Bartuška ukazuje vlastní zklamání z nemožnosti dosáhnout spravedlivého potrestání komunistických zločinců, stejně jako z počínajícího kariérismu svých kolegů ve studentském hnutí.

Budování kapitalismu v České republice se odehrávalo podle známého výroku klasika, podle nějž: "Za každým velkým majetkem je zločin."!

500 miliard korun zmizelo jen v bankovním sektoru a z nich asi polovina v rukách nové elity. Podle posledních informací ztrácí státní pokladna jen na podvodech s placením DPH 20 až 30 miliard korun ročně. Další miliony stojí policejní a soudní aparát, který se snaží tyto podvodníky vypátrat a odsoudit. Zatím ne příliš úspěšně.

Ale opusťme již tuto Marxovu "základnu" kapitalismu a pohleďme k politické "nadstavbě".

I její obraz je neveselý. Politické programy stejně jako předvolební sliby nic neznamenají a co hůře, voliče ani nezajímají. Tak je častým jevem, že vedení strany prosazuje něco, s čím souhlasí sotva 5% členů téže strany (viz Současná česká společnost, Praha 2002, s. 32). Tatáž strana se v posledních komunálních volbách prezentovala v Brně jako ochránce zeleně a příznivce kultury, i když vždy dříve to pro ni byly jen "třešničky na dortu". Ale když se senátorem mohl stát i pan Železný, jehož podnikatelské aktivity nás všechny mohou přijít pěkně draho, tak proč ne?

Již se stalo zvykem, že volič, který volí levicovou stranu, volí tím současně pravicovou vládní a radniční koalici a naopak. Strany uzavírají spojenectví nikoliv na základě programové blízkosti, ale na základě osobních vztahů a především na základě své žíznivé chtivosti moci.

Je pak možné divit se tomu, že velká část voličů k senátním a komunálním volbám vůbec nepřišla? Současný politický systém devalvuje hodnotu jejich hlasu a ve skutečnosti činí jakoukoliv programovou volbu nesmyslnou. V Praze máme koalici ODS a ČSSD, ve vládě zase US a ČSSD. A takto bychom mohli jít města k městu, od jedné vesnice k druhé.

Je možné divit se občanům, že jsou tímto systémem znechuceni a nejdou k volbám?

Velká část voličů ovšem nevolí strany, ale silné osobnosti, vůdce, za nimiž by se mohli sešikovat a pod jejichž ochranná křídla by se mohli uchýlit.

Je to skutečně to, co jsme chtěli na podzim 1989, když jsme volali po svobodných volbách?

Obávám se, že není!

Politický systém nepracuje podle učebnicových pouček a politici se strašáka voleb vůbec neobávají.

Avšak není to jen jejich chyba. Pasivní konzument politického zboží nechce soutěž idejí a programů, chce zábavu a emocionálně působivé reklamní šoty. Demokracie se stala "reálnou demokracií", soudruzi.

Je nechtěným paradoxem, že v listopadu, v měsíci studentského boje za svobodu, je nebezpečné mít u sebe tiskoviny nevyjadřující vládní stanovisko ohledně NATO. Jejich držení stačí na to, abyste nebyli vpuštěni do země. Toto je "reálně demokratická" svoboda projevu. A nikdo neprotestuje!

Je nechtěným paradoxem, že největší prostor v televizním zpravodajství mají v tyto dny záběry na policejní těžkooděnce, připravené tvrdě zasáhnout proti demonstrantům. Více záběrů na policejní štíty a pendreky než zpráv o názorech protivné strany. Protivné doslova, alespoň většině redaktorů.

Chceme klid na svou práci a budování kapitalismu!

Takto zní staré heslo, jen po 13 letech mírně upravené pro potřeby nové doby.

Jen tam někde vzadu se tiše smějí komunisté, v dobré naději, že jejich příležitost ještě přijde.

Někde se nám ztratil občan, člověk. Mysleli jsme, že on bude pánem v této zemi, mysleli jsme, že svoboda a morální hodnoty budou nejdůležitějšími. Zvítězili ovšem političtí a komerční cynikové, kteří zcela realisticky vsadili na nejhorší lidské vlastnosti, a to ať již v politice či v šíření brakové kultury. Že by to předrevoluční Rudé právo mělo pravdu?

Člověk nemusí být kdovíjaký odborník, aby viděl, že zastupitelská demokracie je v krizi. Politické strany se staly výtahy k moci a tučným postům.

