Čtenářská praxe mě naučila zbystřit pozornost v okamžiku, kdy autor (autoři) sdělí, že v následujících řádcích čtenáři vysvětlí, "jak to vypadá ve skutečnosti". Autoři tedy "vysvětlují skutečnost" - vyjmenovávají nejrůznější akce, aby doložili, že starší a zároveň začínající autoři mají možnosti publikovat. V tom mají zajisté pravdu; tvrzení Tihlářové, že K. Legátová "by v literárních soutěžích neměla šanci", je vskutku nepodložené.

Zároveň ale podle mého názoru Pilařovi tímto míjejí podstatu problému - tuto část skutečnosti Tihlářová vystihnout nechtěla; jádrem jejího příspěvku rozhodně není teze, že starší autoři nemají možnost publikovat. To by se přece autorka uváděním příkladu K. Legátové sama vyvracela. Ano, podle Pilařů si Tihlářová protiřečí, když uvádí výsledek ankety Lidových novin. Jenže tento výsledek je zde uveden proto, aby napověděl více o vnímání knihy širší čtenářskou veřejností, přinejmenším tolik, že této knize nepřipisuje zmíněné kvality pouze Tihlářová a dokládá to, že vydávat dříve narozené autory věru není věcí sentimentu.

Manželé Pilařovi rovněž uvádějí, že se autorka zaměřila pouze na jeden rys problematiky. Ano, to byl v rámci rozsahu článku, respektive faktu, že Britské listy nejsou literárním časopisem, skutečně záměr. K čemu však onen "výkřik do prostoru" poukazuje?

Domnívám se, že jsou oblasti, ve kterých je vhodné přihlížet k osobnosti autora v tom smyslu, že nezáleží jen na tom, co je napsáno, ale také na tom, kdo to napsal. Zmiňme pro příklad sféru politiky, kde dva lidé mohou stejnými slovy kritizovat určitý jev, přesto ale mohou stát na různých pozicích, které je dobré rozpoznat.

Otázkou (ke které autorka odkazuje) je, zda je tento přístup žádoucí i v oblasti umění obecně a literatury speciálně, konkrétně jejího publikování.

Pro jistotu raději znovu: Zda a do jaké míry při publikování uměleckého díla přihlížet k tomu, kdo dané dílo napsal. Není nutno dlouze rozvádět tezi, že ke světu (v našem případě autorům) přistupujeme vždy s určitým rozuměním.

Autorka prostě upozorňuje, že do hry zde mohou vstoupit různé konvence, kterými jsou svázáni lidé pohybující se kolem literární produkce. Jak sami Pilařovi citují: "Talent a nadání jsou zřejmě kategoriemi konvenčně spojovanými s nastupující generací a nad ambicemi té "sestupující" se často jen pousmějeme".

Autorka zde jinými slovy poukazuje na jednu z možných konvencí. Opět je pravda, že nepodloženě. Tihlářová si prostě dovoluje vyslovit podezření, že zde riziko je. Pilařovi jsou přesvědčeni, že nikoli.

Autorčina teze je však zřejmá - přihlížejme při vydávání k osobnosti autora v míře co nejmenší a neutralizujme tak své předsudky. Ilustruje svou tezi na vybraném kritériu - věku - a neříká, že dříve narození autoři nemají možnost publikovat, jen se ptá, jestli jejich možnost publikování není znevýhodněna díky různým předsudkům a klišé, kterými trpí lidé o osudu knih rozhodující.

Jaká že klišé to mohou být? Inu, jedno uvádějí samotní Pilařovi. Starší autoři jsou podle nich "...nesrovnatelně skromnější, a proto přikračují k publikaci, až když jsou si jisti, že mají co říci. Oni totiž nehledají, oni pokorně sdělují, co nalezli."

Copak starší autoři musí mít nutně "vše usazeno" a ve svých dílech musí podávat Pravdy, které ve svém životě poznali? Pro rozbití tohoto myšlenkového stereotypu mohu případným zájemcům doporučit řadu autorů.

Proč degradovat starší hledače pravdy na pouhé její majitele (tj. už nehledající)? Je však takovým problémem najít zkratky nebezpečnější, než jakou uvádějí Pilařovi? Pokud by toto klišé opustilo hranice literatury a bylo přijato například u filosofických textů, bude už přímo ohrožovat jejich vydávání; takto je pouze nebezpečné.

Zopakujme, k čemu autorka vyzývá - posuzujte literární texty starších autorů bez předsudků. Zobecněno - posuzujte literární texty bez předsudků. Vybírejte je k vydávání podle literární kvality, pokuste se "uzávorkovat" své předsudky či reflektovat svá mínění.

Rád bych věřil, že je to opravdu zbytečný "výkřik do prostoru", možná jsem jen zarytý pesimista. Ale spíše mám pocit, že na jeden podobný předsudek upozorňují i Pilařovi: "Teenagerovské prózy a básně totiž nejsou pro většinu nakladatelů přijatelné už proto, že jsou od "tak" mladých autorů."

V této souvislosti si dovolím navázat a položit otázku další: nakolik je vhodné v polemikách kolem literatury občas odhlédnout od textu a "posvítit si" na toho, kdo jej napsal? Mám obavu, že Pilařovi svým tvrzením, že "tak by nedávná absolventka pětiletého studia o literatuře uvažovat neměla, neboť by...měla vědět..." jen dokreslují problém, na který Tihlářová upozorňuje.