Když jste se chtěli na Praze 5 stát dobrovolníkem, museli jste jít na místní úřad a hlásit se v šestém patře. Ve středu ráno výtah ještě jezdil. První, co jsem viděl, když jsem z něj vystoupil, byl pánský záchod s nápisem UDRŽUJTE POŘÁDEK. Napadlo mě, jestli je určen dobrovolníkům nebo úředníkům. Byl vytištěn na počítači, ale nevypadal přilepený halabala narychlo.

Vedle záchodu posedávali kolem popelníku převážně lidé kolem dvaceti, v zablácených šatech, někteří měli zuté boty i ponožky. Ukázali mi na dveře do velké zasedačky, kde bylo podobných lidí odhadem šedesát. Četli noviny, sledovali televizi.

Někteří byli, jako já, ještě v čistém. Nasměrovali mě ke stolku, u kterého seděly tři úřednice.

"Chtěl bych být nějak užitečný, neumím nic, ale můžu to dělat celej den," řekl jsem jim.

Smály se tomu, zeptali se mě na jméno a číslo mobilu, výměnou jsem dostal na vestu proužek papíru s nápisem MČ P5 a s kulatým razítkem. Bez něj by mě policie nepustila do uzavřených oblastí. Ptám se, co teď bude.

"Čekejte, někdo přijde."

Jdu k popelníku a zapaluji si cigaretu, když přichází chlapík a že potřebuje deset lidí pod Palackého most na opravu hráze, ať vyrazí ti, co si už odpočinuli. Ihned se hlásím.

"Můžeš mi připálit," klepe mi někdo na rameno. Dávám mu celou svoji cigaretu, nevím, jestli to ocenil, všichni ti zablácení vypadají jako bezdomovci, ale taky to klidně můžou být inženýři, dojde mi, až když už odcházím.

Pod Palackého mostem je nábřeží hodně nízko. Voda se tam přelívá přes nízkou hráz z pytlů, je jí tam asi po kolena a další neustále přitéká.

Náklaďák s pískem je už na místě a taky asi dalších dvacet lidí, kteří přišli těsně před námi. Přesto, že jsme v uzavřeném pásmu, cedulky jako já mají jen někteří.

Na mnohých je vidět, že se tu pohybují už dlouho. Auto vyklápí písek a dodávka přiváží pytle. Na jedné straně dva muži staví červenou nasýpačku na písek Zdá se mi nepraktická, písek se do ní musí házet vysoko a vyžaduje speciální pytle, dva spojené válce, které se uzavírají všitým provazem.

Odněkud se objevují lopaty. Beru si jednu z nich, někdo se přese mě snaží poslat dál prázdné obyčejné pytle, které se plní rovnou lopatou, stojím přímo na hromadě písku, na jejím okraji házím pytle kamsi za sebe, několik rukou je ihned rozebírá a nastavuje našim lopatám.

Těch je tam odhadem sedm, každou už někdo drží a plní nastavované pytle, posílají se směrem k propouštějící hrázi, kde udělali ostatní řetěz, snad jen jeho první tři články jsou na suchu, ostatní už ve vodě. Nikdo nikomu neříká, co má dělat, kam má jít, všechno se děje samo.

Plním pytle asi do poloviny. "Dávejte míň," volá někdo z řetězu, ale nevím na koho to je, dál plním pytle do poloviny.

Volání se brzy opakuje: "Dávejte míň, jsou moc těžký!"

"Kolik lopat," ptám se, ani nevím koho.

"Pět,"odpovídá mi, nevím kdo."

Dávejte pět lopat, chtějí pět lopat do jednoho pytle," říkám všem s lopatami.

"Pět lopat," posílá to někdo dál. Směrem k řece se vedle hromady písku vrší hromada pytlů, těch pětilopatových rychleji než předtím.

"Zpomalte, nestíháme podávat, pojďte někdo sem," volají z řetězu. Píchnu lopatu do písku, rozhlídnu se a hledám, kde je řetěz nejřidší. Asi uprostřed. Povodeň je v Praze už druhý den a já se jí poprvé brodím, vodu sotva po kolena, zatím to moc nestudí, stoupám si do řetězu a hned dostávám pytel.

