Sešli jsme se v tomto netradičním, ale poměrně širokém a velmi reprezentativním složení, abychom společně provedli první interpretaci výsledků červnových parlamentních voleb, abychom se zamysleli nad příčinami těchto výsledků a abychom z dnešního přešlapování na místě vykročili k pozitivní aktivitě, kterou od nás naši voliči očekávají. Proto nás volili.

Smyslem dnešního setkání není hodnocení současné politické situace, složení vlády, programu vlády a dalších podobných věcí. Na to budeme mít jiné příležitosti. Navíc si myslím, že v tom nebo o tom žádný velký interpretační spor nemáme. Dnes je však třeba říci alespoň to, že z rodící se vlády, z jejího programu a z významné role komunistů v tom všem cítíme pro naši zemi velké nebezpečí a že uděláme všechno proto, aby trvalo co nejkratší dobu.

A. Interpretace volebního výsledku, ale po našem

Parlamentní volby roku 2002 jsme nevyhráli a vítězství jsme přenechali výrazně doleva se posunuvším českým socialistům. Skončili jsme druzí a oproti minulým volbám jsme ztratili 5 mandátů. Dopadli jsme hůře než jsme čekali, hůře než jsme si přáli, hůře než nám jistou chvíli naznačovala část průzkumů veřejného mínění. Není z čeho se radovat. Na druhé straně nesmíme dopustit, aby náš výkon a výsledek hodnotili jen a výlučně ti, kteří na minimalizaci našeho volebního zisku léta soustředěně pracovali.

S odstupem více než 3 týdnů je už načase hodnotit situaci racionálně, s chladnou hlavou, nepodléhat sebemrskačství, depresi a beznaději. Je také třeba nedopustit vyřizování si "vnitroódeesovských" účtů a zabránit rozhádání se sami mezi sebou. Že se o to mnozí, kteří stojí mimo ODS, snaží, není pochyb.

Naše prohra nebyla debaklem a navíc jsme neprohráli sami. Prohrály všechny strany spojené s polistopadovým demokratickým vývojem. Některé prohrály více, některé méně. Jediná další pravicová či spíše středová strana ztratila dokonce více než polovinu svých poslaneckých křesel. Vyhráli jedině komunisté a to na úkor všech ostatních. Tím vlastně prohrál celý polistopadový režim, což poněkud paradoxně jako prohru cítíme nejvíce my, protože se s polistopadovou érou identifikujeme nejvíce ze všech (o tom více dále). Ti, kteří po celou tuto dobu, a zejména v její druhé polovině tolik investovali do boje s ODS, se sice domnívali, že působí ve prospěch pravdy, lásky a Koalice, ale následný vývoj se jejich představám, měli-li je takové, zcela vymkl. Jejich činnost působila výlučně ve prospěch komunistů a socialistů.

Určitě je čas přemýšlet o tom, co jsme mohli či měli udělat lépe. Jako obvykle nastal čas pobitevních generálů, což bývají zpravidla ti, kteří si své uniformy ani nezaprášili či nezapotili, natož aby si je zakrváceli. Těm bych chtěl říci, že teď není ta pravá chvíle pro laciná a okázalá gesta, ale pro seriózní debatu, vedenou bez postranních úmyslů.

S novou nadějí přicházejí v této chvíli i naši odvěcí nepřátelé v mediálním a nepoliticko-politickém světě, kteří se nám po záminkou udílení dobře míněných rad snaží doporučovat takové kroky, které by vedly k poztrácení všeho, co bylo a je naší specifikou a naší skutečnou, nezastupitelnou a nezaměnitelnou hodnotou. Dejme si na to dobrý pozor.

Chtěl bych říci i to, že mi stále více lidí - členů i voličů ODS - připomíná, abychom nezapomínali na to, že jsme dostali čtvrtinu všech hlasů a že je to ve sněmovně 29% mandátů, což je téměř dvojnásobek, než kolik jich má KDU-ČSL a Unie svobody dohromady. Připomínají mi, že to pro nás znamená velký závazek a velkou zodpovědnost, které nesmějí být promrhány ve vnitrostranickém souboji, neboť proto nám své hlasy nedávali. Říkají mi, že disponovat tak velkou důvěrou voličů není samozřejmostí a že naše zcela suverénní postavení na pravici politického spektra samozřejmostí není také.

Chtěl bych zmínit i to, že mi naši voliči opakovaně sdělují, že budeme-li dále fňukat, propadat panice, a nic ofenzivního nedělat, už nikdy v budoucnu nebudeme mít ani oněch dnešních 25% voličů.

Je naší povinností brát toto všechno v úvahu.

