V sedmdesátých letech se rozšířila "nadnárodní ideologie", která propagovala roli nadnárodních společností rozvoji rozvojových zemí. Tato ideologie se opírá o teze nabízející model multinárodního rozvoje vedoucího k přeměně těchto zemí ve "vývozní základny" některých zpracovatelských produktů pro světový trh. Podle této strategie byl odstartován v sedmdesátých letech industrializační proces s různými stupni intenzity v 17 zemích Asie, v 13 zemích Afriky a v 21 zemích Latinské Ameriky.

Průmysl, který vznikl v rozvojových zemích na základě tohoto modelu, nemá s hlavními potřebami autentického ekonomického procesu nic společného. Takový průmysl který byl vybudován filiálkami nadnárodních společnosti, byl vertikálně propojen s mateřskou společností a nikdy nebyl integrován horizontálně do ekonomické struktury dané zem. Nadnárodní společnosti ·využívaly výhod místního trhu a zabezpečily pro sebe prostřednictvím svých filiálek v rozvojových zemích vysoké zisky. Aktivity nadnárodních společností se odrazily, dle tohoto modelu, v intenzitě vztahů mezi mateřskou společností a filiálkami. Je nutno říci, že tyto aktivity nadnárodních společností vedly k růstu pracovních míst a potažmo k růstu příjmů obyvatel, ale je třeba též zdůraznit, že růst pracovních míst je imitovaný, neboť multiplikační efekt výroby určené pro světový trh na růst pracovních míst v jiných odvětvích je velmi omezený, a to v důsledku absence integrace takového průmyslu do jiných odvětví národního hospodářství. Zároveň je třeba přiznat že růst pracovních míst a příjmů představují šanci pro ekonomický růst, ale takový růst je nestabilní, neboť tyto filiálky mohou opustit danou zemi kdykoli, vyžadují-li to zájmy mateřské společností. Na druhé straně, i kdyby tento růst měl stabilnější charakter, nelze ho pokládat za nezávislý ekonomický růst.

Vlády rozvojových zemi poskytovaly nadnárodnímu kapitálu různé stimulace nichž lze vzpomenout: velkou volnost v oblasti investic, neomezenou svobodu pokud jde o transfer zisků a úroků do zahraničí, daňové úlevy a jiné záruky. Přesto zůstávají pro nadnárodní společnosti levná pracovní síla a dostatek surovin hlavním stimulem investic nadnárodních společností.

Údaje Mezinárodní organizace práce ukazují, že mzdy v rozvojových zemích otevřených k nadnárodnímu kapitálu, jsou ve srovnání s USA v průměru 12x nižší. Hrubé vykořisťování pracovní síly je posíleno prostřednictvím prodlouženi týdenní pracovní doby (48-52 hodin), a to v důsledku přísných pracovních legislativ a potlačování odborů, ale i v důsledku absence systémů sociálního pojištění a ochrany v práci.

Ideologie nadnárodních společností se opírá též o tezi, že rozvojové země mohou využít technologii, kterou převádí nadnárodní společnosti. V skutečnosti tyto společnosti převádí technologii, která podporuje svoji pozici a nedělí se o know how s rozvojovými zeměmi. To je logické, neboť znalosti, kterými disponují tyto společnosti jsou využity v zájmu dosaženi nejvyššího zisku, nikoli v zájmu uspokojování rozvojových potřeb rozvojových zemí.

Vědecký výzkum a rozhodnutí o použití druhu a kvality technologie se soustřeďují v sídlech zemí nadnárodních společností. Na druhé straně současná technologie dovoluje rozdělit složitý výrobní proces na různé jednoduché fáze, což umožňuje uskutečnit větší část výrobního procesu s použitím nekvalifikovaných pracovních sil. To znamená, že řeč o zkvalitnění pracovních sil v rozvojových zemích je pravdivá pouze o některá omezená pracovní místa.

I když nadnárodní společnosti jsou nucené rozšířit ve světovém měřítku některé technologie, snaží se omezit a ovládat takové rozšíření. Obchodní kontrakty zakazující prodej zpracovatelských výrobků vyráběných určitou technologií představují jeden z mechanizmů, které používají nadnárodní společnosti k realizaci svoji strategie. Vlastnosti transformované technologie, vedoucí k reprodukci konsumního stylu země původce v podmínkách vysoké nezaměstnanosti, sociální nespravedlnosti a bídy zaostalých zemí, neodpovídá potřebám rozvojových zemí: Kromě toho, že se oddaluje od řešení sociálních problémů, přispívá ke stimulaci soukromé potřeby vrstev, které představují menšinu s vysokými příjmy.