PROBOHA, JE NEUVĚŘITELNĚ TĚŽKÝ.

Už když písek přivezli, byl dost mokrý a než dorazil ke mně, ne každý ho dokázal udržet nad vodou, a tak se dál nacucává a těžkne, pod prvním náporem té váhy i mně se vysmekne a něco vody do něj přidám.

Snažím se rychle ho podat dál, protože ten chudák přede mnou už balancuje nad vodou další. A další přestávám počítat snad u sedmi.

Vidím, že lidí je tu čím dál tím víc Odhaduji minimálně padesát, moji lopatu už má někdo jiný. Řetěz je tak dvacetičlenný, asi deset lidí rovná pytle na hráz nebo seká keře, mezi kterými teče voda z řeky ven, aby se hráz mohla prodloužit až k pilíři mostu.

"Čůráci zasraný."

Kdo to říká,proč? Zvedám hlavu a poprvé vidím, že z horního nábřeží nás pozoruje snad stovka lidí. "Do prdele."

To jsem byl já. Není čas si je moc prohlížet, pytle jdou jeden za druhým. A další a další.

Najednou pauza. Přijela červená toyta pick-up. Nějaká diskuse kolem ní. Narovnávám si záda a jdu si to poslechnout.

Pytle se teď naloží na ní a zajede se přímo k hrázi. to bude určitě rychlejší. Lezu na korbu a tahám jeden za druhým, spolu s dvěma dalšími lidmi. Jsou to ty nejplnější, jinak by se snad přes vodu ani nedostaly. Nabrali jsme celou hromadu.

Hroutím se na kabinu, řidič startuje, pak se auto pomalu noří do vody. Talibanský tank bleskne mi hlavou. Jsme u hráze a podáváme náklad stavěčům, zbývá snad pět pytlů, když se mi zatočí hlava a podlomí kolena.

Zkouším zhluboka dýchat. Musím si sednout na kabinu. Nechávám vyložení zbytku na ostatních. Uvědomuji si, že dýchám jak lokomotiva.

"Ježíšmarjá já vydržím úplný hovno, vždyť tu nejsem ani hodinu, kurva," říkám si a snažím se soustředit, abych zastavil točení hlavy, ale šílený pocit trapnosti a studu mi v tom moc nepomáhá.

Auto se hnulo a vrací se zpátky, křečovitě se držím nějakého výstupku na kabině, na suchu pak lezu pomalu dolů, poodcházím stranou a sedám si na zábradlí.

Umiňuji si že už v životě nebudu kouřit a snažím se odhadnout, jak dlouho to trvalo než jsem se složil, ale ani když to hodně nafouknu, mi nevychází víc než hodina, a to mi tedy nepřidává. Svět se naštěstí pomalu přestává točit, studený vzduch mě vrací zpátky, nějaká holka, drží lopatu a kouká na mě: "Dobrý?" Mávám rukou, že dobrý, proboha jak asi vypadám? A kdyby nebylo dobrý, dorazila by mě tou lopatou?

Přijíždí dodávka. Bílá. Moc si jí nevšímám, dokud nevidím v rukou některých lidí, kteří přerušili práci, hrnky s kafem. Jdu tam a prosím si hodně cukru a když vidím, že mají i vaničky se smetanou, dávám si i tu. Pijeme kafe. Nikdo z těch co nepřestali pytlovat a podávat, nám nic nevyčítá. Asi že jsme dobrovolníci a každý prostě dělá, kolik může.

Uklidňuji se a konečně si prohlížím ten dav, který si prohlíží nás. Nad námi je asi ještě volná zóna nebo policie nefunguje, nevím. Jsou tam dámy v kostýmkách, asi tu někde pracují, jsou tam mladíci, kteří by mohli být tady dole.

Vzpomenu si jak mi bylo před chvilkou špatně, a nadhodím: "Co tu hráz postavit z nich?"

Má to úspěch, kdekdo tu představu rozvíjí dál, později to zopakuju několikrát na různých místech a zabere to pokaždý.