B. Česká společnost roku 2002 (neboli poptávka po nás, po našich idejích a po našich tvářích) vs. naše nabídka

Doufám, že mou, s nadsázkou použitou ekonomickou terminologii nikdo necítí jako zavádějící nebo zplošťující. Volím ji záměrně, protože je v lecčems instruktivní. Domnívám se totiž, že jsme se v našich úvahách - a to jak v období předvolebním, tak o to více v období povolebním - soustředili převážně na stranu nabídky a daleko méně na stranu poptávky. Výsledkem byl bod střetu poptávky a nabídky, neboli volební výsledek, nižší, než jsme očekávali.

Kladu si - a jistě nejenom já - otázku, zda od nás naše země chtěla více nebo méně pravicovosti a ostrosti našich argumentů. Preference a postoje voličů, kteří se ve svém celku nepochybně chovají racionálně, nemůžeme, a to zejména v krátkém a středním období, zásadně ovlivnit, což je jedna z mých výchozích tezí. Z ní plyne, že čím je politický program strany výrazněji ideově a programově vyostřen, tím méně voličů ji bude volit. To je teze banální. Čím tzv. pravicovější program je, čím je radikálnější, čím více voliče zneklidňuje (obavou o důchody, o pracovní místa ve státní administrativě, o důsledky rozpočtových škrtů kvůli vyrovnávání rozpočtu, atd.), tím méně voličů mu dá hlas. Toto bychom si měli uvědomit a i touto optikou bychom měli hodnotit naše volební snažení. Mám pocit, že jsme v tomto smyslu naši nabídku udělali sice důslednou (a rezolutní), ale pro nevyhraněného voliče málo vstřícnou.

Další otázkou je to, zda v naší zemi v právě skončeném volebním období, aniž jsme si toho dostatečně všimli, nedošlo k posunu názorů (neboli poptávky po nás) vůči nám v nepříznivém směru? Obávám se, že ano a to z těchto důvodů:

1. Ztratili jsme jednorázový post-sarajevský volební bonus, který byl dán mimořádnou voličskou přízní díky událostem listopadu a prosince 1997, které byly částí voličů (nikoli našich kmenových) interpretovány jako křivda, zrada a nefér jednání. Žádný takový bonus jsme v roce 2002 nezískali. Nepřetržité ataky medií pravděpodobně působily v opačném směru. O ODS a našich příznivcích byl médii utvářen jednoznačně negativní obraz, který jsme neuměli zvrátit.
2. Socialisté se svým čtyřletým vládnutím nijak nezdiskreditovali, naopak, legitimizovali se jako možná vládní strana, která v řízení státu - cokoli si o tom myslíme my - přiměřeným způsobem obstála. Ani to nám hlasy nepřidalo, spíše naopak.
3. Nejsem si jist, zda sama ODS působila přesvědčivě a věrohodně, zda její předseda voličům dostatečně demonstroval svou schopnost a připravenost - v případě vítězství - sestavit většinovou vládu, zda by v ní ODS prosadila něco výrazného ze svého programu (nebo zda by se jednalo pouze o "Wagnerovskou" vládu s permanentním bojem o přežití), zda naši místopředsedové oslovili stejně velkou skupinu voličů jako Gross a Buzková, zda naše mimořádně nevýrazná a s výjimkou 2-3 jejích členů neprofilující se stínová vláda v očích veřejnosti předčila reálnou vládu ČSSD, zda voliči uvěřili, že právě tito naši potenciální ministři budou schopni program ODS v praxi uplatnit, zda přesvědčily naše kandidátní listiny, zda dobře fungovalo naše tiskové oddělení, atd., atd. Obávám se, že i sama ODS nepůsobila v příznivém směru.
4. Musíme se ptát i to, zda jsme našli, oslovili a zmobilizovali dostatečně velkou skupinu nespokojených (ve srovnání se Zemanem 1996 a 1998 a s komunisty 2002), kteří by mohli představovat naše nové voliče? Zdá se, že nikoli. Byli jsme spíše stranou spokojených než nespokojených. V roce 2001 publikovaný průzkum veřejného mínění ukazoval, že i po třech letech vládnutí ČSSD byli voliči ODS skupinou lidí nejvíce spokojených s polistopadovým vývojem v naší zemi. To je sice asi dobře, ale nové voliče nám to nedává. Realita postkomunistické transformace byla velmi složitá a obsahovala i řadu nepříznivých, konfliktních i nepovedených věcí, které - spolu s námi - za nevyhnutelný doprovodný transformační jev rané postkomunistické éry považuje jen relativně malá skupina našich spoluobčanů. Ostatní žili a žijí v iluzích o možném ideálním, bezproblémovém vývoji, v iluzích o tom, že transformace nemá žádné náklady. Přes jen jednoho svého zástupce ve federální vládě v klíčovém období 1989-92, přes obtížnou koaliční vládu s Luxem a Kalvodou v období 1992-96, přes menšinovou a proto dvojnásob (nebo dokonce trojnásob, přidám-li dnešní US uvnitř tehdejší ODS) vydíranou koaliční vládu v období 1996-97, a přes téměř už pětiletou absenci při vládnutí od prosince 1997, ODS až dosud jako jediná česká politická strana demonstruje silnou loajalitu vůči polistopadové realitě jako celku. To nám u mnoha potenciálních voličů viditelně ubírá, ač my to považujeme za výraz naší zodpovědnosti a politické férovosti. Nespokojené jsme neoslovili, realitu jsme hájili a i to působilo proti nám.

