Sentence je myšlenka. Stručná, výstižná. Lze o ní diskutovat, ale vždy má v sobě cosi autoritativního. Typickým příkladem nechť jsou sentence církevních Otců. Postrádají zdůvodnění - prostě jen jsou předkládány. V novinařině nikdy neobstojí.

Nejsem Otec (ani otec), s církví nemám nic společného a nepožívám výjimečné autority. Ale v mé hlavě se tu a tam nějaká sentence objeví.

Diskutuje se o učitelských platech a mně opět připadají trapné diskuse o tom, zda si to či ono učitelé zaslouží. Zejména z bohorovné výše platů x-násobných.

Být státní zaměstnanec není jednostranný úkon, je to dvoupólový vztah. Nelze objektivně měřit výkon (čím víc razítek úředník orazítkuje, tím vyšší mzda?) a pak si říct, teď je to ono pravé, teď jim přidáme. Jisté je jen jedno: vyššímu požadovanému vzdělání přísluší vyšší mzda.

Člověk chodí do práce proto, aby se tím živil. To, za jakou cenu prodává svůj čas, vypovídá přinejmenším o tom, jak si dotyčného společnost, pro níž pracuje, váží a jak efektivně přispívá k jejímu chodu. Co takhle tak na měsíc, řekněme v listopadu, školy zrušit? Najmete si paní na hlídání? Nebo raději necháte svého manželského partnera doma? Vezme si dovolenou nebo už zůstane trvale doma? (A to je jen začátek!)

Kvalitní lidi (a to všeho druhu a pro všechny profese) je třeba zaplatit - je normální jít za výší výdělku. Nebo to snad kdokoli z nás dělá jinak? Řekněte: Učitel má od zítřka jistých 20 000,- Kč měsíčně a fronty před ředitelnami budou nekonečné.

Chcete lepší školy než máte teď? Dostaňte tam lepší učitele! Opravdu se ještě kdokoli může ptát jak?