Ještě později zjistím, že nejrozšířenějším žertíkem mezi stavěči hrází na smíchovské straně jsou varianty na větu: "Slečno, podržte mi pytel."

A když si odskočíte ulevit si, najde se minimálně jeden hlas, který vás bude kárat: "Nezvyšuj hladinu!"

Přemýšlím o čumilech, jestli mi vadí, a docházím k závěru, že ne, spíš je nechápu. Dokázal bych tam takhle stát a dívat se ne na řeku, to beru, je to démonický pohled, ale na nás?

Myslím že ne. Pár si nás fotí nebo natáčí, kroutím hlavovou a šklebím se na ně a do výrazu tváře se pokouším nacpat pohrdání, abych jim zkazil záběr, jinak mně to je celkem opravdu jedno. Zajímá mě jiná věc.

"Co tady vlastně chráníme, znáte to tu někdo, co je tam za tím rohem?"

Pod pilířem mostu cesta trochu zahýbá a nevidím, kam voda přes nedokončenou hráz teče.

"To je fakt, doufám že si tu nehoníme péra kvůli dvaceti metrům silnice," přidává se kluk, oblečený v pršiplášti, přestože se začíná dělat teplo. Vousatý chlapík v montérkách nás ujišťuje: "Jo, sou tam baráky, bydlí tam muj brácha". Přikyvujeme jako že dobrý.

Chystal jsem se vrátit k nějaké práci, když mi najednou došlo, že voda teď neteče k těm neviditelným barákům, ale přitéká od nich. Někde tam po proudu je buď navigace ještě nižší než tady, nebo tam snad vytéká z nějakých kanálů. "Já se na to vyseru."

Tady to končí, řeka si ukrojila další malý kousek města, nesrovnatelně menší než v Karlíně, v Libni, v Holešovicích nebo v Tróji. Jenže i tady to mrzí, není to povzbudivé. Poprvé mi napadá, jestli to tu vůbec někdo řídí a jestli jsme tam, kde bychom měli být.

Mládenec v oblečení, které bylo v osmdesátých letech snem každého trampa, mluví přes okénko terénního nissanu s někým, kdo má k řízení tady asi nejblíž. Tlustý muž za jeho volantem je prý místostarosta. Máme jít směrem k Jiráskovu mostu, voda se tam blíží k ulicím, auta s materiálem jsou prý už na cestě.

Vyrážíme v nesourodém hloučku, tady už je všechno opravdu uzavřené, žádní čumilové, nikde nikdo, jen pár policistů. Na rohu Kořenského ulice stojí lešení, ke kterému se pomalu blíží pramínek vody. Naproti nám je roh dětského ostrova, ten je celý pod vodou, Vltava se tam vylévá na nábřežní ulici, zatím pomalu ale stále stoupá: Kvůli lešení musíme se stavěním hráze začít asi deset metrů od ústí ulice. Místostarosta už tam je, obejel to zatím přes Zborovskou, ukazuju mu na lešení a říkám:"ty desky by se mohly hodit".

"Radši ne nikam nelezte, mohlo by to spadnout."

Uznávám, že na tom něco je, tady na Smíchově nejde o život, jestli se nám tu podaří postavit hráz a řeka zároveň nestoupne katastrofálním způsobem, zachráníme jen pár sklepů, stojí to za trochu práce,ale zatím není potřeba riskovat.

Obrovitý náklaďák vysypává písek, ale je tu málo pytlů. Ten v trampském oblečení, teď si všímám, že má u boku pěkně obšitou čutoru, velí: "Napřed podklad z písku odezdi ke zdi." Sypeme cestičku na místo, kde bude spát hráz, bez toho by prý přehrada snadno prosákla. Pak chci jít naplnit první pytel, ale asi čtyřicetiletá dáma mi bere lopatu: "Běžte nosit, tohle já zvládnu."

Nemám z ní radost ale nemůžu odmítnout. Dává mi do pytle pět lopat, už to asi zná, a já ho táhnu na hráz. Tady není řetěz, každý dotáhne svůj pytel a usadí ho na místo, je třeba ho položit, roztáhnout do šířky, uplácat a na přečnívající konec látky pečlivě položit další pytel, a tak je vázat jako zedník cihly.