Sečteno, odvažuji se říci, že není žádným překvapením, že nám ze všech těchto 4 důvodů voličů v čase ubylo. Stejně působilo vyostření našeho programu. Jsem přesvědčen o tom, že jen část z toho jsme mohli ovlivnit naším "výkonem" a naší volební kampaní.

C. Úloha volební kampaně a aktivity ODS vůbec

Začnu tím, že naše nasazení ve volbách považuji za velmi nerovnoměrné. Bylo mnoho těch, kteří na volební kampani - na úkor své práce a rodiny - odvedli obrovský kus práce, ale byli i zcela pasivní a byli i ti, kteří se jen vezli a zůstali statisty či diváky. Snad si toho jsme vědomi. Byla celá města a obce, ve kterých se žádný občan s žádnou aktivitou ODS za celý poslední půlrok nesetkal. Neviděl žádný plakát, nedostal do ruky či schránky žádný materiál, program, seznam našich kandidátů. Dopisů, které mi to sdělují, mám obrovské množství a místa, odkud přicházejí, zde raději číst nebudu. Citát za všechny: "Když jsem četla v novinách, že ODS oblepila zemi, tak to byl výsměch. U nás nikdo nic neoblepil. Ve schránce jsem měla nabídky všech možných i nemožných stran, jenom ta od ODS chyběla." Stejně depresivně na mě působí informace, když mi někdo sděluje, že "jména kandidátů za ODS objevil až na volebních lístcích". Věřím, že si taková vyhodnocení všichni provádíte doma a že z toho pro budoucnost vyvozujete patřičné závěry.

Centrálně organizovaná volební kampaň se skládala z rané fáze tzv. témat dekády a z ostré kampaně, zahájené konferencí na Žofíně. V ODS dominuje - podle mého názoru - chybné hodnocení obou těchto etap. Je chválena část první a kritizována část druhá. Domnívám se, že se jedná o omyl.

První část kampaně, která znamenala postupné psaní a distribuování našeho volebního programu, mimořádně zaujala naše členy (a dodávala jim jindy chybějící argumentaci pro jejich veřejné i neveřejné debaty), uspokojila naše kmenové voliče a byla příslibem pro ty, kteří měli pocit, že realizací našeho programu bezprostředně získají. To je sice pěkné, ale je to málo. Touto kampaní jsme současně zneklidnili státní zaměstnance, znejistili důchodce, strašili balíčky škrtů ve výdajích státního rozpočtu, nic neslibovali těm, kteří od státu chtějí víc, nezbavili jsme se nálepky zastánce bohatých, silně jsme zdůrazňovali podporu podnikatelů v zemi, kde kvantitativně drtivě dominují nepodnikatelé, hrozili jsme rušením investičních podpor, zemědělských dotací, rozbíjením monopolů ve veřejných službách, atd. Za obranu národních zájmů a za opatrné postoje vůči EU nám sice bylo tleskáno (a to leckdy i z tábora některých našich politických soupeřů), ale masu nových voličů nám to nepřineslo. Nemyslím si sice, že jsme měli říkat, psát a požadovat něco úplně jiného, ale považuji za nutné, abychom se na to dívali očima voličů a ne očima našima. Nám se to líbilo více než jim.

