K současném sportu patří monstróznost, samoúčelnost a bezduchost. Snaha o dosažení rekordu za jakoukoliv cenu proměnila veškerá sportovní klání v sice zcela profesionální, ale za to naprosto destruktivní mechanismus, který devalvuje původní smysl sportu jako hry, snahy o fair play či osobního zdokonalení.

"Dlouhé roky cestuji po světě a vím jak Rusky jezdí. Skutečně poznám, že do Soldier Hollow přijely vyšlehaný," řekl trenér Kateřiny Neumanové Stanislav Frühauf. Moderní sport a doping patří prostě nerozlučně k sobě, komentovat celou záležitost je zbytečné.

Nesnažím se skrývat svou naštvanost a maskovat jí pseudoobjektivitou. Myslím na ty, kteří ještě odolávají civilizačnímu samopohybu a mají z celé olympijské frašky nepříjemný pocit stejně jako já. Skutečně doufám, že nejsem sám, kdo si uvědomuje, že je zde cosi navýsost shnilého. V českých poměrech je toto "cosi" obzvláště zřetelné. "Osvobozená" Česká televize obětovala olympiádě celý, údajně výběrový a elitní, kanál ČT2. Je toto v pořádku? Neměla by televize veřejné služby zachovávat jistá pravidla hry, v tomto případě vysílací schéma? Měla, jenže ono jde především o sledovanost, tedy o peníze.

V Česku pak nejde ani tak o tu olympiádu jako o hokej. Nechutné chování mých spoluobčanů po jakémkoliv vítězství českého týmu, mi tento sport znechutilo zřejmě navždy. O tom toho bylo již napsáno dost i v Blistech, nemá smysl nosit dříví do lesa.

Ptal jsem se však, jestli není tzv. vrcholový sport v současnost pouze výrazným symptomem obecného úpadku této civilizace. Jsem přesvědčen, že je. Vezmu si na pomoc Jana Patočku, tato slova jsem již v Blistech citoval. Patočka říká: "Je úpadkový takový život, kterému uniká sám vnitřní nerv jeho fungování, který je porušen ve svém nejvlastnějším jádře, takže domnívaje se, že je plným životem, ve skutečnosti se každým svým krokem a činem vyprazdňuje a mrzačí. Je úpadková společnost, která svým fungováním vede k úpadkovému životu, k životu v propadlosti tomu, co není povahou svého bytí lidské."

Podle Patočky musí člověk svůj život konat, nést, musí s ním "být hotov", "vyrovnat se s ním". Člověk může žít buďto pravý, vlastní nezastupitelný život nebo se uhýbat, utíkat, uchylovat se do nepravosti a ulehčení. Postoj současného člověka ke sportu je právě oním uhýbáním a hledáním ulehčení. Hokejové turnaje totiž vyhrávají dobře placení profesionálové, nikoliv my.

Komunistický režim dobře pochopil roli sportu jako laciné atrapy autentického života a na rozdíl od kultury jej podporoval. Současní psychologové tvrdí, že sportovní fandění pomáhá potlačit stress. Tento názor je stejně úpadkový, jako moderní sport sám. Je to totéž, jako když budu tvrdit, že onanie může nahradit citový a sexuální život muže a ženy.

Sportovní fandění je jen pokleslá náhražka snahy vyrovnat se s životem a jeho nároky. Je tu však ještě cosi mnohem horšího. Fandi, ale zůstaň člověkem, říkávalo se v dobách komunizmu. Jenže to nejde. Nahrazuji li sebereflexivní proces, který je nutný pro vyrovnání se stressem, jakoukoliv náhražkou, vzdávám se dobrovolně toho, co je svou podstatou lidské. Začnu li fetovat, ocitnu se nejspíše na okraji společnosti, všemi zavržen.

Stanu li se sportovním fandou, stanu se součástí masy. A jak známo "duše široké masy je nepřístupná všemu, co je polovičaté a slabé. Stejně jako žena, jejíž dušení vnímání není příliš určováno důvody abstraktního rozumu, ale spíše nedefinovatelnou, citovou touhou po síle, která ji může doplnit, se raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha, miluje i masa více vládnoucího než prosícího a ve svém nitru se cítí svobodnější díky takové nauce, jež mimo sebe nestrpí žádnou jinou, než díky takové, která schvaluje liberální svobodu." Tato slova patří muži nad jiné povolanému, Adolfu Hitlerovi.

Masa je degradované lidství. Od věty "Kdo neskáče není Čech" není zase tak daleko k Osvětimi nebo ke gulagům, jak by se nám mohlo zdát. Totalitní systémy vznikly jako projekce lidských , částečně nevědomých, tužeb, zájmů, nadějí a obav. Nikdy by nemohly existovat, kdyby v lidech nebyla zakódovaná touha zbavit se tíhy každodenního života, protikladnosti společenských forem života, individuální odpovědnosti, morální volby či vědomí rozpornosti věcí. Takováto touha se v lidech ukrývá neustále.

