Všechny náboženské války, které v průběhu staletí zkrvavily svět, se zrodily ze zarputilého přijetí zjednodušených protikladů: my a ti druzí, dobří a zlí, bílí a černí. Plodnost západní kultury se projevila (nikoliv pouze od osvícenství k současnosti, ale mnohem dříve; již v epoše, kdy franiškán Roger Bacon vyzval ke kultivaci jazyků, neboť usoudil, že také od "nevěřících" se máme čemu učit), díky tomu, že dokázala zabránit rozsáhlým zjednodušením ve světle vědy a užití kritického ducha.

Přirozeně tomu tak nebylo vždy: Hitler, který pálil knihy, odsoudil "degenerované" umění, zabíjel "nižší" rasy, nebo fašismus, který mě učil na škole zpívat "Bůh prokleje Angličany", protože byli "národem pěti jídel denně", a tedy podřadnými žrouty na rozdíl od sparťanské a střídmé Itálie: také toto vše tvoří součást západní kultury. Jde však především o ty nejlepší aspekty naší kultury, které bychom měli diskutovat s mladými všech barev pleti, pokud nechceme, aby se v budoucnosti zhroutily další nové věže.

Prvek nedorozumění spočívá v tom, že často nedokážeme rozlišit mezi identifikací a jejími skutečnými kořeny, že nedokážeme pochopit ty, kteří mají jiné kořeny a rozeznat, co je dobré a špatné. Co se týče mých kořenů, pokud by mě někdo požádal, kde bych si přál strávit svá léta na odpočinku, zda by to byla vesnice Monferrato v překrásném okolí Abruzza, nebo v údolí, která obtáčejí Siennu, vybral bych si Monferrato. To ale neznamená, že další italské regiony chápu jako podřazené Piémontu.

Tak tedy, pokud svými výrokem o "nadřazenosti" západní civilizace chtěl předseda italské rady Silvio Berlusconi říct, že by raději bydlel v Arcore než v Kábulu, a že by dal raději přednost léčení v milánské nemocnici než v bagdádské, byl bych sto připojit se k tomuto názoru. Ačkoli se říká, že Bagdád má jednu z nejlépe vybavených nemocnic na světě, v Miláně bych se cítil přeci jenom mnohem lépe a posílilo by to jistě mé šance na uzdravení. Kořeny mohou být ale mnohem širší než jednoduché kořeny regionální nebo národní. Raději bych napřiklad žil v Limoge než v Moskvě. Ale proč? Není Moskva překrásné město? Jistě, ale v Limoge bych se domluvil.

Zkrátka, každý se identifikuje s kulturou, ve které vyrostl, a příklady radikálního přemístění, pokud k některým dojde, jsou výjimečné. Lawrence z Arábie se oblékal přesně jako Arabové, ale nakonec se stejně vrátil domů.

Přejděme nyní ke srovnání civilizací, neboť o to tu jde především. Západ, i když se většinou jednalo o důvody ekonomické expanze, se vždy zajímal o jiné civilizace. Příliš často je také s pohrdáním likvidoval. Řekové nazývali barbary - tedy koktavce -ty, kteří nemluvili jejich jazykem, což se rovnalo tomu, že je za mluvící vůbec nepovažovali. Uvážlivější Řekové - jako například stoikové (možná proto, že někteří byli fénického původu) - si brzy uvědomili, že barbaři sice užívají jiná slova než řecká, ale že se vlastně vztahují ke stejnému myšlení.

Od 2. poloviny 19. století došlo k rozvoji kulturní antropologie jako pokusu vyléčit Západ z výčitek vůči těm druhým, a zvláště vůči těm z nich, kteří byli považováni za lidi divoké, ze společnosti bez historie a primitivní. Cílem kulturní antropologie bylo ukázat, že existují rozdílné logiky od logiky západní a že na místo pohrdání by měly být vzaty na vědomí.

Skutečnou lekci, kterou můžeme získat z kulturní antropologie, je uvědomění si, že k závěru, zda je jedna kultura na vyšší úrovni než ta druhá, musíme nejdříve stanovit jasné parametry. Jedna věc je říct, že jde o kulturu, druhá věc je stanovit, na základě jakých parametrů ji vůbec hodnotíme. Kultura může být popsána relativně objektivně: individua se chovají takto, věří v duchy nebo v boží jedinečnost, která se rozprostírá v celé přírodě, spojují se v patriarchálních klanech podle takového a takového pravidla, domnívají se, že je krásné mít propíchnutý nos (což může být popis kultury západního dávnověku), považují vepřové maso za nečisté, praktikují obřízku, chovají psi k tomu, aby je o svátcích uvařili v hrnci, nebo - jak dosud říkají Američané o Francouzích - jedí žáby.