A pořád dokola Brzy přestávám pytle nosit, vláčím je po zemi a modlím se aby to vydržely a neprodřely se. Na svojí kondici už nadávám nahlas. Ona dáma která mi vzala lopatu, laskavě radí: "Stačí trochu cvičit a bude to dobrý, jen trochu, ale denně."

Prohlížím si ji. Cítím solárium, posilovnu, je nalíčená i když na sobě má pracovní hadry, je to jasně dáma.

Tohle je asi jediné místo, kde se můžem potkat, moje pivní cejcha se nevyskytuje tam, co její figura.

Tentokrát se snažím pytel odnést. Byl poslední. Jenže hráz je dost nízká a jen jednořadá, voda už se jí na několika místech dotýká, naštěstí je zatím mělká. Dávám si pauzu na cigáro.

Před zábranou je kanál a zatím do něj voda odtejká. "Měli bysme si připravit velkej pytel a až to ten kanál začne plivat ven, tak ho tim ucpat. Na kanál sou potřeba ty velký." Slyšel jsem to večer v televizi, a tak to teď dávám k lepšímu.

Tramp se toho chytá "Támhle jsou betonový kvádříky, těma ho tam utěsníme."

Osm nás hned přelézá pytle a brodíme se vodou pod lešení. Berem čtyři kvádry a stavíme je vedle kanálu. Jenže pytle zatím nejsou žádné. Kanál pořád saje, a tak kvádry opíráme o dům. Trčí tam z vody jako prsty, na celý plán se brzo zapomnělo.

Pak se objevily pytle, nevím odkud, někdo je musel přinést pěšky, bohužel víc než polovina jich je prožraná od myší. Další várka dorazila asi za pět minut, tyhle jsou nové, svázané motouzem, úplně sněhobílé. Nastavuji jeden lopatě: "Pět, dávej jich pět", reaguji na šestou lopatu. "Čo si neobedoval?"a přihazuje mi další dvě.

Vleču se pryč a doufám, že v Bratislavě za mě nějaký Čech prohání Slováky. Tady je písek naštěstí sypký, ne tak mokrý. A tak pořád dokola, když už mi dělá potíže vyvláčet pytel nahoru, bere ho ode mě jeden ze dvou mladíků kteří už jich takhle zvedli spoustu. Vypadají jako dvojčata, vyholení, oblečení jen do maskáčových kalhot a na obličejích mají dohromady snad dvacet různých cvočků a jiných kovových ozdůbek, včetně kovové špičky, která jim trčí z brad. Neúnavně se ohýbají, berou pytle od těch, kteří je nedokážou vytáhnout, a rovnají je na místo.

Padlo rozhodnutí, že už jsme dost vysoko a že uděláme ještě druhou dvoupatrovou řadu pro zpevnění, podél té první vyšší. Přímo na zemi se staví snadno, řada se rychle prodlužuje, jenže jsme jí zapomněli podsypat pískem. "Bez toho to prosákne," varuje tramp. Rychle rozebíráme už skoro dokončenou linii a lopaty sypou cestičku, pak se znova pouštíme do rovnání. Když je dokončené i druhé zpevňovací patro, přijíždí občerstvovací dodávka, jako kdyby jí někdo objednal. Hromada písku je pryč, pytle taky, hráz stojí a vodu, je jí za ní asi dvacet čísel, drží. Bez výčitek svědomí jdu a dávám si misku instantních čínských nudlí. V umělohmotném kelímku je i skládací umělohmotná vidlička, to jsem ještě neviděl, sypu si na nudle všechny tři pytlíčky koření, a zalévám horkou vodou z termosu, mám to pěkně ostré. Někdo nad tím kroutí hlavou ale mně to vyhovuje.Naprostá lahoda!

