa Gottwalda, důlní štola s horníky, vydlabaná z kusu uhlí a vykládaný dřevěný panel, znázorňující družbu mezi ředitelem místního závodu a centrálním politikem...

Překvapivé na dílech, vystavených v Rudolfinu, je, jak jsou stylově nejednotná a nedokonalá. Jde o formálně i stylisticky velmi nevyrovnaný, často silně protikladný diletantismus. Dneska se nám to však už lehce vystavují díla "hlupáků" či "kolaborantů" z padesátých let - jsou mrtvi. Jistě obtížnější by bylo vystavovat komunistickou propagandu z let sedmdesátých a osmdesátých - na ní se totiž podílelo mnoho dosud žijících členů české společnosti.

Výtvarný styl komunistické propagandy v sedmdesátých a osmdesátých letech je myslím o hodně jiný. Navzdory vražednosti komunistického režimu v padesátých letech, v jeho výtvarných dílech z té doby nalezneme hodně amatérismu a naivity. Výtvarná díla komunistické propagandy ze sedmdesátých a osmdesátých let se přidržují jednotného stylového kánonu a jsou profesionální, bezostyšnou, cynickou manipulací veřejnosti, do jisté míry tak, jako je jí jako reklama či činnost mnoha sdělovacích prostředků v dnešní České republice - jejichž práce je přímo inspirována dobou komunistické normalizace po roce 1968.

V dílech raného stalinismu - viz dílo reprodukované v záhlaví tohoto článku - jsou velmi zřetelné náboženské motivy. Komunismus měl jistě mnoho co společného svým monolitním viděním světa, které vyžadovalo od svých stoupenců emocionální vytržení, ne nepodobné náboženské extazi, s religiozitou. Vypadá to dneska komicky, jak orgiasticky například hlasují účastníci schůze, zakládající kdysi Komunistickou stranu Československa.

Fascinují mě však dvě věci. Jak zpětně rozeznat, kdo v komunistické náboženství skutečně tehdy věřil, a kdo se propůjčoval režimní propagandě? Asi to dnes už neurčíme.

Z přidruženého programu "filmového festivalu děl socialistické kinematografie", který se souběžně koná v kinu Konvikt v Praze v Bartolomějské ulici však vyplývá jedna docela otřesná věc. Na socrealistické propagandě se podíleli i zavedení prvorepublikánští filmoví režiséři jako Martin Frič (Bylo to v máji, 1950, veselohra líčí události v životě topenářského dělníka Šebesty mezi dvěma Svátky práce) či Vladimír Slavínský (DS-70 nevyjíždí, 1949 - příběh skupiny lidí, pracujících na gigantickém bagru.)

A co má mezi socrealistickými díly dělat jméno Vojtěcha Jasného a Karla Kachyni? No a herci - v socrealistických filmech ze začátku padesátých let hráli Josef Bek, Rudolf Deyl ml, Jiří Sovák, Jaroslav Marvan, Jana Dítětová, Josef Vinklář, Vlasta Fabiánová, Antonie Hegerlíková, František Kreuzman... Herci nemají moc páteř, že? Bohužel. (A režiséři a spisovatelé taky ne...)

Druhá věc: Docela komické je, že debatu o monolitičnosti komunistické propagandy za stalinismu uspořádá podle programu v únoru k této výstavě týdeník Respekt :) ("O médiích ve službách komunistického režimu se dozvíte vše důležité v debatě Respektu") - právě ten časopis, který snad nejúspěšněji převzal v novinářské praxi po roce 1989 metody komunistické monolitičnosti a aplikoval je během devadesátých let na své, úzkoprsé šíření vlastního, omezeného, virtuálního pojetí světa.

Vzhledem k tomu, že právě časopisy, jako je Respekt, výraznou měrou přispěly k tomu, že monolitní "monopol na jedinou (konvenční) pravdu" dodnes přežívá v mnohých českých médiích, neschopných aplikovat princip kritického myšlení a plurality, bude jeho diskuse s "debatéry" jako Lída Rakušanová či Petr Holub asi dost sterilní a neuspokojivá. Neboť nejzajímavějšími otázkami je "Co se změnilo" a "Jak jsme se poučili" - a na to Rakušanová ani Holub nebudou umět uspokojivě odpovědět.

Takže bude mít záslužná výstava zřejmě docela komickou dohru. Vyplyne z ní, že jsme zřejmě schopni shromáždit zajímavý dobový materiál, s tím, jaké poučení si z něho odnést pro dnešek, je to už ale asi obtížnější.