29. 3. 2010
Někdy koncem 20. nebo na počátku 30. let si Antonio Gramsci do jednoho z mnoha deníků, jež si vedl během dlouhého věznění ve věznici Turi di Bari, poznamenal: Krize spočívá právě ve skutečnosti, že staré umírá a nové se nemůže narodit; v tomto interregnu se objevuje široká paleta morbidních symptomů.
KD│ Pojem 'interregnum' byl původně užíván k označení časové proluky dělící smrt jednoho královského panovníka od nastolení následníka, přičemž zmíněné intervaly byly tou hlavní příležitostí, při níž minulé generace zakoušely (a ze zvyku očekávaly) trhlinu v jinak tupé, monotónní kontinuitě vládnutí, zákona a sociálního pořádku. Římské právo tomuto chápání výrazu (a jeho referentu) vtisklo pečeť oficiality spojením interregna s vyhlášením justicia, to jest (jak nám připomněl Giorgio Agamben ve studii z roku 2003 nazvané Lo stato di eccezione) přechodného období, během nějž zákony platné za vlády zesnulého vládce jsou suspendovány (nepochybně pouze dočasně), podle všeho v očekávání, že nový panovník vyhlásí zákony nové a jiné. Gramsci nicméně naplnil pojem 'interregnum' novým významem zahrnujícím širší úsek společensko-politicko-právního řádu, přičemž současně postihl hlubší sociokulturní skutečnosti ležící v jeho pozadí. Nebo spíše (po vzoru Leninovy pamětihodné definice 'revoluční situace' coby podmínek, za nichž vládcové již nemohou dále vládnout starými způsoby, zatímco ovládaní už nechtějí být takto ovládáni) Gramsci oddělil ideu 'interregna' od dobově posvátného spojení s mezihrou během rutinního předávání dědičné či volené moci. Misto toho ji spojil s výjimečnými stavy: S dobami, v nichž dosud existující legální rámec sociálního řádu ztrácí svou vládu a nemůže již dál následovat kypící sociální život, kdežto nový rámec, vytvořený na míru nově vznikajícím podmínkám zodpovědným za znehodnocení starého rámce, je dosud ve stavu zrodu, nebyl zcela dotvořen, nebo dost nezesílil na to, aby byl vynucen a zaveden, napsal v jedné z kapitol připravované knihy '44 Letters From the Liquid Modern World' (Čtyřicet čtyři listů ze světa tekuté modernity) polský sociolog Zygmunt Bauman.