V šesti hlídkových věžích, vyrobených z překližky, mají vojáci na klece trvale zaměřené samopaly, jako by zadržené osoby mohly holýma rukama protrhnout drátěný plot a vzbouřit se.

Mučení to možná není, ale přecpané kovové klece, které se pečou v tropickém vedru na americké základně v zálivu Guantánamo, se zdají příslušet do jiné, brutálnější éry. Je to svého druhu karibský gulag, a bezpochyby by scéna před námi vyvolala znepokojení, kdyby za ni byla odpovědna jiné země než USA.

Velitel tábora, brigadýr Michael Lehnert, konstatoval, že budou "procedury změněny, abychom nemuseli zacházet s vězni častěji než je nutně zapotřebí." Avšak nejdůležitější je pro něj "bezpečnost".

To je slovo, na němž je založen celý americký vězeňský systém. Je daleko důležitější než jiný pojem - práva.

"Kdyby neměli vězni začerněné brýle," argumentoval Lehnert, "byli by schopni vidět v letadle hydraulické a elektrické kabely a mohli by je poškodit." Plukovník Carrico dodal, že bylo důležité zabránit vězňům při příjezdu, aby viděli, aby "nemohli zhodnotit, v jakém prostředí se nacházejí". Na dotaz, co by se asi stalo, kdyby mohli vidět, odpověděl Carrico: "Kdybych si myslel, že to ohrozí bezpečí mého mužstva, tak bych protestoval. Ale jinak plním rozkazy."

Stráže se těch vězňů skutečně obávají. Jeden z nich oznámil jasnou angličtinou, že hodlá usmrtit alespoň jednoho Američana, než opustí záliv Guantánamo.

Asi dvacet amerických stráží předstoupilo před novináře za účelem interview. Většina z nich byli mladí a ostýchaví, byli si velmi silně vědomi publicity zejména v přítomnosti novinářů z Británie, kteří je označili za mučitele. Téměř všichni tvrdili, že jsou vězni zadržování v lepších podmínkách, než v jakých bydlí oni sami.

Stráže v táboře X , které pohlížejí na celou situaci z hlediska zajištění vlastní bezpečnosti, nedokážou pochopit, proč vzniklo celé to mezinárodní rozhořčení.

Za západní hranicí tábora je skupina pěti baráků z překližky, postavených pro výslech vězňů. "Pohovory", jak jim říká vedení tábora, už začaly. Osoby, které se už výslechům podrobily, jsou odděleny od ostatních, aby se nemohly dohodnout.

Ostatní žijí namačkáni těsně vedle sebe v klecích a většinu dne tráví, říkají stráže, neustálými rozhovory a bědování proti svému osudu.

Podle tlumočníků na základě prý některé zadržené osoby pláčí a bědují, že jejich otcové nemají tušení, kde jsou. Stráže konstatují, že několik zadržených umí anglicky a snaží se s nimi navazovat rozhovor. Říkají: "Jak se vede? Co se děje?" Stráže se to snaží ignorovat.

Ve čtvrtek se poprvé účastnil americký armádní duchovní, poručík Abuhena Saiful-Islam, ranních modliteb vězňů a tvrdil, že "velmi ocenili naše úsilí".

Mučení to není, uzavírá britský reportér. Avšak že by vězni americké úsilí "oceňovali", to se nedá zrovna říct.