Václav Pinkava/Jan Křesadlo byl nesporně člověk s obrovskou erudicí, byl, zdá se, typickým produktem českého prvorepublikánského gymnasiálního školství, kdy se studenti učili latině i řečtině a získávali rozsáhlé znalosti z mnoha vědních oborů, nejen z filologie - prvorepubliková škola v nich probudila zvídavost i kritický odstup, který si pak zachovali po celý život. Křesadlo měl kromě filologických a psychologických znalostí také rozsáhlé znalosti muzikologické - toto všechno se velmi zábavně, ale zároveň i poněkud "záhrobně" a "antikvárně" projevuje v Křesadlově literárním díle.

Podobně jako Milan Kundera (jehož dílo Jan Křesadlo s určitým pohrdáním paroduje) hovoří Křesadlo během svých příběhů systematicky se čtenářem jako samostatný protagonista-vypravěč a buduje tak docela složitou "nadstavbu" metatextu nad samotným literárním dílem, dělá různé triky, vytváří krabičky v krabicích. Občas Křesadlo ve svých knihách sklesává k mírnému mentorování, když čtenáře hrdě poučuje o informacích, o nichž předpokládá, že je současný český čtenář už nemá (třeba o různých aspektech slovesných časů ve starořečtině; někdy jde o fiktivní informace, přestože jsou založené na Křesadlově rozsáhlé erudici, když například - v knize Fuga trium - vysvětluje Křesadlo čtenářovi gramatiku urogalského jazyka, jímž hovoří jeho literární postavy).

Nutkání vysvětlovat znalosti, které současný čtenář už nemá, lze interpretovat jako autorův protest nad tím, že mu doba "ukradla jeho rodné kulturní prostředí, jeho rodnou zemi". Asi tak, jak se v roce 1989 probudili východoněmečtí občané a zjistili, že se rozplynula země, v níž žili 40 let, a že se najednou octli v zemi zcela cizí, v západním Německu, totéž zřejmě zažil Křesadlo/Pinkava po emigraci do Anglie, vyvolané sovětskou invazí v roce 1968. Uprchl do západní demokracie, ale zjevně se octl - po životě v intelektuálně bouřlivé Praze šedesátých let, v níž byl kulturní a vzdělanostní odkaz první československé republiky ještě velmi živý - na relativně omezeném a deprivovaném anglickém maloměstě. Svět, jehož byl Křesadlo produktem, který miloval, a kde byl respektován jako úspěšný psycholog, zmizel.

Jen zřídka se dnes vyskytnou lidé, kteří dokáží ocenit Křesadlovy všechny jeho erudované provokace a vtípky. Tak student Karlovy univerzity Jakub Žytek nalezl nedávno v Glasgow s jásotem v Křesadlových Mrchopěvcích parodickou ódu na Stalina, psanou hexametrem ve starořečtině - ocenil to jako vynikající, sofistikovaný vtip, kterému samozřejmě porozumí jen znalec staré řečtiny...

V hodnocení kvalit Jana Křesadla se čeští literární historikové neshodují. Autor příručky o současné české literatury, Jiří Holý řadí Křesadlovo dílo mezi zábavnou, nezávaznou literaturu. Myslím, že je to do určité míry neporozumění. Křesadlovo dílo je nesmírně anglické v tom smyslu, že účelem jeho románů je v první řadě pobavit sám sebe při jejich psaní a hrát si (docela si dovedu představit, že Václav Pinkava po vyhození z nemocnice neměl jako nezaměstnaný co dělat, a tak - prostě - psal), zároveň také dobře pobavit čtenáře. To však neznamená, že je tento účel něco pokleslého - Křesadlovy romány dokáží být značně složitou uměleckou strukturou.

Přitom však se v Křesadlově díle skrývá latentní nebezpečí - bizarnost může vést k černobílosti a nepřesvědčivosti. Určitá suchá antikvárnost se projevuje v Křesadlově poezii, která bývá spíš veršováním bez poetické jiskry - chybí v ní magický náboj skutečné básnické intenzity, navzdory tomu, jak břeskné mohou být Křesadlovy rýmy.

