Mnoho lidí poukazovalo na to, že útoky, poukazovalo na to, že Samuel Huntington a jeho názor na střetnutí civilizací se skutečně prokázalo být pravdivým. Profesor Huntington argumentoval tím, že takovéto hlavní zlomy jsou politické a že současný konflikt mezi teroristy na jedné straně, Západem na straně druhém je potřeba vnímat jako veliký civilizační konflikt mezi islámem a Západem. Tímto názorem se poukazuje na šest nebo sedm kulturních zon, které někdy existují vedle sebe, někdy se střetávají, ale nikdy nemohou se spojit, protože nemají společný základ porozumění, společný základ hodnot. Navíc tento názor, jak tady již poukázal pan Rupnik, odráží to, co my považujeme za lidská práva na Západě, je pouze výsledkem západní křesťanské evropské kultury. Je to něco co je jedinečné pro naši kulturní oblast, ale není to něco, co sdílejí i zbytky světa, a když říkám zbytky, tak to jsou čtyři pětiny světa které nesdílí tuto kulturní tradici a proto nemáme právo s nimi hovořit o právech. Já se domnívám, že tento názor je fundamentálně chybní a ve světle těchto útoků se nesmíme vzdát své víry v univerzálnost lidských práv. Samuer Hantington byl mým učitelem a dobrý přítel. Jsme stále ještě dobří přátelé, ale myslím si, že se úplně v tomto mýlím.

V minulém týdnu došlo ještě k něčemu a to bylo udělení Nobelovy ceny za literaturu V.S. Naipolovi. Pan Naipol před několika lety napsal článek, který se nazýval Exitují univerzální civilizace?. Vlastně hovořil proti názoru, že existuje univerzální civilizace. Když se zamyslíte nad životem V.S. Naipola, je vidět, že skutečně on je ten správný advokát takového univerzálu. On původně je indického původu, vyrůstal však na Trinidadu a ptá se, zda lze aplikovat tyto západní hodnoty přes všechny kultury, ale on sám vlastně by nikdy nemohl být takovou osobností ve světové literatuře, pokud by ta univerzálnost tady nebyla. On sám nepochází z žádné takové civilizace, které popisuje Huntington. Překračuje tyto hranice a oslovuje lidi právě proto, protože dokáže překročit tyto hranice. Z širšího hlediska to je právě ta otázka, kterou řešíme. Je tu jakýsi organizující princip v lidské historii a to je všeobecný pokrok modernizace, který se institucionálně odráží v politické demokracii, odráží se v tržně orientovaných ekonomikách v té ekonomické sféře a to nadále zůstává tou hlavní silou ve světové politice.

Lidská práva jsou morálním výrazem právě této civilizace. Současný konflikt není střetem civilizací v tom smyslu, o jakém jsem hovořil, tzn. šest nebo sedm různých civilizací, které si jsou rovny. Já si myslím, že to je reakce určité části světa, které jsou ohroženy právě tímto procesem modernizace. Je to hrozba, kterou je zapotřebí brát vážně jak z hlediska bezpečnostního, tak z hlediska morálního. Domnívám se, že se musíme dostat k porozumění těchto práv jako morálního výrazu civilizace. Teoreticky i v praxi, uplatňovat je v praxi s určitou mírou flexibility a rozvahy. Jsou univerzální, protože automaticky vycházejí ze sdílené lidské podstaty, kterou všichni máme jako lidské bytosti ne jako členové kulturní skupiny nebo určitého pohlaví nebo etnické menšiny. Je to právě tento základ, který je podstatnější než všechny ostatní identiry.

Dovolte mi, abych nyní ještě něco řekl k našemu současnému diskursu o lidských právech. Každý, kdo se objektivně podívá na způsob, jakým probíhá diskuse o právech na Západě, tak musí přiznat, že je to obrovský zmatek. V posledních letech došlo k jakémusi znásobení množství práv hlavně v posledních desetiletích, například ve Spojených státech před jednou generací jsme začali tím, že jsme podporovali rovná práva pro rasové menšiny a ženy. Tato podpora se rozšířila nyní na tělesně postižené, na malé menšiny, na právo žít, na právo zemřít a samozřejmě existují i bojovníci, například za práva zvířat, to už je mimo oblast lidských práv. Dochází k jakési explozi práv a v této souvislosti se domnívám, že to je mnoho příčin pro narůstání tohoto zmatku, o tom se zmínil již pan Rupnik.

