Když jsem byla mladší, nejvíc jsem se bála, že se ztratím rodičům při nákupech anebo někde jinde na veřejných místech. Bála jsem se ale také menších, nyní nevýznamných věcí, byly to spíš obavy nebo starosti. Říkávala jsem si, že to asi není zrovna bezpečné, když venku zuřila bouřka a já měla nos přitisknutý na okenní sklo. Asi to bylo proto, že jsem nerozuměla blesku, a tak jsem se ho bála. Tak je tomu s většinou mých strachů, ale během let mě některý strach přešel a bojím se teď jiných věcí než dříve. Znamená to, že se vyvíjím k větší zralosti jako člověk?

Přistupovala jsem k svému strachu tak, že jsem se ho vždycky snažila analyzovat logicky a racionálně. To pomáhalo, protože většina mého strachu byla nelogická a iracionální. Avšak když jste poprvé sami doma, je těžko se přesvědčit, že se nemusíte ničeho bát. Teď bývám sama doma docela často a nevadí mi to.

Dům se nezměnil, změnila jsem se já. Věci dostávají své normální rozměry, jak se člověk stává starším. Někdy mi připadá divné, proč jsem se tolik bála takových nesmyslných maličkostí. Myslím si ale, že to má hodně co společného s porozuměním věcem.

To, co je neznámé a nepoznané, bylo a vždycky bude pro některé lidi zdrojem strachu, pro jiné to zůstane hádankou.

Zajímavé je, že strach nepochází z věci, které se bojíte, ale z vaší vlastní mysli. Právě proto, myslím, pomáhá mít ve své přítomnosti jiného člověka, který vás ujistí, že je všechno v pořádku. Vyrovnat se se strachem a postavit se mu, to je obtížná věc, ale je to lepší než žít celý život ve strachu.

Někdy se sama sebe ptám: " Jsou obavy a strach opravdu tak iracionální?" Jaký by byl život, kdybychom se ničeho nebáli? Myslím, že by to byl život bez motivace a bez vzrušení. Strach může být nepravděpodobný, ale strach je užitečný. Strach nám zamezuje v tom, abychom dělali, co nemáme, a dodává našemu životu vzrušení. Samozřejmě, strach není vždy vítaný a velmi často je nepříjemný. Ať už definujeme strach jakkoliv, je nezbytný - bez něho bychom byli ztraceni.

Jak už jsem se zmínila, strach z různých věcí roste a mizí podle toho, jak člověk dospívá a dozrává. Chtěla bych věřit, že nemám žádné drobné, iracionální, bezvýznamné strachy, ale to bych se obelhávala. Avšak existují věci, kterých se nebojím, jako že se zabiju v autě anebo že se mnou spadne letadlo.

Smrti se nebojím a nemyslím si, že to je odvaha, je to prostě jen tím, že smrt je ukončením určitého dobrodružství, jako poslední kapitola v knize.

Bojím se však změn. Během několika dní předtím, než jsem měla začít chodit do nové budovy školy v jiné čtvrti - na druhý stupeň - jsem měla spoustu obav, protože chodím do této školy od první třídy a nikdy jsem se nemusela přizpůsobovat ničemu novému. Byla to pro mě nová zkušenost.

Lidé mi říkají, že jsem "control-freak", že musím mít vždycky všechno přesně pod kontrolou a vždycky musím přesně vědět, co se děje.

To asi také znamená, že se bojím neznámých věcí, i když to je pravděpodobně jen podvědomý pocit, protože o tom moc nepřemýšlím.

Jedním zdrojem starostí je pro mě vždy, zda se mi podaří dostát tomu, co ode mne lidi očekávají, zda je nezklamu. Zatím jsem vždycky dělala všechno, co je v mých silách, abych je nezklamala, ale možnost, že bych je mohla zklamat, je pro mě velmi reálná. Vím, že někteří si myslí, že jsem člověk, který nemusí pracovat příliš mnoho na to, aby dosáhl úspěchu, ale právě z tohoto důvodu musím pracovat mnoho. Kdybych to nedělala, nebyla bych zklamáním pro jiné, byla bych zklamáním pro sebe.

Strach se skrývá uvnitř vaší mysli, a pokud se mu postavíte, zmizí. I když se strach obyčejně spojuje s hrůzou, myslím si, že mít některý druh strachu může být zdravé. Avšak jestliže je strach jen v mysli té osoby, která ho pociťuje, a žádná jiná osoba ho nemůže pocítit stejně, existuje strach vůbec ve vnějším, reálném světě? To se asi nikdy nedovíme. Stane se to jen dalším životním tajemstvím, a životním poučením.

Přeji vám, ať zvládnete svůj strach, aby strach neovládl vás.

Fear: A Personal Exploration

Everyone has fears. No matter who they are, where they live, or how brave they believe they are, they are not immune to it. Nobody is, it is human nature.

When I was younger, what I feared most was being separated from my family when out shopping, or in a public place. But I was also scared of smaller, now insignificant things, which were more like anxieties or worries. I used to wonder how safe I was inside when a storm raged outside, with my nose pressed against the window pane. I suppose this is because I did not understand lightning, so I feared it. That is how it is with most fears of mine, but over the years I have forgotten about some fears and developed new ones. Does this mean I am growing as a person?

The way I used to confront my fears was to look at them logically and rationally. I find that this helped because most of my fears were illogical and irrational. But when you are alone at home for the first time, it is hard to convince yourself that there is nothing to be afraid of. Now I am home alone often, and being on my own does not bother me. The house has not changed, I have. Things come into proportion as you get older. I sometimes wonder why I got so afraid of silly little things, but I think it all comes down to understanding. The unknown has always, and will always be a source of fear to some, and an enigma to others. Interestingly, fear does not come from the thing that is feared, but in your own mind. This, I believe, is why it is comforting to have another person around to tell you that everything is alright. Confronting a fear is a difficult thing to do, but is better than living in fear for your whole life.

A question I sometimes ask myself is, "Are fears really that irrational?" What would life be like if we had no fears? I think that we would also have a life without motivation, and without much excitement. Fears may be implausible, but fear itself is useful. Fear may stop us from doing things that we should not, and add excitement to our everyday lives. Of course, fear is not always welcome, and more often than not, it is unpleasant. However we define fear, it is essential, and we would be lost without it.

As I mentioned earlier, fears grow and subside as you get older and more mature. I would like to believe that I don’t have any small, irrational or insignificant fears, but if I did, then I would be deluding myself. But there are things I do not fear, like being killed tomorrow in a car accident, or going down in a plane. I do not fear death and I do not find this being brave, just that death is the end to an adventure, like the last chapter in a book. What I do fear is change. On the few days before I first came to secondary, I was stressed, because I have been at this school since primary one, and have never had to change. It was a new experience to me. People tell me that I am a "control-freak", and always have to know exactly what is going on. I suppose this means I, too, am afraid of the unknown, although that is probably a subconscious feeling, because that is not something I think about a lot. One worry of mine is whether or not I will live up to people’s expectations, that I will be a disappointment. I feel that I have done my best so far to not disappoint, but the possibility is very real to me. I know that some regard me as one that does not have to work hard to be successful, but it is for this reason that I have to work hard. If I did not, I would not be a disappointment to anybody else but myself.

Fear is inside your mind, and if confronted will disappear. Although fear is normally associated with dread, I believe it can be healthy to have some fears. But if fear is in the mind of the person who feels it, and cannot be felt the same way as any other person, does it actually exist? I suppose we will never know, and that it will just be another one of life’s mysteries, and life’s lessons. May you control your fear, and not let it control you.