Kluk s vlasama pod ramena mi vypráví, že je nezaměstnaný, z Kladna .Přijelo jich několik a jsou tu už dvacet hodin. Někdo jiný vypráví, že nejel do práce, a tak ho vyhodili, rovnou po telefonu. Dvacetiletá slečna v montérkách a šátku vypadá jako jeřábnice Stáňa. Ukazuje nám snad pěticentimetrové nalakované nehty. Ten mládenec v trampském obleku je evidentně ve svém živlu. Zatímco většina z nás si dává přestávku, on obíhá ostatní ulice. Když se vrátí, hlásí nám, že v ulici Pavla Švandy ze Semčic to sákne. Dojídám a sunu se do vedlejší ulice, musí ležet níž, protože je tam mnohem víc vody a hráz, která tam je postavená, už přetéká. Materiál už tam je a práce mi už přijde jako rutina. Našel jsem si svoje tempo a cítím se dobře. Rychle jsme val o dvě řady zvedli, přidáváme další zpevnění zezadu, utěsňujeme místa, kde voda prosakuje. Když jsme hotovi, nedá mi to a přelézám hráz.

Vodu mám po kolena, brodím se na začátek ulice a pak k Vltavě.

Na ten pohled do smrti nezapomenu. Dětský ostrov je úplně pod vodou, ven trčí stromy a budovy, voda šplouchá přes navigaci, lodní propusti prostě neexistují. K zábradlí jsou přivázané čtyři pramice, jestli voda trochu stoupne, tak je proud přesune na Smíchov.

Jdu vodou směrem k mostu Legií. Nábřeží tam stoupá, brzo jsem nasuchu. Ve Vodní ulici je další přehrada z pytlů, sedí na ní dvě holky, opírají se o zeď sledují vodu, která zatím hráz sotva omočila. Další ulice směrem po proudu je Petřínská, ta už je hodně vysoko, přesto v ní stojí kvalitně postavená hráz, úplně na suchu a určitě bude trvat dlouho, než sem může hladina dosáhnout a kromě toho stojí pěkně na kraji ulice, kdežto v mnohem níž položené Švandovce se začalo stavět pozdě a bylo nutné Vltavě bez boje odevzdat 20 metrů domů a sklepů.

Lezu do ulice v které není vůbec nikdo. Napadá mně, že jsem na úřadě mohl klidně udat falešný jméno, občanku nikdo vidět nechtěl, a teď si tu můžu klidně zarabovat, protože policii jsem viděl jen u vstupu do zakázané zóny a uvnitř zatím ne. Jdu do Zborovské a vracím se dolu směrem ke Švandovce.

Potkávám pár lidí s lopatama, jdou proti mně, "Jak to tam vypadá, "ptají se. "Tam je to suchý a docela by mě zajímalo, jestli to tu někdo vůbec řídí támhle stojí hráz na suchu a ve Švandovce si to vzalo dvacet metrů, než se tam začalo stavět!"

"Jo, tam se to stavělo první, ten tlustej místostarosta řek, že tam bydlí ředitel Whüsthenrothu."

Koukám jak zjara. Může to být pravda??

Než vyrazíte někoho lynčovat, podotýkám, že už jsem během dne slyšel ledacos.

Na Prahu se prý řítí nějaká obrovská loď, v Budějovicích se srazily dva vrtulníky a spadly na obytné domy, kdyby prý praskly Slapy, máme deset minut, na mostu Legií se objevily trhliny a asi nevydrží.

Pokud vím, nic z toho se nestalo, takže kdoví, jak je to s tím ředitelem.

Všichni se vracíme do Švandovky, tam se právě podává káva.

"Tak, co teď?" obracím se naslepo do davu.

"Máme hlídat hráze a čekat."

Dobrá, s kafem a cigaretou se mi bude čekat líp.

Jenže to nevydržím dlouho.

Když se objevuje místostarosta, hrnu se k němu.

"Tak máme jít?"

"Klid hlídejte to tady, odpočnite si, čekejte, já vám pak řeknu.

"Mám z toho divný pocit, že by tu už na celým Smíchově nebylo co dělat? Když se dívám kolem sebe, je nás tu minimálně třicet, jen v téhle ulici, to tu všichni máme hlídat? Vlasatý a fousatý chlapík v červených montérkách vypráví, jak jim v nevím jaké ulici došly pytle v kritické chvíli a pak se nemohli nikoho dovolat a jestli by jim nedal číslo na svůj mobil, kdyby se to opakovalo, místostarosta ale odmítá a když nás znova vyzve ke klidu, odjíždí.