Já tu mám další seznam důvodů. Jeden zdroj tohoto matení je tendence k jakési inflaci práv. Možná že to platí především v mé vlastní zemi, ve Spojených státech, kde Marian Glanden, známá odbornice na historii práv, říká že máme určitou kulturu práv, kde kdokoliv kdo má nějaký sociální zájem, se snaží tento zájem přeměnit na právo, protože k právu se přistupuje s větší vážností, než pouze k nějakému zájmu. Proto pokud někdo má zájem například vydávat pornografii, nebo někdo má zájem vlastnit nějakou útočnou zbraň, tak se může odvolávat na určitý paragraf zákona a vydává to za svoje právo. Pak to je tedy jedna problematika naší diskuse o lidských právech.

Druhý takový zdroj onoho matení souvisí s využíváním jazyka lidských práv pro vedení ideologického boje mezi liberální demokracií a socialismem. Tady odkazuji na práva první a druhé generace, na rozdíl mezi individuálními a sociálními právy, to je boj který se stále ještě vede na forech lidských práv. Věřím a jistě tu budou lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit. Já se domnívám, že tento boj prakticky již vyhráli proponenti práv první generace po roce 99. Co tato revoluce osvítila bylo to, že to co platí je praxe a bylo velice těžké tato práva uplatnit nějakým komplexním způsobem, aniž by se uplatnila taková základní práva, prava první generace, jako práva na vlastnictví, právo na sdružování, právo na svobodu projevu. Máme-li volit mezi těmito právy, tak právě práva té první generace jsou nejdůležitější.

Třetí takový zdroj onoho matení se týká kulturního relativismu. To znamená argumentu, že hodnoty se nedají poměřovat, práva vycházejí z různých hodnot. K tomu se ještě vrátím za chvíli.

Jestliže vezmeme v úvahu všechny tyto věci v úvahu a všechen tento zmatek tak si možná položíme otázku, jestli bychom neměli vůbec přestat diskutovat o lidských právech a jestli bychom neměli přímo takový utelitární přístup ke všem těmto věcem a vycházet z definice zájmů. Já myslím, že vám zde není potřeba říkat, že toto není žádní možnost pro někoho z nás. Jazyk lidských práv je jediná cesta, kterou v současné době máme, v tom současném světě je to jediná cesta, jediná brána, která nás povede k diskursu o morálních otázkách. Hovoříme zde o těch nejdůležitějších morálních otázkách naší společnosti právě tím, že diskutujeme lidská práva, tím že diskutujeme samotný charakter těchto lidských práv a to odkud pocházejí a nemůžeme pochopitelně se dále dostat, aniž bychom nediskutovali také o morálních otázkách. Dovolte abych se dále zmínil o tom, odkud vlastně pocházejí tato práva, protože to vnímám jako možnost do určité míry strukturovat ten zmatek, od kterého se odvíjí od samotného původu těchto práv. Myslím si, že se můžeme podívat na tři základní zdroje. Myslím si, že jsou to věci velice komplexní a pochopitelně každé právo se dá přiřadit k jedné z těchto tří kategorií. Jsou to buď práva, která se odvozují od Boha nebo od člověka, jeho nebo jí, a za třetí potom jsou to práva, která se odvozují od přírody. Dovolte abych o nich hovořil postupně.

Původní zdroj práv byl Bůh nebo náboženství. Toto je zdroj práv, který mi vlastně odmítáme na Západě od doby liberálního osvícení. John Lock, jeho druhý diskurs o vládě začíná dlouhou polemikou proti Filmorovi a zde hovoří také o svatém právu králů. Hovoří o sekularismus té západní koncepce práv, vlastně je neodlišitelný od té velké liberální tradice osvícení jako takového. Dnes by se mohlo zdát, že toto je vlastně hlavní dělítko mezi islámem a Západem, protože mnoho mumslimů odmítá sekularismus Západu a sekulární stát jako takový. Předtím než řekneme, že toto je vlastně kulturní rozdíl, který nemůžeme překonat, potom se musíme ale nejprve zaměřit nad tím, proč vlastně sekulární stát začal, vznikl, na Západě. Já si myslím, že růst moderního liberalismu a nárůst sekulárního státu, to všechno má své kořeny v neschopnosti západní společnosti dosáhnout určitého náboženského konsensu na základě určité politické základny. To vedlo k intensivní sektoriánské struktuře tak jak jsme ji znali v 16. a 17. století.

