Defilé sochařské průměrnosti, aneb jak se stát milionářem?

Pomník měl být proto nanejvýš reprezentativní v přesvědčivosti důvodu svého vzniku, ale není. V konkursu, kterého se účastnilo 36 zájemců, byl totiž vybrán Olbram Zoubek. Sochař jehož formální práce zdobí průčelí českých bank a který je k dostání i v té nejprůměrnější galerii, měl totiž v životě jedno velké štěstí: odlil kdysi posmrtnou masku Jana Palacha a provedl náhrobek Janu Zajícovi.

Zdá se, že tím "dostal" tento "pietní žánr" na "doživotí". Sochaři, který kdysi patřil mezi neoficiální umělce s výrazným humanistickým poselstvím své tvorby, nechci upírat nic ze zásluh, které mu patří, ale svoji tvůrčí snahu posledního desetiletí rozmělnil v povrchnosti. Stal se "národním umělcem", dostal vyznamenání, pocty, jen z jeho soch se vytratilo to podstatné: schopnost oslovit. Zůstala jen "facha" a průměrné řemeslo.

Z hlíny těžkopádně uplácané a do bronzu odlité figury již nesdělují nic o svém osudu, odnikud nepřicházejí a "nikam" nesměřují. Přitom postava mukla na pomníku by měla svoji symbolikou vyjadřovat utrpení, vůli a víru, trojí universalitu člověka, která se nedá ideologicky nikdy a nikým přivlastnit. Bloudící a tápající Zoubkovy figuríny ale již nevyjadřují nic z "věčných" emocí lidských bytostí.

Pomník obětem komunismu se stal v jiném slova smyslu výrazem uměleckého úpadku kdysi invenčního sochaře, tryznou jednoho uměleckého osudu. Je typické pro tuto dobu, že za 7,5 milionu korun dostala Praha jen tuny perfektně zpracované betonové hmoty. Paradoxní je, že onen beton - stavební prvek socialismu - je ve své symbolice mnohem přesvědčivější.

Od Augusta Rodina k Peteru Orieškovi

K osudům pomníků patří jejich "smrtelnost". Pomníky se stavějí a bourají v dějinné neúprosnosti tak, jak doby přicházejí a odcházejí. Odstřel Stalinova pomníku stál přibližně 4 miliony korun a život sochaře Karla Švece, který měl tu smůlu, že se věnoval tomuto typu tvorby. Zbourali mu kromě jiného i Štefánika a zůstala po něm jediná "neškodná" plastika jezdce na motocyklu (Paprsek, v majetku NG).

Peter Oriešek, Cesta za světlem

Auguste Rodin, Občané z Calais

Jsou ale pomníky a sochy, které přetrvávají, protože jejich autoři v nich byli schopni vyjádřit cosi nadčasového. Domnívám se, že jednou z podmínek trvalosti sochařského díla je schopnost nést pozitivní poselství o lidském údělu, přesně tak, jak se to podařilo například Augustu Rodinovi. Je po Michelangelovi jedním z největších velikánů moderního sochařství, který udivil svět velkorysostí modelované formy a rovněž tématy, neboť obrátil pozornost k žitým bolestem obyčejných lidí. Jeho slavný pomník Občané z Calais je nepatetickou oslavou prostého hrdinství pěti mužů, kteří se obětovali k obraně svého města. Je nadčasový ve schopnosti vyjádřit prostou lidskou duši v odporu proti zvůli i v její upřímné heroické snaze vzepřít se svému osudu.

Také české sochařství má tvůrce, v jejichž tvorbě oscilovalo vyjádření lidského údělu v míře vrchovaté. Jedním z nich je Jan Štursa, sochař, který vymodeloval svoji slavnou Salomé a pak se zastřelil, když zjistil, že ho nakazila tehdy nevyléčitelnou pohlavní nemocí. Jeho plastika Raněný (viz.foto) je ze "stejné krve", jako Rodinovi Občané z Calais. Kolik dynamiky a sochařsky vypjaté formy je skryto v plastice muže, jež padá skolen k zemi. Jakou hloubku duchovního vzepjetí symbolizuje Štursovo slavné dílo a kolik povrchnosti vyjadřuje Zoubkova sedmkrát znásobená stejná figura, jež má - destruována svým vlastním rozpadem- vyjadřovat totéž.

