Monitor Jana Paula:

Radost a smutek jsou stejné ekvivalenty schopnosti člověka cítit a prožívat

29. 3. 2010 / Jan Paul

Za kvalitu zrození člověka odpovídají matka a otec vším, čím do okamžiku zplození potomka byli, co žili, jak cítili a mysleli. Za kvalitu smrti odpovídá umírající vlastním životem a výchovou dětí, které o něm budou rozhodovat ve chvíli, kdy on už nebude schopen. Proto je smrt každého člověka stejně jedinečná jako jeho život. Umírání stejně jako zrození je nejvýznamnější událost v jeho životě, novorozenec život získává, umírající už v něm nemá co ztratit. Umírající by na své poslední cestě do neznáma neměl zůstat sám. Vždyť ani novorozenec není opuštěný, když opouští bezpečí lůna své matky.

Smrt je završením života na této Zemi, a jestliže je člověk součástí přírody a všeho, co nás obklopuje, vysvětlitelně i nevysvětlitelně, pak na tom všem nutně bere v okamžiku smrti svůj podíl. Soudím, že stvoření člověka by nemělo smysl, kdyby cílem byla nicota. Hmota bez informace by byla jen zbytečný shluk atomů. Jak napsal již Claude Tresmontant, na konci života již člověk není tím, kým byl, když se narodil, a přesto si je vědom své vlastní geneze a autenticity. Tato civilizace nabízí nekonečnou řadu náhražek k rozptýlení, aby mohl člověk zapomenout, aby se mohl vzdálit své podstatě.

Moderní psychologie přichází s teorií rozpolcenosti současného člověka, připouští možnost přítomnosti několika různých lidí v nás, já se však domnívám, že disponujeme pouze jedinou autenticitou, jedním jedinečným bytím, které během života různými způsoby kultivujeme a stvrzujeme. Přítomnost "několika lidí v nás" je pouze zkušenost vlastní proměny, konsolidace a emancipace sebe sama, postupné nalézání a usazování se v sobě. Nemusí jít o rozpolcenost a ztrátu autonomie, ale naopak o zrání a scelování osobnosti na složité cestě životem. Usuzuji, že identita člověka je vždy jenom jedna, avšak okolnostmi modifikovaná.

Psychologická teorie několika lidí v nás je jen účelová snaha tolerovat nenaplněnost života jako normalitu, snaha přizpůsobit pohled na člověka současnému stavu deziluze a nestabilitě světa, legalizovat jeho osamocenost. Lidé si kladou otázky, ale chtějí, aby na ně odpovídali ti, kteří se přizpůsobí jejich požadavkům. Za peníze lze koupit všechno, i odpověď odborníků, jenom smrt nelze podplatit. Genetické inženýrství, Babylónská věž současné civilizace, může dělat cokoliv, může pomáhat, prodlužovat život a oddalovat smrt, která stejně jednoho dne přijde. Čím později, tím lépe, je třeba být věčně mladý, úspěšný a šťastný.

Děti by se měly jen smát, neměly by plakat, cítit bolest a neměly by ji vidět. Bude lepší, když za umírajícím dědečkem nepůjdou, protože by ho stejně nepoznaly, jenomže co udělají děti se svými rodiči, až přijde jejich čas? Co si počnou dospělí a rozmazlení usmrkánci tváří v tvář životu, který není ani trochu radostný, a už vůbec ne napořád mladý? Půjdou se poradit s odborníkem a ten jim na bolest předepíše pilulky, aby mohli spát. A až se probudí a vstanou, co dál? Čím otupí přirozenou potřebu organismu prožít stesk a bolest, aby ji člověk pozitivně zpracoval a mohl jít dál?

Radost a smutek jsou stejné ekvivalenty schopnosti člověka cítit a prožívat. Lze vyjmenovat řadu analogií, den a noc, teplo a zima, světlo a tma. Lidé se chtějí zříci smutku, pouze potřebují vyřešit potíže, které jim často přivodí právě neochota ho plně prožít. Jsme pilulková civilizace, a tak se odborník nemůže důsledně zabývat příčinami. Nebude se ptát, mírní důsledky, protože slouží systému, posvěcuje ho a své má jisté. Co na tom, že potlačený problém je stále týž problém, který se objeví jindy a jinak, zcela nečekaně, a třeba s mnohem větší razancí? Cožpak nemluvit o problému znamená, že neexistuje?

Nejrůznější specialisté mlčí, protože strach z bolesti, temný obchod s lidskou duší, je jeden z nejvýnosnějších. Ze strachu mlčí všichni - a umírající za plentou mlčky pozoruje strop, nebudeme ho raději rušit, půjdeme, však zdravotníci dobře vědí, co mají dělat. Lidé jdou životem s přáním věčného trvání pozemských radostí. Oddalují myšlenky na smrt v domnění, že zmizí z jejich života - a najednou je překvapí a zaskočí naprosto nepřipravené. Pompa mortis magis teret quam mors ipsa, Co smrt provází, děsí víc než smrt sama. Přeji všem, aby pro ně byl velikonoční týden alespoň trochu jiný, než ty předešlé.

Vytisknout