Celkem vzato jsou však zejména v těch Křesadlových románech, které vyšly v osmdesátých letech u Škvoreckých, všechny jejich prvky dobře vyváženy - spisovatel uchvacuje energií své fantazie, s níž vytváří příběh, který neustále baví dalšími a dalšími - bizarními a neočekávanými - překvapeními. (Méně úspěšná je Křesadlova první knižní publikace - Mrchopěvci - protože je v ní příliš silný prvek politického protestu proti stalinismu, který knihu - podobně jako třeba Vieweghovo svědectví života za komunismu Báječná léta pod psa traumatizuje a do určité míry ji proměňuje v politický pamflet.) Latentní hrozba schematičnosti, křečovitosti děje a papírovosti postav se - právě díky obrovské energii příběhů jeho výše zmíněných románů - v knihách, jako je Vara guru a Fuga trium, neobjevuje. Lubomír Machala ve své knize o české próze, vyšlé v ČR od pádu komunismu, poukazuje na to, že se Křesadlovo dílo u českých literárních kritiků a u veřejnosti ne vždy setkává zrovna s porozuměním. Mnozí si stěžují i na to, že je v jeho díle příliš mnoho explicitního, pitvorného sexu. Literární publicista Jiří Peňás však podle Machaly zdůrazňuje, že i "množství pitvorností všeho druhu a hlavně erotických scén, v nichž jsou se značnou frekvencí a detailností popisovány především nestandardní praktiky a také nejrůznější sexuální deviace" je v podstatě protestem připomínajícím člověku trapnost jeho existence."

Ani já si nemyslím, že by bylo možné Křesadlova nejvýznamnější díla proto odmítat jako pornografii. Václav Pinkava působil jako odborník na sexuální deviace a to, že je do svých románů zahrnuje, lze kvalifikovat jako určitou profesní úchylku (svůj doktorský titul, PhDr získal Křesadlo v r 1968 prací Logické modely sexuálních deviací v subjektu). Tato úchylka však ve struktuře jeho nejvýznamnějších románů působí veskrze ústrojně. Pinkava se zjevně těšil své práci - bavilo ho sexuální úchylky pozorovat a definovat, totéž dělá - jako bavič a pozorovatel - ve svých knihách. Konstatuje, v souladu se známým úslovím, že "Pánbůh má na světě často podivnou čeládku". "Lidi jsou divní."

Olomoucké nakladatelství Periplum nyní, sedm let po Křesadlově úmrtí, vydalo jednu jeho další prózu z pozůstalosti, Kravex5 aneb Potíže stavu beztíže. Kniha vznikla v roce 1985. Na rozdíl od vrcholných Křesadlových prací je však tato próza zklamáním. Objevují se v ní znovu všechny už známé, dobře prozkoušené Křesadlovy literární postupy, avšak ve struktuře, která je nevyvážená, nezralá a křečovitá a neobsahuje příliš mnoho nového.

Motivací k napsání Kravexu5 byla podle údajů v textu knihy - pokud je jim možno důvěřovat, neboť autor si dělá legraci nejen ze svých postav a ze sebe, ale i z čtenářů - frustrace jeho samého, anebo jeho literárního alter ego, že mu Josef Škvorecký z nakladatelství 68 Publishers sdělil, že Pinkava/Křesadlo dostal za své Mrchopěvce, prvotinu vydanou v Kanadě, exilovou literární cenu Egona Hostovského (v knize parodovanou jako cenu Ervína Topolského), avšak že na ni autor pak bezvýsledně čekal dalšího půl roku, a tak se utěšil napsáním zbrusu nové parodie, v níž se - právě protože nedostal onu slíbenou obskurní literární cenu - rozhodl zparodovat celý český (exilový) literární establishment.

Jak jsem uvedl, Křesadlo si v Kravexu5 dělá legraci i sám ze sebe, přesto však lze těžko zakrýt, že motivací k napsání knihy byla do určité míry uražená ješitnost a jistý - přece zbytečný - komplex zneuznaného autora. Proč přikládat takovou váhu obskurní exilové literární ceně? Všechny ceny udělované kýmkoliv kdekoli jsou pochybné a v žádném případě nikdy nesvědčí o kvalitě odměněného uměleckého díla - tu prokazuje až větší časový odstup.

