1. 7. 2002
Ministr spravedlnosti nemůže být jen reprezentativním krasavcemPomalu už to začíná být podezřelé. Totiž: tahle při sestavování nové české vlády neustále opakovaná dělení na "silová" a méně významná ministerstva. Jako by ta "silová" byla důležitá jen kvůli penězům (finance), zbraním (obrana), pořádku a státní správě (vnitro). Mezi ta "méně důležitá" se pořád a jaksi "tradičně" zařazuje též ministerstvo spravedlnosti. Což ale nemá žádný důvod, leda snad jen v přehlížení tuzemského právního (ne)pořádku ze strany většiny českých nejvyšších "ústavních činitelů". Neboť kdyby se pozorně podívali na českou Ústavu, tak už v jejím článku 1 by se dověděli, že ČR není pouze "demokratickým", ale je také "právním státem". Mezi prioritami všech sestavovatelů těch vlád tedy už řadu let "pracuje" jakýsi neviditelný ústavně právní rozpor.
|
Konkrétně je v tom, že přehlížejí to nejdůležitější: řádně fungování práva a namísto toho upřednostňují peníze, zbraně a státní moc. V tom také nejspíš tkví ta ze zahraničí stále silnější kritika českého "právního prostředí" - že se v Česku praktickému fungování práva pořád nevěnuje náležitá vládní pozornost. Skoro by se dalo říci, že výše uvedené dělení je tvrdě zažitým reliktem komunistického chápání státní moci, v němž policie a armáda za masivní státní finanční podpory byly všemocné, a de iure byly rovněž přímo nadřazené dalším oblastem společnosti, tedy i právu. Příšernou inflaci "právníků" z těch dob ostatně dosvědčují i tisíce "JUDrů", "vyškolených" ve "státobezpečnostních složkách" tehdejšího režimu, kterým jejich "právní" tituly dodnes nikdo neodejmul, takže oficiálně mají "ukončené vysokoškolské vzdělání" a přístup na dobře placená a hlavně vlivná zaměstnání - leckde i přímo v justici. V té justici, která svoji někdy až přezíravostí k platným zákonům, vlastní samolibostí, lajdáctvím a někdy i pevnými soudružskými vazbami z dob komunistické totality škodí českému právnímu prostředí možná vůbec nejvíc. Jistou hrozbou je proto další představa strůjců nové vlády o tom, že nový ministr spravedlnosti by měl být někdo, kdo zejména s českou justicí najde "konsensus", koho bude ochotna přijmout, s kým "bude mluvit". Není už tahle představa určitým zárodkem dalších možných korupčních vazeb v této oblasti? Co to vlastně znamená: "být zadobře se soudci", nebo "být zadobře s ministerstvem", ne-li rovnou se samotným ministrem? To už Česká republika opravdu klesla tak hluboko, že její zákony se budou schvalovat tak, aby vyhovovaly především její justici? Nebylo by v takovém případě mnohem snazší odpustit si časově a finančně velmi nákladné politické volby, vybrat zákonodárce rovnou z řad soudců a ti by pak jen mezi sebou vybrali nějakého reprezentativního krasavce a jmenovali by ho "svým" ministrem? Anebo by to mělo být přesně naopak? Tedy že novým ministrem spravedlnosti se konečně stane člověk, který justici a najmě pak soudcům "na ruku" nepůjde a naopak bude jejich trvající nešvary soustavně sledovat a vyvozovat z nich náležité postihy? Člověk, který si konečně na mnohá temná zákoutí a dosud spíš trpěná darebáctví v této oblasti pořádně posvítí a vyvodí z nich náležité důsledky. Člověk, který sice o právu leccos ví, ale není zase až natolik poznamenám totalitním bezprávním, aby mu to nebránilo v normálním chápání práva jako služby společnosti - nikoli tedy jen k bezduchému výkladu "paragrafového znění". I proto takový ministr spravedlnosti prostě nesmí být "kamarád" soudců a nesmí být ani jejich sluhou. Aby se totiž nakonec opravdu nestal jejich pouhým reprezentativním krasavcem. Protože v probíhající transformaci českého právního řádu není ministerstvo spravedlnosti nějaký méně významný úřad, ale naopak je to resort možná nejdůležitější, tedy lze říci "silový". |