Novinář Petr Žantovský nabídl čtenářům Neviditelného psa další ze svých "expresivních textů" (Monika jako Monica?, NP 4. 10.), a sklidil za to po právu silně negativní ohlas. Autor se ve svém udavačském seznamu zastavil i u mého jména, to ale není to podstatné. Důvodem k reakci je mi charakter textu a myšlenkové zázemí, které takové texty vůbec plodí. "Novinář" Žantovský se totiž dostává na samé pomezí únosnosti nejen žánru, ale i samého psaní.

Počet přístupů se u Žantovského vyšplhal vskutku vysoko, a počet reakcí není také zanedbatelný. Žantovský v tom ale není sám: spolu s Petrem Štěpánkem (členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání) a Ladislavem Jaklem (dvorním poradcem Václava Klause) tvoří dnes neodmyslitelně Klausův fašizující novinářský triumvirát. "Za Klause a gangsterský kapitalismu!," zvolala lůza. Co chtěl ale Žantovský vlastně národu sdělit?

Několik reakcí čtenářů bylo myslím velmi přesných: Žantovskému je Monika Pajerová trnem v oku, dráždí jeho zamindrákovaný hulvátský machismus, provokuje ho svým půvabem a schopností formulovat nová témata v politické diskusi. Jelikož nemá Žantovský žádný věcný argument, jímž by zaujal, použije zničující udání o tom, kterak ta Monika je vlastně převlečená politická prostitutka, o jejíž morálních kvalitách můžeme pochybovat. Proto se tu náhle podprahově objevuje ona proslulá americká stážistka Monika Lewinská, která slouží novináři jako srovnání.

Sto a jedna revoluce

Pro charakteristiku Pajerové sdělí překvapenému čtenáři, že nebyla vlastně ničím: asi mu uniklo, že Monika Pajerová působila nejen koncem 80. let aktivně na pražské filozofické fakultě UK, ale i později přímo jako mluvčí studentů v listopadových dnech roku 1989. Důležité svědectví o tom podává kniha Sto studentských revolucí Milana Otáhala a Miroslava Vaňka (Academia, 1999). Osvěžte si paměť, pane Žantovský... najdete tam výpovědi všech důležitých lidí z té doby: Martina Mejstříka, Marka Bendy, Šimona Pánka, ano - také Igora Chauna, Pavla Žáčka, Ivana Lagnera nebo třeba Ivo Kalety. Vaše jméno tam nenajdeme, asi jste měl v té době něco jiného na práci, viďte?

Také další činnost Moniky Pajerové je Žantovskému jenom trapným seriálem intrik a podrazů. Zapomněl nám ale říct, že k nim patří rovněž její působení na zastupitelském úřadu v Paříži, vítězství v konkurzu do štrasburské Rady Evropy, kde poté působila, včetně její pozice v tiskovém oddělení ministerstva zahraničí. Myslím, že po celou dobu svého diplomatického angažmá byla Monika Pajerová pečlivou zástupkyní českých zájmů a patřila k těm, za něž se naše ministerstvo zahraničí nemuselo stydět. Byla totiž nejen loajálním diplomatem: v prostředí polistopadových elit dokázala zaujmout nejen lingvistickou znalostí (pěti světových jazyků), ale i osobním šarmem. Při pohledu na jiné české diplomaty (a současné politické elity) se něco takového někdy zdráhám byť i jenom doufat.

Nebyl jsem vždy jako novinář lichotivý k ministerstvu zahraničí (v době svého působení v Lidových novinách, natož v Českém týdeníku), ale Monika Pajerová opravdu neabsolvovala sovětskou diplomatickou školu, ani nebyla na seznamech spolupracovníků StB a KGB: někteří lidé jí právě toto nikdy neodpustili, pro stoupence z řad ODS na ministerstvu je to dosud hlavní kádrová vada. Krize důvěry vůči politickému establishmentu vážně není dílem Moniky Pajerové. Na ministerstvu pracovala od nástupu Jiřího Dienstbiera v roce 1989 a ze Štrasburku se vrátila v době zimního kralování Jaroslava Šedivého roku 1998 - zmínka o Josefu Zieleniecovi má stejnou vadu na kráse, jako i jiná Žantovského vyjádření: neinformovanost, záměr urazit, ponížit - a zničit. Žantovského sekera je nabroušena nejen ztrátou soudnosti a studu, ale i neukojenou touhou po revanši a patologickou nenávistí.