Přirozeně, antropologie žije s vědomím, že objektivita je stále porážena mnoha faktory. Minulý rok jsem jel do země Dogonů a zeptal jsem se malého chlapce, zda je muslim. Odpověděl mi ve francouzštině: "Ne, jsem animista." Animista, věřte mi, se opravdu nepovažuje za animistu, pokud nedosáhl alespoň vysokoškolského diplomu z École des hautes études v Paříži, a přesto toto dítě mluvilo o své vlastní kultuře s užitím antropologických termínů. Afričtí antropologové mi později vysvětlili, že při příjezdu jakéhokoliv evropského antropologa Dogoni vždy odkazují na to, co před lety napsal antropolog Marcel Griaule^[1] (jemuž domorodí informátoři, alespoň podle toho, co mi potvrdili mí afričtí přátelé, mu navyprávěli různé nesouvislé věci, z nichž on později vytvořil fascinující systém, o jehož autentičnosti lze ovšem silně pochybovat). Nicméně, když už jsme se podívali na všechny možné typy nedorozumění mezi kulturami, můžeme získat přesto popis relativně "neutrální".

Parametry hodnocení jsou ale něco jiného, ty záleží na našich vlastních kořenech, našich prioritách, našem úzu, našich přesvědčeních, na našem systému hodnot, který je nám vlastní. Jeden příklad: Lze považovat prodloužení průměrného života ze 40 na 80 let za hodnotu? Osobně si myslím, že ano, ačkoli hodně mystiků by mi mohlo říct, že mezi lumpem, který dosáhl 80 let a svatým Ludvíkem de Gonzague^[2] , který nepřesáhl 23 let, to bude právě ten druhý, který měl život mnohem plnější. Ale připusťme, že prodloužení života bude hodnota: pokud tomu tak je, medicína a západní vědy jsou jistě na vyšší úrovni než mnoho jiných praktik a medicínských znalostí.

Věříme, že technologický rozvoj, rozšíření obchodu a rychlost dopravy jsou hodnotami? Velké množství lidí si to myslí, a mají jistě právo soudit, že naše technologická civilizace se tím stává nadřazenější. Ale uvnitř samotného západního světa jsou jiní, kteří soudí, že život v harmonii s okolím a neporušeným životním prostředím je hodnota přednější, a jsou připraveni odmítnout letadla, auta a ledničky a namísto toho splétat koše a přemisťovat se pěšky z jedné vesnice do druhé za předpokladu, že zrovna není ozónová díra. Vidíme tedy dobře, že k tomu, abychom mohli jednu kulturu označit za lepší než tu druhou, ji nestačí pouze popsat, jak to dělá antropolog, ale je nezbytné vytyčit systém hodnot, které považujeme za nezastupitelné. Pouze za těchto podmínek můžeme říct, že naše kultura je pro nás nejlepší.

Poslední dny jsme mohli slyšet četná vyjádření obrany rozdílných kultur na základě diskutabilních parametrů. Není to tak dávno, kdy jsem četl dopis, jenž byl adresován jednomu významnému deníku, v němž se adresát sarkasticky ptal, z jakého důvodu jsou nositelé Nobelovy ceny stále ze Západu a nikdy z Východu. I přesto, že se částečně jednalo o ignoranta, který nevěděl, kolik nositelů Nobelovy ceny za literaturu bylo černé barvy pleti, a že byla udělena i velkým islámským spisovatelům, například Nobelova ceny za fyziku z roku 1979 šla do Pákistánu vědci Abdusu Salamovi^[3] , potvrzujeme, že vědecká ocenění jdou přirozeně těm, kteří pracují v prostředí západní vědy, protože nikdo nemůže zpochybnit to, že západní věda a technologie jsou dnes avantgardou.