Druhá část kampaně probíhala v období ostrého nástupu ČSSD, která využívala svých obrovských finančních prostředků a svého vládního zázemí, při téměř neexistující kampani lidovců a unionistů a při neviditelném působení komunistů. Bylo to také období - řadou z nás očekávaného - poklesu našich volebních preferencí, které pro nás v části předcházejícího období vyznívaly lépe, než odpovídalo realitě. Bylo vyzkoušeno několik hesel, symbolů, akcí i nosičů informací tradičního i méně tradičního typu. Hodnotit tyto jednotlivosti není mým záměrem. Jejich kritikové - podle mého názoru - přeceňují jejich míru dopadu na českou veřejnost (zdaleka ne všichni se s nimi setkali) a nedoceňují to, že jsme prostě nenalezli alternativu lepší. Nečinit nic možné nebylo. Z dostupných variant jsme nenalezli lepší hesla, lepší symboly, lepší akce, lepší tváře na plakáty. Mediální hvězdy typu Buzkové a Grosse jsme neměli a nemáme. Můžeme se sice posmívat tomu, že k tomuto jejich postavení nejsou třeba příliš rozumné a koncepční myšlenky, že stačí "klukovsky rozpustilý výraz, či jistá míra ženské přitažlivosti, oboje doprovázené optimistickou usměvavostí a nekonfliktnosti" (jak mi napsal jeden z našich voličů), ale my jsme žádnou náhražku tohoto typu nenabídli. Všichni z nás působili spíše přísně a zarputile. Nic milého jsme nenabízeli, nic lákavého jsme neslibovali. De facto jsme říkali, že jsme strana za dlouhodobé "životní jistoty", nikoli za krátkodobé korumpování voličů. Když Špidla šokujícím způsobem mluvil o záchraně země pár dní před Argentinou, my jsme říkali, že teprve Špidlové vyvolají Argentinu, ale ani tato naše slova voliče v jejich uvažování nepřevrátila.

Souhrnně se dá říci, že nám kampaň žádné nové voliče asi nepřinesla. Její negativnější hodnocení však nepovažuji za správně. (Podrobněji o tom bude hovořit šéf volebního štábu M. Beneš.)

D. Úkoly budoucího období

ODS musí zdvihnout hlavu a vyjít z pasivity. Musí se rychle zkonsolidovat a musí začít něco dělat. Kdosi mi řekl: "čekáme na Vaši ofenzivu". Věřím, že i dnešní odpoledne je krokem v tomto směru. Měl jsem dobrý pocit i z včerejšího jednání našeho nového poslaneckého klubu a z argumentů proč vstoupit do souboje o předsedu sněmovny.

Měli bychom si ale říci, že by bylo omylem čekat na obtíže či rozpad koalice 101, mimo jiné proto, že těchto 101 hlasů bude za následující 4 roky vyžadováno jen pětkrát. V ostatních případech vzniknou jiné hlasovací koalice. ODS sice musí být připravena ve chvíli vládní či parlamentní či reálné krize do vývoje v zemi účinně zasáhnout, ale čekat na to možné není a zejména není možné zevnitř erodovat a dopustit naše oslabení a výraznou diskontinuitu. Naše strategie musí mít dlouhodobější charakter, ale touto strategií určitě nejsou snadné proklamace o tvrdé a nesmiřitelné opozici, protože tu mohla a měla ODS hrát už 4 a půl roku. Nic jí v tom nebránilo. Východiskem k budoucnosti je redefinování pozice ODS v naší zemi a nalezení nových důrazů, nových způsobů jednání i nových tváří, které by nás reprezentovaly.

Za velmi důležité považuji naše odpoutání se od toho být jediným důsledným obhájcem celého polistopadového období. To pro leckoho z nás nebude lehké a bude to vyžadovat jeho novátorský popis a jeho hlubší charakteristiku. Je evidentní, že nejsme jeho vítězi a že jeho vítězem je sociáldemokratismus. Díky tomu vznikl systém, který je velmi vzdálen našemu chápání svobody a svobodného trhu. Podrobná diskuse těchto věcí ale není předmětem našeho dnešního jednání.

Naším prvním velkým konkrétním úkolem jsou komunální a senátní volby (při jejich dnešní vysoké míře předurčenosti, ač musí signalizovat změnu) a druhým je redefinování cesty vpřed na kongresu. Doporučoval bych, aby to bylo v tomto pořadí a nikoli v pořadí opačném.

Před závěrem bych chtěl poděkovat všem těm, kteří v kampani i v předcházejících měsících přiložili ruku k dílu a osobně se angažovali pro naši věc. Nebylo to pro ně jednoduché a ne vždy jim za to bylo tleskáno. Děkuji těm, kteří nám pomáhali v naději, že zvítězíme a chci je ujistit, že jejich osobní vklad nebyl promarněn a že se v budoucnu jistě zúročí. Přidat ale budeme muset jako instituce, jako politická strana, jako celek. Věřím, že i dnešní diskuse k tomu přispěje.

předseda ODS Václav Klaus
10.7.2002