Nechce se mi tu postávat, a tak se rozhodu jít zpátky do Štefánikovy ulice, kde jsem se ráno hlásil, a zeptat se tam, jestli mě někam nepošlou.

Výtahy už nejezdí, a tak se hrabu do šestého patra pěšky. Mám dojem, že je tam víc lidí než předtím, v tuhle chvíli je jich ale už většina zablácených.

Jdu se zeptat ke stolku zapisovatelek, co se teď bude dít.

Přiznám se, že jejich odpověd "Odpočiňte si počkejte, někdo přijde a řekne vám" mě dost otrávila.

Hroutím se na jednu z mála volných židlí a rozvaluju se po ní jako hroch, čímž chci dát najevo znechucení, ovšem nějaká paní v zástěře si to vyložila jako totální vyčerpání a hned se mi omlouvá, že nemá teplou polívku, protože nejde proud a může mi dát jen studený párek.

Žvýkám studený párek jenže sílící pocit, že už jsem toho dneska víc snědl a vypil, než udělal, je mi čím dál tím víc protivný.

Ještě jsem měl kus párku nesnědený když spustilI proud.

Ihned se rozběhla televize,takže jsem se k ní přesunul a koukal se jak se voda valí po Čechách. Jenže to netrvalo ani pět minut a ně se vrátil ten přesně ten stav mysli, který mě sem přivedl, že se prostě nemůžu koukat na záplavy v televizi. Zvedám se a jdu ven.

Procházím kolem policistů do zakázané oblasti. Směřuju k Vltavě .Brzo narazím na muže a ženu, těžko hádat, v jakém jsou vztahu, věkový poměr se mi nezdá ani jako matka - syn, ani jako manžel - manželka, na zemi mají tři klece a v nich kočky, asi je sem pro ně pustili. Dáváme se s nimi do řeči, ale mluví jen ona. Ano, jsou odsud a přišli pro kočky,o na se mi snaží vysvětlit, jak hrozné je tohle i pro zvířata. Já ke zvířatům nemám moc sentimentální vztah, ale nehodlám o tom s ní diskutovat právě teď, když se k jejich domu blíží voda a oni stojí na ulici a nemají kam jít. Naopak, když dojde na slona zastřeleného v zoo, dávám najevo upřímné rozhořčení a myslím to vážně.

Shodujeme se, že slona určitě šlo zachránit a že ředitel zahrady by měl být první, kdo se po povodních odporoučí. Paní dodává že plakala, když o tom slyšela. Loučím se s nimi a přeju jim štěstí.

Ptám se všech dobrovolníků, na které narazím, co se teď děje, a pořád slyším jen "Máme čekat". Vadí mi to čím dál, tím víc, a tak se rozhoduju dostat se na druhý břeh Vltavy, někam k Národnímu divadlu, prý tam někde protekla voda. Přes most Legií jezdí tramvaje. Jdu k němu a ptám se policisty, který drží v rukou černobílou pásku, tu spouští na zem vždycky, když jede tramvaj. "Pěšky by to nešlo?"

"Ne, to bych tu asi nestál, né?"

"Ani na tohle?" ukazuju svojí dobrovolnickou pásku.

"Ne."

Je dost podrážděný, ale celkem se mu nedivím, určitě nejsem první ani poslední, koho bude muset ještě dneska poslat někam.

Rozhlédnu se, kde je zastávka tramvaje a zjišťuju, že to funguje takhle: přijede tramvaj a před zátarasem zastaví. Než ten můj policista spustí na zem pásku, v tu chvíli se k ní přivalí halda turistů a násilím otevře dveře, v čemž jim nikdo nebrání a cpou se dovnitř, dokud vystačí kapacita vozu, nebo dokud se tramvaj nerozjede.

