16. 11. 2009 / Boris Cvek
To, že došlo k pádu komunistického režimu v Česku, bylo jednou z nejdůležitějších událostí mého života. Samozřejmě si to tak uvědomuji teprve při zpětném pohledu. Ve svých třinácti letech jsem ničemu nerozuměl. Věřil jsem tomu, co nám říkají ve škole, a bál jsem se tvrdého, přísného světa dospělých, miloval jsem přírodu, snění na vesnici a barvité příběhy ze knih Dumase, Verna a Maye. Nikdo mne neupozornil na svinstvo, v němž celá ta společnost žila, na to, jak popřela lidskou svobodu, rozmanitost, smysl pro pravdu, čili dříve či později bych musel sám za sebe čelit drsné srážce s realitou. Hlavní smysl života, jak jsem ho neurčitě cítil kolem sebe, bylo požírání, vyměšování a sexuální požitky. Nikdo neměl svůj obchod či své pole, svou firmu, nikdo neměl důvod být schopnější, podnikavější a budovat kariéru bylo rovno aktivní spolupráci s celým tím systémem lži, útlaku, s celou tou vládou blbců a hajzlů nejhoršího kalibru. Nechápal jsem, že sovětská armáda, roztahující se v mém rodném městě, je armádou okupační -- ale běda mi, až bych to pochopil, až bych byl vržen do dilemat pravdy a lži bez opory okolí, které o pravdě přinejmenším mlčelo, ba se na komunistickém svinstvu přímo aktivně podílelo. Toho mne Sametová revoluce ušetřila. Otevřela mi stránky knih, jež se do té doby nesměly vydávat a číst, dala mi možnost nebát se myslet samostatně, dělat si na všechno svůj názor, hledat... věřit v život, ve své schopnosti, v kontinuitu života.