A o co bezvýznamnější je nějaká exilová literární cena pár nešťastníků, uvízlých za komunismu v cizím prostředí Západu. Proč musí být to, že autor tuto cenu údajně nedostal (nakonec ji, tuším dostal) motorem, motivací k více či méně láskyplnému zesměšňování Josefa Škvoreckého a ostatních "velikánů" českého exilového pantheonu?

Knihy, které v sedmdesátých a osmdesátých letech vycházely na Západě česky, jsou většinou velmi dobré a vytvořily samostatnou českou literární kulturu s vlastním charakteristickým étosem a hodnotovým systémem, který už dnes nikdo nezná - ale hovořit o jeho příslušnících, roztroušených po světě, jako o literárním establishmentu? Není důvodu, proč by spisovatel neměl parodovat, zesměšňovat či satirizovat své exilové kolegy - ale není trochu málo, je-li mu pro to jeho motivací to, že nedostal nějakou literární cenu?

Myslím ale, že Křesadlovi rozumím. Jak už jsem taky uvedl, viz výše, tento autor se svým psaním především dobře bavil sám. Vždyť nakonec když začal psát, nebylo jasné, zda mu jeho literární texty někdo někde vůbec vydá.

Psaní literatury pro něho bylo zábavou a rozptýlením. Měl v tomto smyslu plné právo kašlat na nějakého čtenáře. Psal si pro sebe - a někdy se to povedlo víc, jindy méně.

Kravex5 je jedním z těch méně úspěšných pokusů. Asi je to hlavně proto, že na rozdíl od vrcholných Křesadlových románů má tento text jen chabý příběh. Jde v kostce o toto: Křesadlovo alter ego, spisovatel Homér Křídlo, se uchází o zařazení do Zaopatřovacího ústavu Ervína Topolského (čti Egona Hostovského), jenže na vstup do tohoto literárního penzionu (jakýsi pozůstatek socialistického zabezpečovacího "zámku na Dobříši" pro spisovatele) mají právo jen držitelé ceny Ervína Topolského a Homér Křídlo nedokáže přesvědčivě úřadům prokázat, že cenu skutečně dostal. Do ústavu však pronikne neformálně na vlastní pěst a s vědomím jeho ředitele Daniela von Loevenlocha (což je láskyplně posměšný portrét Josefa Škvoreckého) tam pak smí sloužit skutečně uznávaným spisovatelům jako číšník.

Daniel von Loevenloch/Škvorecký je autorem knihy o skladateli Anatolu Chlívákovi (ve skutečnosti Antonínu Dvořákovi, Škvoreckého kniha se jmenuje Scherzo capriccioso) - svým nedostatečně uctivým portrétem skladatele Chlíváka však von Loevenloch rozezlil federálního ministra hasičství Zdeňka Kaloně, který Loevenlochův ústav Ervína Topolského odsune do vesmíru na umělou planetu Kravex5, kde se chovají miliony krav. Vše se odehrává v daleké budoucnosti, která však není technologicky příliš vyspělá, neboť diktatura rozvoji technologie příliš nepřeje a po světě zvítězil nad demokracií "komunofašismus", jenže tuto globální diktaturu vývoj technologie přece jen postupně obrousil, takže konečná vesmírná státní federace v době, kdy se odehrává Kravex5, je už v podstatě jen mírně autoritářský systém.

Vzhledem k tomu, že se děj odehrává na umělé planetě, Křesadlo se v textu musí věnovat různým (bizarním) technickým popisům toho, jak je planeta zkonstruována a jak funguje, což bezpříběhové vyprávění dosti zpomaluje. V textu je také množství autorské řeči a nerůznějších úvah Homéra Křídlo, který hlavně debatuje se svým psem Hirhulou. Ten umí mluvit lidským hlasem,protože byl k tomu geneticky modifikován. Pes je také náruživým milovníkem sexu, který praktikuje i s ženami. Nakonec se ukáže, že ten pes je vlastně jen další, vysněné alter ego Homéra Křídla, alias klinického psychologa Vincence Pyrhuly. A co se na planetě Kravex5 hlavně děje? Co je náplní tohoto románu? Většinou se tam souloží, a to - nebyl by to Křesadlo, kdyby tomu bylo jinak - většinou dosti podivně. Vedlejšími postavami jsou doc. MVDr. Roman Kočica a jeho žena Eulálie - jejich chování a příběhy jsou otevřenou parodií Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí a jejích hlavních hrdinů chirurga Tomáše a jeho manželky Terezy. Stejně jako se po několikaměsíčním pobytu v exilu ve Švýcarsku rozhodne Kunderova hrdinka Tereza náhle se vrátit do Čech a neurochirurg Tomáš za jí pak jede do normalizačního Československa, obdobně oznámí Eulálie dopisem Kočicovi, že už nemůže snášet jeho neustále souložení s cizími ženami (Roman, stejně jako Kunderův Tomáš, se vrací domů "s pachem ženského rozkroku ve vlasech"), a že odchází do neznáma.