České země také byly svědky obrovských sektářských krvavých bitev mezi nejrůznějšími sektami, které se přely o to, které náboženství by zde mělo být hlavním a právě třicetiletá válka a její hrůzy vedly k tomu, že takoví lidé jako Lock a všichni tito liberálové začali argumentovat, že stojí před podobnou volbou. Trvání si na jednotě náboženství a politiky nejen že odděluje muslimy od křesťanů a muslimy od sekulárního světa, od Židů, od Hindů, a od dalších kulturních skupin, ale z dlouhodobějšího pohledu se mi zdá, že povede i k oddělení muslimů mezi sebou navzájem. Právě ze stejných důvodů, proč křesťanství vlastně v době náboženských válek oddělilo lidi od sebe navzdájem. Myslím si, že politikové na východě i na západě nám během posledních několika týdnů stále opakují, že vzhledem k tomu co nám říkají si nemyslím, že by existovala jedna jediná interpretace islámu, není jasné ani, že by islám automaticky vedl k nějakému fundamentalistickému vnímání světa, které souvisí také s politickou mocí. Myslím si, jestliže se podíváte na svět, na rozmanitost nejrůznějšího typu islámu, ať už se na to díváme z hlediska historického nebo ryze současného, je jasné, že to existují i zde liberálnější hnutí, liberálnější vnímání světa. I v Iránu, kde během posledních 23 let existovala teokracie, i zde dochází ke změně. Myslím si, že tato otázka sekularismu a otázka náboženské tolerance je otázka, kterou muslimové sami se musí pokusit vyřešit.

Druhý zdroj práv pochází od člověka, nebo od společnosti, chcete-li, nebo z jedné konkrétní kultury. V zásadě jde o to, že právo je v zásadě pozitivistické. Jinými slovy, jakmile společnost definuje nějaké právo tak automaticky se to stává právem. Existují zde určité procedurální testy, jestli něco je právo nebo není, například jestli to schvaluje většina nebo jestli je to zakotveno v nějakém ústavním prostředku, ale neexistuje žádný zásadní test v podstatě o tom co to vlastně jsou lidská práva. Jinými slovy tady hovoříme o kulturním relativismu, co se týče ? lidských práv. Hantington, jak jsem již řekl, tvrdí, že toto je případ západního vidění lidských práv, kde se hovoří o těch právech na náboženství, shromažďování, svobodný projev apod. Toto jsou všechno věci, které vycházejí z křesťanské tradice podle něj a nejsou tedy nějakými univerzálními hodnotami, A já si myslím, že ve skutečnosti toto je naprosto zásadní otázka, otázka před kterou dnes všichni stojíme. Jinými slovy jsou tato práva, tak jak je známe ze Západu, jsou to skutečně univerzální práva a jak tedy si stojí ty ostatní kultury proti nim. Myslím si, že historickým faktem je to, že vztah mezi západním křesťanstvím a současnými sekulárními právy je neslučitelný. Není náhodou, že moderní liberální chápání lidských práv vzniklo na půdě křesťantví hlavně po protestanské reformaci. Celá řada filozofů, Hegel, Tockewille i Nietzsche sám, člověk který sám prospěl demokracii ?, ti všichni argumentovali tím, že moderní demokracie, moderní liberální demokracie je vlastně sekularizovanou formou křesťanství.

Ale navzdory tomuto kulturnímu původu si musíme položit otázku, jestli tato koncepce práva, navzdory tomu, že pochází ze Západu, jestli vlastně tato koncepce není samotná určitou univerzální akvizicí, a myslím si, že můžeme například zde uvést příklad z vědy, kde máme určitý přístup, určitý postoj k přírodě i k manipulaci přírody. To jsou věci, které vznikly v určitém historickém období v Evropě a na Západě a jakmile něco takového vzniklo, tak okamžitě se to stalo univerzálním vlastnictvím, které může používat celé lidstvo. Myslím si, že jestli toto platí také o západních lidských právech, je otázka otevřená. Já osobně si myslím, že se jedná skutečně o univerzální práva v jejich obsahu a jako důkaz bych zde uvedl několik věcí. Za prvé došlo k rozšíření demokratických institucí, které jsou vlastně vtělením těchto všech práv a to v nejrůznějších kulturách tak, jak jsme toho byli svědky ve 20. století. Jinými slovy, nejsou to věci, které byly západní, ryze západní.