Avantgardou čeho? Avantgardou vědy a technologie. Je přesto tento parametr technologického rozvoje absolutní? Pákistán má atomovou bombu, kterou Itálie nemá. Jsme tedy podřadnou civilizací? Je tedy lepší žít v Islamábádu než v Arcore? Stoupenci dialogu nás žádají, abychom respektovali islámský svět, a připomínají, že dali světu lidi jako Avicenu (který, dodejme, se narodil v Buchaře, nedaleko Afghánistánu) a Averoese - je škoda, že se citují pouze tito dva, jakoby existovali pouze oni, a že se nemluví o lidech jako Al-Kindi, Avempace^[4] , Avicebron^[5] , Ibn Tufayl^[6] , nebo nikde napadla ani zmínka o velkém historikovi 14. století Ibn Khaldounovi, který je na Západě oprávněně považován za otce sociálních věd. Ti lidé připomínají, že španělští Arabové kultivovali geografii, astronomii, matematiku a medicínu, když křesťanský svět byl ještě daleko za nimi.

Toto vše je pravda, ale to nejsou argumenty, neboť pokud takto budeme přemýšlet, mohli bychom také říct, že Vinci, toskánská obec, je nadřazenější New Yorku, protože Leonardo se tam narodil v době, kdy na Manhattonu tři Indiáni, sedící na zemi, museli ještě 150 let čekat, než přijedou Holanďané, kteří koupí celou zemi za 24 dolarů. Přesto, bez toho že bychom chtěli kohokoli urážet, je dnes centrem světa New York a nikoli obec Vinci.

Některé věci se mění. Není nutné připomínat, že španělští Arabové byli velmi tolerantní ve vztahu ke křesťanům a židům v době, kdy křesťané přepadali ghetta. Nebo že Saladin^[7] , když dobyl Jeruzalém, byl mnohem milosrdnější, než byli křesťané vůči Saracénům při stejné příležitosti. To všechno je pravda, ale dnes jsou v islámském světě fundamentalistické a teokratické režimy, které netolerují křesťany a Bin Ládin, který není milosrdný k New Yorku. Afghánské město Bactriane bylo kdysi křižovatkou velkých civilizací, zatímco dnes Talibán odstřeluje sochy Buddhy. A naopak, i když Francouzi provedli masakr za Bartolomějské noci, nedělá to z nich dnes barbary.

Necitujme ale z dějin, neboť je to dvousečná zbraň. Turkové napichovali na kůly, ortodoxní Byzantinci vyškrabovali oči nebezpečným rodinám a katolíci upálili Giordana Bruna. Saracénští piráti odmítali upalovat, ale korzáři Jejího Veličenstva vypalovali a vyvražďovali španělské kolonie v Karibiku. Bin Ládin a Saddám Husajn jsou vyhlášení nepřátelé západní civilizace, ale uvnitř západní civilizace jsme měli pány Hitlera nebo Stalina (Stalin byl tak krutý, že byl označován za orientálce, ačkoli studoval v semináři a četl Marxe).

Ne, problém parametrů nespočívá v historických termínech, ale v termínech současných. Neboť jednou z nejúctyhodnějších věcí západních kultur (svobodných a pluralistických, což jsou hodnoty, které považujeme za nezcizitelné), je fakt, že si tyto již dlouho uvědomují, že stejná osoba může aplikovat rozdílné a protichůdné parametry na rozdílné otázky. Za dobré považujeme například prodloužení života a za zlé atmosferické znečištění, ale zároveň si velmi dobře uvědomujeme, že abychom měli velké laboratoře, kde se studuje prodloužení života, musíme mít pravděpodobně systém komunikace a zásobování, který potom produkuje znečištění.

Západní kultura umožňuje svobodně odhalovat své vlastní protiklady. Možná, že je nerozhodná, ale ví, že existují, a říká to. Koneckonců diskuse o globalizaci probíhá - a to i navzdory těm, kteří chtějí, aby vše bylo pouze černé. Jak můžeme přijmout kvótu na globalizaci, aniž bychom zabránili riziku a nespravedlnosti perverzní globalizace? Jak prodloužit život milionů Afričanů, umírajících na AIDS (a prodloužit stejnou měrou ten náš), bez toho, aniž bychom přijali planetární ekonomiku, která nechává umřít hladem nemocné na AIDS a nutí nás ke konzumaci znečištěných potravin?

Ale je to právě tato kritika parametrů, která s velkou odvahou na Západě pokračuje, jež dává na srozuměnou, do jaké míry je otázka parametrů delikátní. Je správné a přijatelné pro společnost chránit bankovní tajemství? Mnozí si myslí, že ano. Ale co když toto tajemství umožňuje teroristům vložit jejich finance do přístřeší Londýnské City? Je obrana soukromí v tomto případě pozitivní nebo pochybnou hodnotou?