Kočica však díky svým prominentním stykům brzo vypátrá, že Eulálie odešla stát se pasačkou a odstraňovatelkou výkalů na planetu Kravex5, vzdá se svého prestižního společenského postavení, spáchá trestný čin a nechá se na Kravex5 deportovat, kde se stane také odstraňovačem kravích výkalů. Mezi ním a Eulálií tak dochází k sentimentálnímu a erotickému shledání, Stejně jako Kunderův Tomáš si ani v nové situaci však Kočica nemůže odpustit neustálý sexuální styk s jinými ženami, a tak se v Křesadlově knížce i na Kravexu neustále souloží, a to ve stavu beztíže. (Pyj se tedy, poznamenává Křesadlo, mužům při erotickém vzrušení nepostaví, protože ve stavu beztíže už stejně stojí, pouze zduří.)

Podrobné popisy sexuálních aktů, jsou často spojovány s různými až hodně hnusnými skatologickými jevy.

Kraví i lidské výkaly (případně sperma) létají kolem souložících párů vzduchem ve tvaru koule. Podle vzoru Boženy Němcové, která si psala svou tajnou korespondenci s vlastenci azbukou, píše i Křesadlo své přeexplicitní popisy sexuálního aktu mezi lidmi, mezi psy či mezi lidmi a psy, sice česky, ale ruským písmem. Zde je ukázka z jedné "erotické" pasáže, zcela otevřeně parodující Kunderu (potíž je, že parodovaná Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí v ČR nikdy nevyšla, tak asi čtenáři nebudou vědět, co Křesadlo paroduje). Erotickou pasáž dekóduji z azbuky zpět do latinky:

Roman se již chystal jí vyhovět, když tu náhle se stalo cosi nečekaného. Zulejda, asi pod vlivem lahůdek, přinesených Romanem, náhle silně zabzděla. Trubička [podle Kundery umístěná v její řiti] vydala naříkavý zvuk, ale Zulejda se, tímto tryskovým pohonem, náhle octla až u druhé stěny. [Opakuji, souloží se ve stavu beztíže.] Tento sport zaujal Romana; vybavil se rovněž tryskou a zkusil tento nový způsob lokomoce. Nebyl však schopen se uprdnout, zatímco Zubejda poletovala po celém Kubikulu za radostného smíchu a pištění na trysku, což znělo jako dodělávající zajíc.

Jakýsi hněv až k breku se zmocnil Romana Kočicy. Cítil se ženou zaskočen, pokořen a jaksi demaskulinizován. Zrudl v obličeji a silně a soustředěně tlačil. Pořád nic - a zatím Zulejda lítala po pastvišti. Roman vložil všechny vůli a úsilí do posledního pokusu. Vskutku, vyšel z něj zvuk jako řev dodělávajícího dinosaura. Poskočil však jen nepatrně, neboť trubička byla vypuzena ven. Zároveň však z něj vyrazil mohutný proud polotekuté sračky. Ještě štěstí, že jsme v beztíži, jinak by si Roman nasral do bot. Takto se hovna pouze zorganizovala v úhlednou kouli připomínající svinutého ježka a zvolna odlétala ke stěně, kde se přilepila mezi černou trávu.

Odkud pramení ta fascinace výkaly, spojovaná se sexem?

Vím, že Křesadlo míní své podrobné erotické popisy jako provokaci a parodii, jenže co je to naplat. Ve své bizarnosti jsou většinou značně antierotické a prostě - nudné. (On to autor ví: jedno své erotické líčení končí slovy: "Sakra, to je to blbý, tak snad už dost!")