Já se nacpal hned do té druhé. Uvnitř je to jak v posledním výtahu z hořícího mrakodrapu, nával a _horko, s tím rozdílem že asi třetina lidí cestou fotografuje jak o život.

Jeden objektiv mám u levého ucha, další nad pravým ramenem a přes můj nos si někdo z rohu vozu fotí ty, co fotěj. Napadá mě, že kdybych si u Vltavy otevřel fotolab, mohl bych se příští léto podívat do Egypta, místo abych jel na Lipno.

Vystupuju hned za mostem a jdu mezi starou a novou scénu. Koukám do hluboké uličky za Národním divadlem, pomalu se tam hromadí voda. V průchodu vedle předprodeje vstupenek je policejní zátaras. "Já jsem sice ze Smíchova," klepu si na kouzelnou kartičku, "ale tam furt čekejte, čekejte, není tady něco potřeba?"

Tenhle policista je přívětivější, ale taky mě nepotěší: "Ne, tam už končej a lidí tam je dost," ukazuje mi dolů a já vidím že ve směru od úplně zatopeného Žofína teče voda k divadlu a u hráze, která jí v tom má zabránit, stojí asi 200 lidí.

Přehrada dost prosakuje, je nízká a postavená narychlo. Jenže nikde nevidím ani prázdné pytle, ani hromady písku jen ty dvě stovky lidí ,pozorují řeku a pod nohama jim tečou pramínky. Policista v civilu právě ukazuje průkazku strážníkovi a říká mu, "Už tam nikoho nepopouštějte." Dekuju se pryč.

Prošel jsem až na Palackého náměstí a u Palackého mostu, který je uzavřený, přemlouvám policistu aby mě pustil zpátky na Smíchov. Používám válečnou lest a namlouvám mu, že jsme vezli auto s materiálem k Národnímu divadlu, to pak pokračovalo jinam a já se mám hlásit ve Štefánkově ulici.

Zabírá to a já jdu po liduprázdném mostě.

Volám manželce abych jí popsal ten neuvěřitelný pohled. Třicet metrů za pilířem se v hlavním proudu dělají mohutné vlny, navzdory tomu se mi zdá, že voda neburácí tolik kolik bych čekal.

Na pár vteřinek se zastavuji a zavírám oči. Zkouším pocítit, jestli se most chvěje. Řekl bych, že ne. Postavili ho dobře.

Manželka je doma s dětmi. Hned u domu máme školu, kde se shromažduje materiální pomoc, vypráví mi, jak se tam šla vyptat, jestli potřebují s něčím pomoct, vzali si její číslo a řekli že se ozvou, kdyby bylo potřeba. Odpovídám, že tady je to podobné ,a jestli brzo nenarazím na smysluplnou práci, pojedu domů.

Znovu pronikám za zátarasy, tady mi lsti není potřeba, stačí moje kartička. U Jiráskova mostu stojí dodávka podobná té, co rozváží občerstvení, a kolem ní hlouček dobrovolníků. Mluví řidič dodávky: "Bude potřeba stavět Na bělidle a vůbec v ulicích tam tím směrem, ale zatím není z čeho , jděte se najíst a oni vás pošlou, až budou pytle."

"Ale já už byl."

Řidič na to jen krčí rameny.

"Tak alespoň vytáhneme ten vozík, ať někam neuplave."

Myslím, že dívku, která to řekl, jsem viděl motat se kolem toho mládence v trampském, který tu teď nikde není. Mluví o přívěsu, který stojí pod mostem u nábřeží na jednom z mála suchých ostrůvků.

Skoro ani nestihne domluvit a téměř všichni už se brodí vodou, včetně mě. Než k němu dojdu, už ho táhne pět lidí, je prázdný, lehký a není kolem něj moc místa, abych ho mohl někde chytit, vracím se s prázdnou a stejně tak další tři čtyři lidé.

"Ještě je tam pískovačka," volá řidič. Zase je u násypky na písek dost lidí dřív než já, zase se vracím s prázdnou. Pomáhám alespoň připojit vozík za dodávku, nakládáme pískovačku."Tak já jdu pomalu k tomu Bělidlu."