Může na tomto obrazu politické bažiny změnit něco zapojení představitelů některých občanských iniciativ do politického systému? Tato idea se objevuje pro některé jako spásná myšlenka. Obávám se, že jediná změna, ke které dojde, bude ta, že pár dalších lidí uvázne v bahně korupce a politických machinací. Jen pár dalších lidí s ještě menším demokratickým mandátem, než jaký mají politici, za nimiž přece jen stojí hlasy jejich voličů, získá možnost rozhodovat o nás bez nás.

Již stařičký mocnář a jeho nohsledi vychovávali ovšem naše předky ve víře v morální osobnosti, které tato jejich výjimečná kvalifikace opravňuje vládnout nám, ubohým a hloupým "lidem z ulice". Zdá se, že vychovatelé to byli dobří, neboť jejich sémě po téměř stu letech ještě stále vzkvétá.

V zemích českých a moravských se od té doby provozuje s velkou oblibou sport zvaný: Plivni na svého souseda, je to lump, neboť každý Čech a Moravan je lump. Lump a tupec, můžeme ještě dodat.

Jen nevím, jestli každý, kdo hraje tuto hru, považuje za lumpa a tupce i sám sebe, či jestli se z této hry vyjímá?

Je to zvláštní rys národního charakteru, pohrdat ostatními členy vlastního národa. Psychoanalytik by si na nás smlsl a možná by nám sdělil něco o nedostatku sebevědomí, který kompenzujeme pohrdáním druhými. Čím více ponížíme ty ostatní, tím výše si připadáme my sami. Nepoznává se zde mnohý Český intelektuál, který nemaje peněz ani moci, opírá své sebevědomí alespoň o pocit vlastní nadřazenosti nad obyčejným plebsem z ulice?

Hodí se pro takové lidi demokracie? Či naopak. Hodí se tito lidé pro demokracii? Kdepak. Oni potřebují právě toho stařičkého mocnáře, který je v pohrdání sebou samými, v této úřednické poníženosti tak dobře vycvičil. Jen musíme nalézt někoho, kdo by tuto roli nyní převzal. Stařičcí mocnáři, stejně jako generální tajemníci, jsou v pekle, totiž vzal je čert, vlastně jsem chtěl říct, že jsou minulostí, ale snad to vyjde nastejno a všichni si rozumíme.

Koho vlastně dnes zajímá svoboda?

Dobře, asi nikoho.

Ale koho dnes zajímá, co se děje s našimi daněmi? Jaký je osud těch obrovských peněz, které každý měsíc mizí z našeho příjmu?

Staré heslo americké revoluce bylo: "Žádné zdanění bez zastupování!" O svých penězích si chtěli tito lidé rozhodovat sami, a to i tehdy, když byly určeny na společné účely, jakými jsou např. školství, zdravotnictví atd.

Je všeobecně známá nízká vzdělanostní úroveň průměrné americké populace, ale právo rozhodovat o svých penězích si vzít nedali. Toto ovšem není diskuse o nedostatcích společenského systému v USA, a že jsou vážné či více než vážné, ale měli bychom vědět, že ve 24 státech Unie mají lidé právo rozhodovat o svých penězích a že o toto právo a o jeho další rozšíření stále bojují. Toto je vlastně jen poznámka pro ty, kteří považují Švýcarsko za výjimku "spadlou z Marsu".

Podržme si ale příklad USA ještě chvíli v paměti. Již jsme řekli, že jejich průměrná vzdělanost je nízká a pravděpodobně nižší než naše. Ale lidé, např. v Kalifornii si v minulých dnech v referendu neodhlasovali pro každého láhev whisky zadarmo, nýbrž zvýšení výdajů na školství.

Jsme skutečně o tolik hloupější a neschopnější než oni, abychom si nedokázali vybojovat právo kontrolovat svoje vlastní peníze a své vlastní zastupitele a bránit je tak před pokušením převést naše peníze do jejich vlastních kapes?

Ale položme si nejprve jinou otázku. Byli bychom stále tak politicky pasivní a snadno manipulovatelní, kdybychom měli reálnou možnost něco skutečně rozhodnout?

Přímá demokracie jistě není lék na vše, ale je to pro nás velký a nyní prakticky realizovatelný krok směrem k větší individuální svobodě a k efektivnější správě našich vlastních a současně společných peněz.

Zbavme se konečně té lokajské mentality císařských poddaných.