V současné době je předsedou jiný novinář, Miroslav Jelínek z Hospodářských novin. Z jeho reakce v rámci emailové diskuze ohledně mé poznámky o nažehlených sakách, rozpuštění a vypuštění funkcionářů Syndikátu (článek zveřejnily ve zkráceném znění i Lidové noviny) vyjímám několik zvláště pikantních vět: "Dům v Pařížské 9 nepatří Syndikátu novinářů, ale státu a stát by si přál, aby Syndikát dům spravoval, ale nájemné od nájemníků v plné výši odevzdával státu. Takže to je ten problém. Dům je prázdný, protože stát zakázal vybírat nájemné. Jestliže dům spadne, je to věc vlastníka, nikoli Syndikátu. "

Výrok hraničící s úmyslným pokusem o obecné ohrožení a zanedbání povinností při správě cizího majetku. Od předsedy profesní (i odborové) asociace novinářů. Z pera (či klávesnice) žurnalisty...

Proč tedy Syndikát novinářů trvá na své existenci v této budově za tak nápadně nevýhodných podmínek, jak tvrdí současný předseda? Že by v tom byla dvanáct let trvající slepá víra ve zlepšení vztahů mezi ministrem financí a "hyenami"? Nebo že by novináři čekali na speciální zákon, který by jim převedl budovu do vlastnictví s děkovným potleskem poslanců "za budování demokratické mediální kultury"? A nebo čekají, že dům už jednou konečně spadne, pohřbí onu neslavnou minulost MONu a dalších žurnalistických zkamenělin a Miloš Zeman z hloubi Vysočiny zaduní jako Zeus repliku o božích mlýnech, které melou sice pomalu, ale...? Nerozumím tomu a snad tomu ani rozumět nechci. Britské listy nicméně rády zveřejní oba hlavní pohledy na porevoluční historii majetku Syndikátu novinářů, neboť se domníváme, že i povodeň může páchat dobré skutky.