Jdu sám a docela se loudám. Zastavuji se u Palackého mostu, abych si prohlédl místo, kde jsem ráno začínal .Hráz na navigaci je úplně přelitá, snažím se odhadnout, jestli náhodou není vyšší hladina na ulici než v řece, to by znamenalo, že řeka začala klesat a že by se brzo mělo uvažovat a stržení téhle hráze, protože pak už bude bránit rychlejšímu odtékání vody do řeky. Nejsem si úplně jistý, možná, ale voda v řece se mi zdá snad o centimetr níž než voda na ulici. Naprosto chápu, že takový odhad je k ničemu.

Jdu do Lidické ulice, kde probíhá skoro normální život, obchody mají otevřeno. Lidé nakupují, dokonce venčí psy, jako by dvacet metrů od nich tekla jen obvykle krotká říčka. Když zahnu z Lidické doleva, narazím na zátaras. "Nebyl tu někde ten tlustej místostarosta?" ptám se strážníka a dovídám se, že ne.

"Víte, já to tu moc neznám a nevím, odkud přesně to sem teče" (v ulicích od Lidické proti proudu Vltavy je za zátarasem vidět dost vody a proniká k Andělu) "jenže mně se zdá, že Vltava přestala stoupat a támhle pod mostem je blbě postavená hráz a jestli řeka vážně klesá, tak ta hráz teď zadržuje tuhle vodu támhle za váma. Někdo by to možná měl zkontrolovat.

"Policista přikyvuje, jako že by měl, a tak dál dotírám: "Máte nějaký spojení na toho místostarostu?"

Bohužel nemá a mně se tomu nechce věřit! Opravdu se věci mají tak, že kdyby tenhle policista najednou viděl, jak se ulicemi žene vlna, tak ani nemůže zburcovat místní krizový štáb? Nebo už má za tu dobum co tu stojí plný zuby dobrovolnických chytrolínů, co se tváří důležitě a chtěli by blokovat služební kanály svým tlacháním? Nevím. A popravdě, ani já nevím jestli opravdu ta hráz pomáhá zadržet vodu v ulicích Jindřicha Plachty, Na Bělidle a dalších tím směrem. Nechávám se pustit za zátaras.

Tady pod Lidickou si voda vzala desítky metrů. Jedna hráz v ulici Jindřicha Plachty nevydržela, o dvacet metrů hlouběji se staví nová, v přerušovaném tempu, jak se tu objevují další pytle. Má všechny neduhy narychlo stavěných zábran, je nízká a dost propouští. Tahám pytle, dokud jsou, vedle v ulici je to stejné. Když se tady dlouho neobjevuje žádná nová várka pytlů, zato se tu hromadí další pomocníci, tak zvedám kotvy a jdu do Štefánkovy.

Nemám už sílu lézt nahoru do šestého patra, naštěstí je dole jakési informační centrum, za normálních okolností asi slouží ke styku s občany, dneska je až po strop zavalené toaletními papíry a lahvemi dobré vody. Ženě za přepážkou znovu obšírně vysvětluji svojí utkvělou myšlenku o hrázi, která by se měla brzo strhnout, aby mohla voda otékat, kladu jí na srdce, aby to vyřídila někomu kompetentnímu, bohužel se mi zdá, že se na to chystá zapomenout, jen co odejdu. Začíná mi to být jedno, rozhoduji se jít domů.

Beru to pěšky na Smíchovské nádraží, cestou nahlížím do příčných ulic, skoro v každé je dost vody, zábrany ji tam drží, každá podle toho, kolik bylo času na její postavení, na každé taky posedává několik stavěčů. Poslední výběžek Vltavy vidím v ošklivé uličce, která vede k železničnímu mostu. Někdo tam prostě na zem vysypal náklaďák písku a ten je jen lehce rozhrnutý ode zdi ke zdi.

Za hromadou je asi třicet čísel vody. Zatím to drží. Sedám na autobus a jedu domů. Manželka sleduje televizi, právě tam říkali, že voda ustupuje, manželce se ze školy nikdo neozval. Jdu spát, zítra mi končí dovolená a já musím zase vydělávat na činži.