Klausův čistič

Fakt, že Petr Žantovský působí v Občanské demokratické straně, ale nakonec mluví za vše. Je otřesné, že jsou to právě čerství čtyřicátníci, kteří nás přesvědčují, že se dokážou vyrovnat některým komunistickým čističům po vzoru toho filmového Viktora z filmu Brutální Nikita: tam, kde je možné chovat se přiměřeně zdvořile, nasadí Klausova likvidační smečka Štěpánek-Jakl-Žantovský rovnou ty nejtvrdší chemikálie a rovnou napalm. Klausův čistič Petr (Žantovský) v tom postupuje přímo vzorově: z autorů výzvy "Děkujeme, odejděte!" udělá sbírku oportunistů: Vratislav Řehák je mu "socialistou" (jako kdyby nevěděl, že vyzývat na konci 80. let k "demokratizaci socialismu" se rovnalo minimálně výslechu v Bartolomějské), Vlastimil Ježek je podezřelý tunelář z Českého rozhlasu (ačkoliv právě Ježek tuto instituci po letech chaosu stabilizoval), Chaun, který natočil kontroverzní portrét Klause je mu filmovým propagandistou (který měl odvahu nabídnout filmový dokument, na který by se Žantovský nikdy nezmohl), Martin Mejstřík je vlastně svazák (bez něhož by ale žádné studentské hnutí neexistovalo, právě kvůli jeho odvaze postavit se celému systému) a ze mne udělá lepenistu (ve Francii takových knih vyšlo několik, a nikdo ty lidi nedeklasuje: v této logice by autor knihy o Hitlerovi byl Žantovskému fašista).

Způsob referování o projektu nové strany je pochopitelně dalším důvodem, aby nám Žantovský vysvětlil, co tím vlastně všichni sledovali. Neočekávám, že by se kdy o základní myšlenku vůbec zajímal, protože pro něho je jakákoliv zmínka o politické změně důvodem k poplachu, na který vyplácá všechny dostupné chemikálie. Klausova rodná strana, ke které se soudruh Žantovský přimknul ze zoufalství po ztrátě vlastního myšlenkového úsudku, mu dává přece pravidelnou rentu: koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Žantovský ale není zpěvák, natož slavík, jak předvedl již dříve, je to notně vypelichaná vrána, která kálí pouze jedovatý trus.

***

Je mi líto, že novinář Žantovský ve svém produktivním věku věnuje své síly na rozsévání primitivní nenávistí, nepodložené jediným hodnověrným argumentem, násobenou těmi nejnižšími ideologickými pudy. Zlomený charakter tohoto bývalého nonkonformisty se za ODS napakoval několika vypoulenými kufříky peněz, za které si koupil nešikovný oblek a mokasíny se střapečky, jimiž nyní brázdí různé rady a porady (rozhlasu a televize) za peníze daňových poplatníků. V dřevních dobách "reálného socialismu" Petra Žantovského tahali policisté za jeho dlouhé vlasy, dnes mu Václav Klaus plácá po zádech za ubohé sviňárničky, které publikuje Neviditelný pes. Dobré jitro, česká demokracie...

Poznánka ŠK: Tento článek vznikl jako polemika s textem Petra Žantovského a byl určen čtenářům Neviditelného psa, avšak Josef Brož byl Ondřejem Neffem odmítnut. Právo na odpověď (z tiskového zákona by snad mělo být garantováno...) zůstalo kdesi v koutku. "Vydavatel a editor Ondřej Neff odmítl můj text uveřejnit, ačkoliv jeho publikování původně přislíbil, neboť, jak napsal: "Pes je platforma pro diskusi". Posléze svůj názor změnil, protože mu jde o "kultivování poměrů". Pes prý "není nástěnka". Posuďte sami...", prohlašuje napadený, který nedostal příležitost se bránit. "Myslím, že jde o cenzuru a de facto o zásah do svobody projevu."

Samozřejmě tento text publikujeme (aniž jeho obsah jakkoliv hodnotíme - vůči některým formulacím bychom se jinak museli ohradit kvůli jejich snížené míře kritičnosti ).