Jan Štursa, Raněný bronz, 1917

Tam kde schází tvůrčí invence, objevuje se nápad. a rozpadající se figura ničím jiným není. Tato koncepční dramaturgie hodna maximálně absolventa umělecké školy má vyjadřovat myšlenku, že člověk je "ničen" a přesto je schopen povstat. Kde chybí autentický přesvědčivý výraz sochařské formy, nastupuje koncept.

O kolik lépe se ho ale zmocnil třeba Peter Oriešek, ve své plastice Cesta za světlem (datum vzniku 1992). I zde použil autor motiv kráčející postavy se schodů, jež se ale rukama ve svém závěru jako by vzpíná vstříc přicházející naději. Také zde je možno tuto symboliku vykládat jako výraz touhy člověka, jako snahu po změně řádu a stavu běhu věcí svých. Není bez zajímavosti, že účastníkem výtvarného sympózia Barok a dnešek v kostele Zvěstovaní Panny Marie v Litoměřicích, kde Oriešek svoji plastiku vystavil (viz.foto), byl právě sochař Olbram Zoubek...

Za hodně peněz, co nejmíň muziky

Umělci se vždy vzájemně inspirovali. Po formální stylové stránce není možné je srovnávat, neboť u každého je forma či způsob práce vždy výrazem individuálního přístupu. Snažil jsem se výše zmíněné autory tematicky (skrze vyjádření piety trpícímu člověku) propojit v souvislosti s pomníkem Olbrama Zoubka, pro jejich společný zájem o lidské tělo.

Co ale lze posuzovat a diskutovat, je míra obsahového sdělení. Mnozí se mě ptali, co je kvalitní umění, když jsem napsal, že Zoubkův pomník není kvalitní. Myslím že závažnost obsahu je onou důležitou sedmou komnatou tvorby, kterou lze ale objevit jen s jistou dávkou vcítění a především pokory. Vstoupit do ní, je pak zážitkem.

Pomník obětem komunismu vyvolá jistě řadu dalších kritických reflexí a především snad otázek nikoliv po smyslu jeho vzniku, ale především o jeho umělecké schopnosti naplnit zadání. Nevíme zatím, kdo z dalších umělců se konkursu zúčastnil a proč komise rozhodla tak nešťastně.

Před Zoubkovým "srozumitelným" sochařským rukopisem, který se nudně projevil ve zmateně bloudících figurách, se jistě nabízely i další možnosti uměleckého vyjádření. Proč nedostali příležitost třeba mladí umělci, je zřejmé.

Většina odborníků, kterých jsem se na dílo ptal a kteří nechtějí být jmenováni, vyjádřila názor, že je to především obrovský trapas. Je proto výstižné, že z renomovaných kunsthistoriků jakož i z vrcholných politiků, se slavnosti nezúčastnil nikdo. Není totiž z hlediska uměleckého zážitku o co stát.

Jestliže pomník symbolizuje začátek debolševizace českého národa, jak řekl novinářům předseda Konfederace Stanislav Drobný, je to začátek velmi rozpačitý.

Jenže omlouvat se donekonečna už není možné. Můžeme si tedy namlouvat, že Zoubkův pomník je ten nejhodnotnější dar obětem komismu alespoň proto, že je první.

Epilog

Nadčasovým poselstvím uměleckého díla, je vyjádření lidské snahy změnit svůj osud. Tato snaha byla společným krédem jak občanů z Calais, kteří zahynuli pro spravedlivou věc, tak i všech obětí komunismu, jejichž úděl byl podobný. Jenomže zatímco Rodin rozehrál ve svém díle přesvědčivou civilní scénu monumentálního "realismu", v němž lidské utrpení lze cítit v každém záhybu "živé" sochařské hmoty, Zoubkův pomník je strnulým mementem umělecké bezradnosti a výsměchem pro ty, kterým byl určen.

Jestliže Rodinův pomník se dostal do učebnic dějin umění a občané z Calais jsou na něho právem hrdí, Konfederace politických vězňů může spolu s Pražany jen zaplakat. Škoda, peněz není nikdy nazbyt.