V roce 1992 varoval ekonom Axel Leijonhufvud z univerzity v Los Angeles prostřednictvím Galbraithe Stroba Talbotta, Clintonova poradce pro Rusko, v pronikavé analýze, že zavedení tržní ekonomiky do Ruska zlikviduje průmyslovou strukturu Sovětského svazu a s tím živobytí milionů tamějších lidí. Talbott i Clinton tuto analýzu zcela ignorovali, svědčí Galbraith. Z Talbottových memoárů vyplývá, že Talbottovi (je to rusista) i Clintonovi už jako studentům byl Sovětský svaz silně nesympatický. Jakmile se Talbott a Clinton dostali k moci, sdíleli tendenci pohlížet na diplomacii, jako by to byla soutěž proti sobě postavených týmů. Clinton se prostě rozhodl podporovat Jelcina, ať Jelcin dělal cokoliv. KDyž v roce 1992 poukázal Georgij Arbatov na to, že je Jelcinův režim zkorumpovaný, Talbott z toho byl "smutný", ale na jeho kritiku nereagoval, i když si mohl povšimnout, že inflace v Rusku dosáhla 2500 procent ročně.

Talbott důvěřoval v ekonomických otázkách Lawrenci Summersovi z amerického ministerstva financí. Ten podporoval tzv. "reformátory" v Rusku a v Mezinárodním měnovém fondu, který Summers ovládal. Američané zcela ignorovali "tvrdou realitu ruské politiky", například ruské oligarchy, o šesti z nichž a o jejich úsilí ovládnout bohatství v Rusku píše David Hoffman. Všichni tito oligarchové (Smolenskij, Chodorkovskij, Berezovskij, Gusinskij, Čubajs a Lužkov) pocházeli z nižších mocenských kruhů, ale podařilo se jim nahromadit obrovské bohatství a moc chytrým manévrováním a konexemi se sovětskou mocí. Například Gusinskij si zachoval podporu KGB tím, že pro ni pracoval a udával jí lidi.

Oligarchové si rychle uvědomili, že se dá nejvíc vydělat na zahraničních půjčkách a na měnových spekulacích. Půjčili si rubly, nakoupili za ně dolary, počkali, až rubl klesne, prodali dolary, splatili půjčku v rublech a shrábli rozdíl. Pokud rubl klesal, byl to mlýnek na peníze a cesta k moci. Provozovali pyramidové projekty a odebrali finančně negramotnému a zoufalému obyvatelstvu miliardy rublů. Rusko přešlo od rozpadlého komunismu přímo k dekadentnímu kapitalismu.

Američané to všechno dobře věděli. V roce 1995 publikoval v Rusku diplomat Thomas E. Graham svou analýzu vznikající klanové struktury v Rusku. Avšak Washinton se nepoučil, dál podporoval "hrdiné reformátory Jelcina a Čubajse, kteří bojovali proti komunistům".

Pak došlo v srpnu 1998 k hospodářskému kolapsu. To přivedlo na scénu zdravý rozum: Jevgenij Primakov omezil do určité míry moc oligarchů. Hoffman tomuto procesu rozumí, Talbott nikoliv ("Primakovovi jsme nepomohli"). Talbott pouze obvinil Primakova z "ekonomického nacionalismu".

V dalších recenzovaných publikacích editoři poukazují na to, jak kataklysmické důsledky měla likvidace centrálního plánování, v jehož důsledku došlo v postkomunistické Evropě k poklesu hospodářského produktu o 20 až 40 procent. Spotřebitelé šmahem odmítli domácí výrobky ve prospěch západního dovozu. Vývozci odmítali vyvážet zboží do východní Evropy - chtěli vyvážet jen na Západ. Byly zlikvidovány dodavatelské a marketingové kanály.

Západní ekonomové tento katastrofální vývoj nepředvídali, protože přecenili komunistickou ekonomiku, částečně pod vlivem propagandy od komunistických vlád a částečně pod vlivem CIA.

Potíž je, argumentuje Galbraith, že neexistovaly podmínky pro vznik úspěšné tržní ekonomiky a nebylo možné je rychle vytvořit. Došlo k nekontrolovatelné monopolizaci, nemohla vzniknout konkurence a soukromá majetková práva se stala pouze zástěrkou pro tunelování, krádeže a únik kapitálu do zahraničí. Sborník Russia's Post-Communist Economy zajímavě analyzuje jak vlastnictví podniků v Rusku dominují insideři.

Po roce 1991 začali Rusové umírat ve velkém počtu:

"Úmrtnost stoupla z 11,2 úmrtí na 1000 obyvatel v roce 1990 na 15,7 v roce 1994, poklesla na 13,6 v roce 1998 a znovu stoupla v roce 2000 na 15,3. Průměrná délka mužského života v Rusku poklesla z 63,8 let v roce 1990 na 57,6 let v roce 1994, stoupla na 61,3 let v roce 1998 a pak znovu klesla na 59,9 let v roce 1999. Hlavní důvod: v Rusku se zcela rozložilo zdravotnictví.

Ruské problémy potřebovaly ruská řešení. Západní "pomoc" jen patologii zhoršila a ruské problémy zůstaly nevyřešeny. Západní reformy v Rusku selhaly nejen proto, že západní doporučení byla pro Rusko nevhodná, ale i proto, že byla založena na karikatuře ekonomické praxe, jaká existuje na Západě. Nejenže západní poradci nerozuměli Rusku: oni to nebyli příliš dobří ekonomové.

Jeffrey Sachs, hlavní západní ekonomický "guru" pro postkomunistickou Evropu, všude tvrdil, že je nutno privatizaci a reformy provést rychle. Odmítal kritiku jako ideologickou. Když přednesl své názory před panelem čelných ekonomů, kteří odmítali jeho argument, že je nutno jednat "rychle", a poukazovali na postupnou transformaci Číny, Sachs odmítl příklad Číny jako irelevantní.

Rusové nemuseli liberalizovat ekonomiku překotně. Když čelila obdobnému rozhodnutí v roce 1995 Čína, američtí ekonomové Robert Eisner a sám Galbraith jí poradili, aby postupovala pomalu. Právě v důsledku toho, argumentuje Galbraith, pokračovala čínská ekonomická expanse i během asijské krize v roce 1997 i během ruského kolapsu v roce 1998.

Od kolapsu v roce 1998 se v Rusku ekonomika rozvíjí pomalu, ve vysoce nerovném prostředí, kde vládne nestabilní rovnováha mezi soukromými oligarchy, regionálními diktátory a ústřední vládnou, kterou mají v rukou bezpečnostní jednotky.