Zahrnovat podrobné popisy sexuálního aktu do literárního textu je nesmírně obtížné - pohořela na tom už Iva Pekárková, v některých jejíchž knihách se souloží snad na každé třetí stránce - jenže když dojdete na stranu padesát, můžete se uzívat. Ani parodické vyžívání se v popisech soulože prostě nestačí.

V knize je celá řada dalších charakteristických rysů Křesadlova stylu: filologická záliba se projevuje parodickými citacemi různých nářečí či odkazy na latinu nebo starořečtinu, dovídáme se o hudbě, o sanskrtu i další různé užitečné encyklopedické informace. Co však s tím, vzhledem k tomu, že knížce chybí příběh - a nezachrání ji v poslední chvíli ani přepad Kravexu od komunofašistických pirátů, které se jednoho přítomného židovského spisovatele pokoušejí stáhnout z kůže, ale přestanou, protože se ukáže, že je jeho židovství jen maska.

V závěru knihy autor většinou teoretizuje o vztahu jednotlivých postav k autorovi knihy. Jde o docela zajímavý psychologizující výklad, ale statičnosti se kniha už nezbaví. Dočítal jsem ji docela netrpělivě.

Nejlepší Křesadlova díla jsou podle mého názoru příjemným a zábavným počtením - Kravex5 se mu však příliš nepovedl. Třeba nelze vstoupit dvakrát do téže řeky.

Záložka právě vydané knihy uvádí, že "román byl nejprve zaslán do nakladatelství 68 Publishers manželů Škvoreckých, a to ještě před pádem železné opony. Nad důvody, proč Kravex nebyl vydán již tenkrát, by bylo před přečtením knihy zbytečné spekulovat. Jedno je jisté: Křesadlo příliš nevynikal při své lásce pro pravdu diplomatickými schopnostmi a jeho kousavá satira na český literátský establishment si tedy přirozeně nebere žádné servítky."

Nepřímé tvrzení, že snad Škvorecký Křesadlův Kravex5 nevydal proto, že se cítil potrefen jeho satirou, je neférové, už vzhledem k tomu, že nakladatelství 68 Publishers (a jeho občasná anglická pobočka Larkwood Books) vydaly Křesadlovi nejméně čtyři knihy. Je daleko pravděpodobnější, že Škvorecký Kravex5 nevydal, protože ho tato kniha prostě nezaujala. Zdá se mi, že by Škvorecký vydal brilantní román, i třeba satirizující jeho samotného.

V knize se tu a tam objevují tiskové chyby, a to nejen v českém textu, ale zejména v množství oněch sexuálně explicitních pasáží, psaných azbukou.

---

Zde publikujeme kapitolu Jana Čulíka o Janu Křesadlovi z jeho publikace Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971- 1989, Praha 1991

JAN KŘESADLO je pseudonym českého klinického psychologa Václava Pinkavy (nar. 1926), žijícího v jižní Anglii. Křesadlo asi píše převážně pro vlastní pobavení: vytváří rozmarně podivínské literární hříčky, v nichž se soustřeďuje zejména na výstřední a obskurní dějové motivy. Povolání psychologa zřejmě způsobuje, že mnoho jeho literárních postav trpí až patologickými sexuálními sklony.

Křesadlova prozaická prvotina Mrchopěvci (68 Publishers, Toronto, 1984) se odehrává v Čechách raných padesátých let. Bizarní námět tohoto románu se skrývá pod politickým nátěrem. Křesadlo vcelku přesvědčivě kreslí neutěšenou atmosféru prvních poúnorových let. Hlavní hrdina tohoto příběhu, nadaný mladík Zderad, se stává obětí politických poměrů. Jeho otec je zatčen a zemře ve vězení. Tak dochází k naprostému rozkladu Zderadovy rodiny. Zderad je vyloučen z univerzity a existenčně zničen; po absolvování vojenské služby nenajde jiné zaměstnání než možnost vydělávat si na živobytí se skupinou podobně pochybných existencí zpíváním na pohřbech. Ústředním tématem příběhu je sexuální deviace: Zderad je dlouhodobě sexuálně vydírán exponentem komunistického režimu, který má zřejmě úzké styky s tajnou policií. Jak Zderad v průběhu románu zjistí, jde o univerzitního docenta Julia Skomelného, který se ve sdělovacích prostředcích aktivně podílí na vytváření protináboženské propagandy. Dále se ukáže, že Skomelný je vinen smrtí Zderadova spolužáka a zřejmě i zničením Zderadovy zmizelé sestry. Skomelný »obluda«, jak ho Zderad nazývá, nutí hlavního hrdinu k nechutným homosexuálním aktům ve staré hrobce na hřbitově. Poněkud pasívní (»typicky český«) Zderad se svému mučiteli nikdy nevzepře, neprakticky však pomýšlí na to, že jediným způsobem, jak mu uniknout, je zabít svou manželku a tříletého syna a pak spáchat sebevraždu. S manželkou, která je nucena sexuálně uspokojovat komunistického učitele Burdu, se však Zderad nakonec dohodne, že rozumnější bude zabít Skomelného. K jeho usmrcení dojde v závěru knihy v »obludově« oblíbené hrobce během sexuálního aktu, který jsou Zderad a jeho manželka Skomelnému nuceni předvádět.

