"Neulpívej na nicotnostech," říkal mi kdysi v době studií spolužák, jehož jediným "majetkem" byla rydla a několik tužek. Bydlel na koleji a jeho neulpívání proměněné v osobní nespoutanou svobodu z něj udělalo tuláka po cizích osudech, ateliérech, bytech. Většina z nás se obklopila věcmi, které dotvářely naši osobnost, soukromí, intimitu. Dnes stojím před intimitou mnoha domácností obnaženou na ulici. Nejraději bych odvrátil hlavu i objektiv fotoaparátu, neboť jsem tu vetřelcem, nemám co s těmi lidmi sdílet... Snad poprvé po mnoha letech jsou si lidé prožívající popovodňovou tragédii znovu rovni. Nezávidí druhému větší hromadu rumu před jeho promáčeným bytem a snad poprvé nezávidí "ti z kopců" těm "z Malé Strany" jejich výhled na nábřeží Vltavy... Spojuje je to v tiché společenství vyplavených.

"Neulpívej," zní mi v uších nabádavý hlas bývalého spolužáka a teprve dnes dostává svůj osudový smysl.