Stále nepřestáváme naše parametry podrobovat diskusi. Západní svět je tak uspořádán, že dovoluje, aby jeho občané mohli odmítat všechny pozitivní hodnoty ve vztahu k technologickému rozvoji a stát se buddhisty, nebo žít v komunitě, která odmítá užívání pneumatik včetně těch na koňských povozech. Škola by měla učit analýze a diskusi o parametrech, na kterých je založené naše náruživé přesvědčení.

Západ věnoval jedněm peníze a energii na studium zvyků druhých, ale nikdo skutečně neumožnil těm druhým studovat nás a zvyky Západu, pokud nemluvím o zámořských školách vedených bělochy, nebo pokud se nejedná o přijetí těch nejbohatších, studujících v Oxfordu či Paříži. A vida, co se stane poté: po absolvování studií na Západě se vracejí domů, aby organizovali fundamentalistická hnutí, neboť se cítí spjati se svými, kteří si nemohli stejná studia dovolit. Je to dnes již notně stará historka: již intelektuálové, kteří bojovali za nezávislost Indie, měli za sebou studium u Angličanů.

Představte si, že fundamentalističtí muslimové by byli pozváni ke studiu křesťanského fundamentalismu (aniž by se zabývali tentokrát katolíky, nýbrž často mnohem fanatičtějšími americkými protestanty, fanatičtějšími než než ajatoláh, kteří se pokoušeli vyškrtat ze školy všechny zmínky o Darwinovi). Myslím, že antropologická studie o fundamentalismu jiných nám může pomoci porozumět vlastní přirozenosti. Budou-li studovat náš koncept svaté války (mohl bych jim poradit mnoho zajímavých textů, včetně těch nejnovějších), uvidí možná mnohem kritičtějším okem myšlenku jejich svaté války.

[1]Marcel Griaule, francouzský etnolog (1898 - 1956), uskutečnil ve 20. a 30. letech několik významných etnografických terénních výzkumů. Za nejzajímavější je považován jeho kontakt s kmenem Dogonů, jehož výsledkem byly knihy Masques Dogons (1938), Dieu d'eau (1948), Renard pâle, ethnologie de Dogons (1948).

[2]Louis de Gonzague (1568-1591), italský jezuita, který se věnoval lidem, zasaženým morem. Byl prohlášen za svatého a jeho svátek se slaví 21. června.

[3] Abdus Salam (*1926), pákistánský fyzik, autor teorie, která umožnila spojit elektromagnetické interakce. Za tuto teorii získal Nobelovu cenu společně se Sheldonem Lee Glashowem a Stevenem Weinbergem.

[4] Ibn Badždžá nebo Ibn Badjdjá nebo Ibn Bajjá (konec 11. století - 1138), filozof a arabsko-islámský lékař, známý ve středověku pod jménem Avempáce Je autorem komentářů o Aristotelovi a zvláště Průvodce osamělého, kde popsal analýzu úrovně nanebevstoupení člověka.

[5] Avicebron (1020 - 1058), židovský filosof Jeho mystická filozofie, která čerpala z novoplatónských zdrojů, je znám dílem Fons vitae, které napsal v arabštině.

[6] Ibn Tufayl (zač. 12. století - 1185), známý ve středověku pod jménem Abu Bacer. Učenec a arabský filozof, současník Averoese, byl tajemníkem vlády v Grenadě, vezírem a lékařem. Je známý svým filozofickým románem Philosophus autodidactus, vycházející z Avicenovských inspirací.

[7] Saladin (1138 - 1193), egyptský a sýrijský sultán. Vzešel z velké kurtské rodiny, která emigrovala do Sýrie. V roce 1174 připojil Sýrii k Egyptu s částí Íráku a Arábie. V zápětí vedl svatou válku proti Frankům. V roce 1187 dobyl Jeruzalém a velké množství franckých území. Tato událost vyprovokovala třetí křižáckou výpravu francouzského krále Filipa Augusta a anglického krále Richarda Lví srdce. Přesvědčený sunnit, pokoušel se integrovat muslimský svět a dodávat mu nové morální a materiální předpoklady. V křesťanském světě je považován za model válečníka s charakterem rytíře.

z francouzského deníku Le Monde, 10. října 2001, přeložil Josef Brož