Román Mrchopěvci je variacemi na motivy degenerace, znásilňování a prostituce. Všechny patologické jevy mají působit jakožo zmnožená metafora nelidského stalinského režimu, takže kniha na obecnější rovině působí jako politický protest. Zejména při četbě dalších Křesadlových románů vzniká však v čtenáři podezření, že politická dimenze Mrchopěvců je vnějšková a že autor se náruživě věnuje patologickým, obskurním a bizarním jevům jen pro věc samu.

Jan Křesadlo je klasický filolog, který důvěrně zná katolické prostředí. Má podrobné muzikologické znalosti a široký rozhled po nejrůznějších vědních oborech. Všechny tyto skutečnosti se výrazně projevují v jeho literárních textech. Všemu dominuje jeho nesmírná, až trochu staromilská záliba ve filologii. Křesadlo s potěšením cituje starořecké a latinské texty a čtenáři dokazuje, že v době, kdy klasické jazyky už skoro nikdo nezná, on sám je ovládá naprosto dokonale. Oslňuje i znalostmi mnohých dalších obskurních jazyků a dialektů, ať je to sanskrt, cikánština nebo třeba dnes už zaniklý německý sudetský dialekt. Čím je jev okrajovější, bizarnější a podivnější, tím větší o něj autor projevuje zájem. Své bizarní motivy zpracovává se značnou dávkou humoru, který je někdy až provokativní. Spisovatelův široký vědecký rozhled a jistá míra puntičkářství způsobuje, že si občas neodpustí, aby čtenáře nepoučoval o různých technických zajímavostech. Tato poučná extempore působí většinou únavně. Křesadlovo povolání psychologa se projevuje zejména tím, že charaktery jeho postav jsou líčeny víceméně jako psychiatrické diagnózy.

Román Fuga trium (68 Publishers, Toronto, 1988) (latinsky: »útěk tří«, ale zároveň i: »fuga pro tři hlasy«) se odehrává na třech rovinách. Hlavní příběh se odvíjí v imaginární zemi jménem Urogalie: je to demokracie západního typu, již však okupují vojska sousedního Börödzöstánského impéria, velkého, zaostalého totalitního státu, kterému vládne prorok podobný ájatolláhovi Chomejnímu. Křesadlo má rád hrobky a podzemní labyrinty. Často do nich situuje klíčové události svých příběhů. V románu Fuga trium je podzemní labyrint umístěn pod blázincem v městě Boncaster. Před okupačními börödzöstánskými armádami se v něm ukryje urogalský ministr zahraničí Viktorinů Cornell. Při čekání na členy podzemního hnutí, kteří ho mají dopravit do zahraničí, čte knihu o útěku tří vězňů z koncentračního tábora a o jejich cestě panenskou divočinou připomínající Sibiř. Děj této »knihy« tvoří druhou rovinu vyprávění. V labyrintu pod blázincem se ukrývá také student Hubertů Elaphid, kterého hledá policie, protože se nerozvážně účastnil demonstrace proti okupantům. Student se nudí a z nudy začne psát román. Aby příběh vyzněl exoticky, situuje ho do vzdálené, neznámé země jménem Čechy. Informace čerpá Elaphid z naučného slovníku a obraz života v Čechách je proto zábavně absurdní. Postavám své knihy dává česká jména vybraná z encyklopedie zcela náhodně, takže jména důvěrně známá z historie označují protagonisty zcela odlišného, často šokujícího ražení. Například nejzápornější postava Elaphidova díla, primitivní, nemorální a vulgární pasák a vrah se jmenuje Masarik. Tento Elaphidův román tvoří třetí rovinu Fugy trium.