Největší nebezpečí pro demokracii není ve vládách, ale v nás samých. V minulém textu jsem zpochybňoval obavy některých z moci moderních technologií a z možnosti cenzury a regulace internetu. K problematice se co nejdříve vrátím, musím nejdříve ale nastudovat literaturu, kterou jsem si opatřil. V kontextu tohoto článku řeknu jen tolik

Je skutečně možné, že tato civilizace špatně skončí. Pokud se tak ovšem stane nebude to vinou moderních technologií, ale pouze vinou, s odpuštěním, lidské bídy. Oba velké totalitní systémy dvacátého století, tedy nacismus a komunismus, by nemohly vzniknout a fungovat bez technologií, které radikálně zkrátily vzdálenost (rozvoj silniční a železniční dopravy,telegraf, telefon, film, rozhlas a později i televize), nikdo soudný ale nebude jistě tvrdit, že tyto technologie mohou za existenci nacizmu a komunizmu.

Vzniku každé diktatury předchází vždy lidské selhání, chceme li zabránit zrodu "technologické diktatury", musíme se především vyvarovat některých vlastních chyb. Totalitní systém je potřebuje především manipulovatelného a zmanipulovaného občana. Nejlépe se manipuluje s tím, kdo se bojí a kdo není schopen vyrovnat se s nároky které na něj má jeho existence. Současný svět je pro mnohé stále méně pochopitelný, mimo jiné i díky pokročilým technologiím, a rezignace je bohužel velmi běžným životním postojem. Připočteme li k tomu neschopnost většiny lidí chtít v životě cokoliv jiného než okamžité uspokojení hmotných potřeb máme základní předpoklady pro vznik diktatury. Rozhodující je totiž vnitřní stav společnosti a ta je složená z jednotlivců.

Jsem přesvědčen, že přímá a viditelná manipulace, spočívající v kontrole a regulaci myšlení lidí, je fenomén patřící minulosti a odešla spolu s komunizmem na smetiště dějin. Nepřímá latentní manipulace je totiž mnohem méně nákladná a přitom účinnější. K takovéto latentní manipulaci patří i podobné sportovní události.

Můžeme se podívat i do nedávných českých dějin V roce 1968 byla zrušena předběžná cenzura, která již nikdy nebyla znovu zavedena. Přesto se v šedesátých psalo mnohem svobodněji, byť byla cenzura, než v letech "normalizace". Toto je "progresivní" jev. Vnější cenzura byla nahrazena autocenzurou, která se ukázala účinnější. Stačí jen, aby na místě novináře seděl jedinec, který nepopisuje věci takové jako jsou, ale takové jaké se od něj žádá, aby byly. Konformní novinář je lepší filtr proti nezávislému kritickému myšlení než tupý cenzor. Totéž se děje i dnes. Pouze stranu a vládu nahradily komerční zájmy, tedy především prodejnost novin či sledovanost televize.

Pochybuji, že vyšla nějaká stranická a vládní direktiva, že o Olympijských hrách se musí psát pozitivně. Nicméně každý kritický hlas proti olympiádě se mohl dotknout národní modly - hokeje. A to by se asi mnoha "skákajícím" Čechům nelíbilo. K tomu musíme ještě připočíst "bratrské spojenectví s USA na věčné časy" a česká média si jsou podobná jako vejce vejci stejně jako dobách komunismu.

Albert Camus napsal: "Totalita není nic jiného než sen o jednotě, společný věřícím a rebelům, jenž je promítán horizontálně na zemi bez Boha." Tato věta se mi vybavila již v roce 1998 při sledování uvítání českých hokejistů. Celý národ byl podivuhodně jednotný. Mnozí si asi myslí, že přeháním, ale studiu totalitních systémů se věnuji již nějaký čas a vím, že to vždy začínalo nevinně. Nechci samozřejmě tvrdit, že díky olympiádě u nás začíná nová totalita. Pouze ukazuji, že latentní prvky, které její vznik umožnily má tento národ v sobě pořád. Světová politická situace zatím nepřeje diktaturám, ale to se díky "boji s terorizmem" může změnit.

Nebudu raději kreslit čerta na zeď. Chci říci závěrem. Lidské bytí a jeho smysl je nepřenosná a nezástupná hodnota. Jestliže se tuto hodnotu pokouším na něco či někoho delegovat, vlastně tím říkám druhému, aby mně ovládl. Hitler toto správně pochopil a zneužil. Současný sport je jen jednou z variant svádění, kterou na nás zkouší ďábel této doby. Jsou i jiné například nekonečné televizní seriály.

"Vykašli se na svůj život, já ho budu žít za tebe," takto nějak oslovuje postmoderní Mefisto postmoderního Fausta. Jenže ďábel je jak známo lhář a nic za nás žít nebude. Pouze zaživa shnijeme u televizní obrazovky.