Z projevů na vzpomínkové bohoslužbě vyšlo najevo, že přátelé Whitehousové ji měli velmi rádi a velmi ji obdivovali, i když pro ně nebylo vždy lehké s ní vyjít a ne ve všem s ní vždy souhlasili. Hlavním vlivem na její život byla její křesťanská víra. Svým temperamentem i rozhodnutím bojovat za svou věc ze všech sil lze Mary Whitehousovou srovnávat z Margaret Thatcherovou. Obě ženy identifikovaly určité rysy kultury své doby jako zlo; obě dospěly k názoru, že toto zlo ochromuje osobní odpovědnost; obě ženy využívaly v podstatě ženské vůle k tomu, aby přiměly jiné lidi k podpoře jejich reforem; obě tyto ženy viděly muže víceméně jako slabochy, kteří z donucení dělají svou povinnost; obě nenáviděly elitářské monopoly, obě nedůvěřovaly BBC. Obě tyto ženy sdílely ideologii osobní odpovědnosti, která by byla za časů básníka Williama Blaka považována za radikální, ale v sedmdesátých a v osmdesátých letech byla považována za konzervativní.

Je zajímavé, že obě tyto ženy vyhrály svou argumentaci, ale obě za sebou zanechaly dědictví určitého resentimentu.

V šedesátých letech, kdy Mary Whitehousová zahájila svou kampaň z postavení obyčejné učitelky, postavila se proti dominujícím silám současné kultury. Hvězdy popu byly v šedesátých letech vlivnější než jsou dnes. Při kritice hvězd popu získala podporu trvale protimódního Cliffa Richarda, který poslal na vzpomínkovou bohoslužbu projev, který byl naprosto něco jiného, než je sladké pokrokářství McCartneyho, kvazimarxistický hněv Johna Lennona anebo libertariánství Micka Jaggera.

Whitehousová kritizovala monopol BBC, který byl tehdy na vrcholu svého elitářského liberalismu, pod vedením generálního ředitele BBC Hugh Greena (bratra spisovatele Grahama Greena). Odmítala filozofii sexuálního osvobození, která tehdy dominovala ženskému hnutí. Byla obviňována, že jedná jako puritán ve věku hedonismu, jako cenzor ve věku svobody a jako populista ve věku kulturního elitářství.

Když však nyní člověk analyzuje to, co prosazovala, a co se tehdy zdálo natolik absurdní, ukazuje se, že v jednadvacátém století se to stalo součástí úplně běžných názorů. Samozřejmě, pořád ještě existují staromódní lidé, kteří její filozofii odmítnou, ale většina moderních lidí přijímá její platnost. Whitehousová prohrála většinu svých individuálních bitev, ale neprohrála ve válce idejí.

Pravděpodobně její nejcennější vítězství pochází z její víry v lidovou demokracii. V šedesátých letech jsme ještě přijímali autoritu veřejných monopolů, zejména autoritu BBC. Právě Mary Whitehousová argumentovala jako první, že nejpovolanějším soudci kvality rozhlasového a televizního vysílání jsou sami diváci a posluchači. Nemohla snést představu, že generální ředitel BBC má monopol na rozum, anebo že svobodu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání lze udržovat jen prostřednictvím diktatury.

Jejím druhým závažným argumentem bylo, že děti jsou zranitelnou částí divácké obce a musejí být chráněny v době, kdy nejpravděpodobněji budou sledovat rozhlasové a televizní vysílání, zejména musejí být chráněny před pořady, v nichž se opakovaně vyskytuje násilí. Rozhraní 21 hodin, před nímž britské televizní stanice nevysílají nic násilného ani explicitně erotické scény, není dokonalým řešením, ale většina lidí je akceptuje. Nejnovější výzkum ze Spojených států potvrzuje, že sledují-li děti násilí v televizi, má to korelaci s tím, jak páchají násilí v pozdějším životě. Televize dělá násilí reklamu.

Třetím argumentem Mary Whitehousové bylo, že je pornografie komerční byznys, který nyní funguje v obrovském měřítku - a je vůči ženám v podstatě nepřátelský. Tento názor je nyní široce přijímaný i vedoucími představiteli ženského hnutí, včetně oné obdivuhodné intelektuálky Germaine Greerové.

Je nesporné, že Mary Whitehousová měla příliš omezený pohled na současnou kulturu. Nerozuměla plně ani jejímu významu, ani její moci. Neměla dostatečně otevřenou mysl. To byla její slabost.

Ve světě, v němž vládne nade vším konkurence, je obtížné v podnikání dodržovat etické imperativy, neplatí to jen pro sdělovací prostředky. Svým způsobem to Mary Whitehousová zjednodušila. Argumentovala důrazně: Respektujte svou diváckou obec, poslouchejte, co vám říkají; nepropadejte aroganci moci; pokud nemůžete působit ku prospěchu společnosti, alespoň neškoďte.

BBC se od ní v mnohém poučila, i když neochotně. Měla by jí před svými vraty postavit sochu, argumentuje závěrem Rees-Mogg.