Vzhledem k tomu, že světové demokratické mocnosti časem uznají právo Börödzöstánské říše Urogalii okupovat natrvalo, Viktorinů Cornell i Hubertů Elaphid jsou nuceni v labyrintu pod boncasterským blázincem zůstat napořád. Před smrtí hladem je zachrání třetí obyvatel labyrintu, tulák filozof, který zde žije už přes třicet let.

Autor se opět soustřeďuje převážně na obskurní a bizarní jevy. I v tomto románu se vyskytují různé sexuální deviace. Jako ve svých ostatních dílech během vyprávění svůj příběh neustále komentuje: diskutuje se čtenářem, předvídá jeho námitky a rozvíjí teorie, které se k hlavní linii příběhu často váží více než volně. Křesadlův (sebeironický) filologický zájem se ve Fuze trium projevuje zejména výklady obskurnějších aspektů gramatiky urogalského jazyka.

Vara guru (68 Publishers, Toronto, 1989) je také zcela nepolitickou hříčkou, situovanou do Čech v období první republiky v době hospodářské krize na venkovské panství šlechtického rodu Švamemberků. Román je zalidněn celou řadou bizarních postaviček, z nichž některé se opět oddávají různým neobvyklým sexuálním deviacím. Vyskytuje se zde například výjimečně inteligentní dospívající chlapec Vilém Zurda, kterého má připravit na studia jeho výstředně zbožný strýc, poštmistr a tajný skladatel, dále Zurdova hrbatá teta, která Viléma znásilní a pak s ním udržuje intenzívní erotický poměr, omezený švec-filozof Sokrates Smrž, farář Skovajsa, který pěstuje sadomasochistické sexuální styky se svou hospodyní Emilkou, ale později se stane poustevníkem a nakonec ho odvezou do blázince, pytláci, kteří na šlechtickém panství líčí na vysokou a usmrcené jeleny a daňky odvážejí do výrobny paštik pod rouškou noci v rakvích k tomu účelu speciálně vyrobených, polyglot a indolog dr. Pulena, který si vydělává na živobytí jako vesnický husopas, a dva vandráci (z nichž jeden je, jak se později ukáže, nezaměstnaný lékař), kteří se starají o pološílenou, kristovskou postavu schizofrenika a představují ho veřejnosti jakožto zázračného indického léčitele vara guru. Schizofrenikovou léčitelskou činností vydělávají značné peníze. Ztřeštěný a komplikovaný příběh vcelku zábavně spěje ke svému závěru. Hlavní myšlenka díla stojí však nad komickým příběhem. Ukazuje se, že podvodné léčitelské machinace vandráků s vara guru mají v několika případech zcela dramatický účinek: někteří nevyléčitelní pacienti předvedení pološílenému léčiteli se nevysvětlitelně uzdraví. Autor argumentuje, že šílenství, tvůrčí nadání a mystická extáze mají vzájemné styčné body, které zůstávají záhadné a neprobádané. Jejich tajemství bychom měli respektovat, protože o něm téměř nic nevíme.

Alespoň devět dalších Křesadlových prozaických textů a několik jeho básnických sbírek zůstává v rukopise. Nakladatelství Rozmluvy vydalo v r. 1988 Křesadlovu poněkud archaizující básnickou sbírku Sedmihlásek, která mj. obsahuje i veršovanou polemiku s Věncem sonetů Jaroslava Seiferta a několik básní psaných latinsky a řecky.

Po pádu komunismu publikoval Jan Křesadlo v Československu/v ČR celou řadu svých prací, například parodii na román Viktora Fischla Kuropění "Zámecký pán aneb Antikuro", antiutopickou sci-fi prózu "Girgal" a románový triptych "Obětina", který je sice psán ve verších, ale verše nejsou psány každý na samostatnou řádku, kniha je tištěna "v jednom tahu", jako by to byla próza.