Nadnárodní společnosti jako hrozba národní suverenity

Rostoucí aktivity nadnárodních společností na územích rozvojových zemí vedou k rostoucí závislosti těchto zemí na těchto společnostech. Technologická, výrobní a obchodní závislost, lze do velké míry vysvětlit rostoucími operacemi v rámci ekonomických vztahů mezi mateřskými -společnosti a jejich filiálkami. Neustále rostoucí část životně důležitých dovozů se neuskutečňuje prostřednictvím národních firem, nýbrž prostřednictvím filiálek nadnárodních společností sídlících v rozvojových zemích. Téměř 80% vyvezené americké technologie ze strany na nadnárodních společností do jejich filiálek v rozvojových zemích se realizuje jako majetek těchto společností, nikoli jako zboží určené pro rozvojové země. Na druhé straně, více než třetina vývozu rozvojových zemí nesměřuje přímo na světový trh, nýbrž se vyváži ze strany filiálek do mateřských společností za podmínek diktovaných těmi posledními. Ztráty, kterými trpí rozvojové země v důsledku těchto operací jsou velmi vysoké. Pouze ztráty v důsledku levného vývozu se odhadují na 100 mld. USD ročně. Růst hodnoty zahraničního obchodu rozvojových zemí i růst jejich výroby odráží, do velké míry, růst vykořisťování nadnárodních společností.

Hrozbu národní suverenity zaostalých zemí lze shrnout do několika bodů:

• Tyto společnosti porušují investiční, daňové a obchodní legislativy a cenovou politiku rozvojových zemí.
• Zasahují přímo i nepřímo do vnitřních záležitostí zemí, ve kterých působí.
• Tlačí na svoje vlády, aby zaujaly opatření politického a ekonomického charakteru, jako nátlakový nástroj proti vládám zemí, kde působí jejich filiálky, k dosažení větších ústupků ve svém zájmu.
• Odmítají akceptovat vnitřní zákony ohledně náhrady v případě znárodnění.
• Brzdí úsilí rozvojových zemí o ovládání svých přírodních zdrojů.

Charta pravidel chování

Snahy rozvojových zemí čelit nebezpečím chování a politiky nadnárodních společností se soustředily na vypracování mezinárodních pravidel chování nadnárodních společností, které regulovaly jejich aktivity. Rezoluce Valné hromady OSN, týkající se programu konstrukce nového ekonomického řádu a charty ekonomických práv a povinností zemí, zahrnovaly teze, které představovaly požadavek většiny rozvojových zemí jako nutný prvek k tvorbě nového ekonomického řádu. Jednání v rámci OSN na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla zdlouhavá a narážela na obstrukce a mnoho překážek vyspělých kapitalistických zemí. Mezinárodní vládní pracovní skupina složená z představitelů 48 zemí, pracovala ve velmi špatných podmínkách, neboť rozpory uvnitř pracovní skupiny byly velké a hluboké a odrážely radikálně odlišné postoje představitelů skupiny 77 a vyspělých kapitalistických zemí. I dosažený kompromis, mezi představiteli nadnárodních společností a těmi, které trpí jejich aktivitami, postrádá konkrétní přístupy a mechanismy. Z těchto důvodů se stává možnost aplikace těchto pravidel nedosažitelná.

Chceme-li hodnotit úsilí k dosažení vypracování takových pravidel je nutno přiznat, že taková úsilí umožnila lépe poznat tyto subjekty a jejich světovou ekonomiku jak kvalitativně, tak kvantitativně, ukázala těžkosti, kterými trpí vlády zemí, vyplývající z jejich aktivit a existence, zejména pokud jde o realizaci vládních plánů a rozvojových politik. Dále, tato úsilí tvořila sjednocující prvek všech rozvojových zemí a z politického hlediska představovala otevřené odsouzení nadnárodních společností a potažmo imperialismu. Nadnárodní společnosti netvoří v rámci kapitalistického systému cizí prvek, ba naopak představují výsledek vývoje monopolního kapitalismu v období jeho všeobecné krize. Nadnárodní společnosti představují mezinárodní faktory odrážející zákonitosti kapitalistického výrobního způsobu v současné etapě imperialismu včetně všech jeho rozporů. Zároveň představují nejúčinnější mechanismus o který se opírá imperialismus při intenzifikaci podřízení práce kapitálu na mezinárodní úrovni.

Všeobecně lze říci, že pravidla chování nadnárodních společností usilují, tímto způsobem, o ztlumení negativních dopadů aktivit těchto subjektů, zejména na ekonomiky rozvojových zemí, Proto se musíme ptát, je možné nasměrovat aktivity těchto monopolních společností na jiné cíle než na ty, které tvoří příčinu jejich existence?. Je možné nasměrovat aktivity monopolních společností směrem ke vzájemné spolupráci a pomoci, nikoli směrem k vykořisťování a mezinárodní nadvládě?.

Tato pravidla nepředstavují žádnou ochranu pro rozvojové země, nýbrž tvoří morální podporu pro ty nezávislé vlády, které chtějí doopravdy ochránit svoje národní zájmy, neboť jejich kroky v tomto směru již nemohou být obviněny z extremismu. Jinými slovy, ochrana národních zájmů před nebezpečím nadnárodních společností záleží především na opatřeních, které může a chce vláda rozvojové země v určitém momentu. Zároveň to záleží na politickém směru a jeho ekonomickém charakteru a na pevném postoji této vlády v boji za ochranu životních zájmů svého národa.