Dále bych chtěl poukázat na pohyb lidí. Desítky milionů lidí, kteří přicházejí z tradičních společností, z nezápadních společností, přicházejí na Západ, kde se usazují a velice často také se tam asi milují. Co se týče počtu lidí, kteří jdou druhým směrem, tento tok je naprosto zanedbatelný. Pro mě to znamená, že lidé na celém světě, většina lidí na celém světě, jsou lidé, kteří volí jak se říká anglicky, volí svými nohami tím, že si jdou za demokracií.

Jestliže přijmeme pozitivistický náhled na lidská práva, tak možná že většina z vás by mohla to všechno zavřít a odejít domů, protože automaticky by to znamenalo, že nebudeme mít žádný základ, který by nám umožňoval nějakým způsobem definovat lidské právo proti jakékoliv společnosti, která je utlačuje. Protože vždy by se mohli schovávat. Například čínská vláda něco takového dělá naprosti rutinně, kdy používá argument, že vlastně my si chováme podle základu a zásad naší vlastní kultury.

Další a třetí zdroj práv se týká přírody. Je to základní argument o přírodě. Je to argument, o kterém hovořili již zakladatelé naší společnosti, kteří hovořili o základních přírodních, přirozených právech. Hovořili o lidské přirozenosti a myslím si, že se jedná o koncepci, kterou je potřeba znovu začít zvažovat, protože se jedná o argument, který říká, že existují univerzální atributy, které jsou specifické pro náš druh a které vytvářejí základní lidská práva a také základ lidské důstojnosti. Jinými slovy, existuje určitá lidská esence, lidská podstata, kterou se snaží obránci těchto práv stále chránit před tyrany a před jinými utlačovateli. Myslím si, že toto jsou věci, které jsou implicitní už v tom způsobu, jak o lidských právech hovoříme. Například říkáme, že etnicita, bohatství, sociální třída, rod, to všechno jsou věci, které jsou ne zásadní rysy, které by neměly být základem nějakých politických nebo lidských práv. Jestliže tedy říkáme, že nejsou zásadní, tak to znamená, že jsme přesvědčeni, že existuje určitá subvrstva lidství, které souvisí s důstojností a které jdou za hranice těchto základních věcí, o kterých jsem hovořil. Jedná se například o práva žen. Ženy jsou buď rovnocenné na základě tohoto přirozeného substrátu anebo nejsou. A jestliže jsou rovnocenné, tak potom nemůžeme přijmout kulturní argument, který by vlastně jim přiřknul určitou jinou pozici v celé této strutuře. Myslím si, že to je také důvod, proč já sám se domnívám, že existuje univerzalita práv, že existuje sdílené lidství, ke kterému se musíme vracet při obraně svých lidských práv.

Poslední otázka potom je, co můžeme udělat. Jestliže vycházíme z toho, že lidská práva jsou teoreticky univerzální, potom co s touto znalostí uděláme. Budeme vyžadovat impermetaci těchto univerzálních práv všude a v jakoukoliv dobu a budeme se také snažit nějakým způsobem tento smysl práv vlastně přikazovat každému. Myslím si, že teď to začíná se trošku komplikovat, protože je důležité, abychom rozlišovali mezi teoretickou vírou v univerzálnosti lidských práv a faktickou praxí podpory lidských práv na celém světě.

Chtěl bych vás odkázat v argumentu, o kterém hovořil již Aristoteles, který říkal, že existuje určité přirozené pravidlo spravedlnosti, ale že aplikace takovéhoto pravidla vyžaduje jak flexibilitu tak i přiklonění se k určitým daným okolnostem. Pochopitelně existuje určitá společná sdílená podstata, která je základem naší lidské důstojnosti. Ale existuje také určité interakce s určitým sociálním a technickým prostředím, ve kterém existuje společnost. Myslím si, že při této percepci těchto pravidel potom dochází k určitým rozdílům. Například moderní smysl práv, tak jak odráží moderní životní způsob na Západě, tak tam pochopitelně vidíme obrovské množství individualismu. V těch méně rozvinutých společnostech existují jiné situace, ve kterých se musí lidé rozhodovat, například co se týče zaměstnání, vzdělání, atd. Jejich možnosti jsou daleko více limitovány. Myslím si, že pochopitelně to je naprosto zásadní pro náš diskurs. Vidět odtrženě od ostatních prvků modernizace od té politické části, která se týká institucí a eklonomické části, která se týká rozvoje a prosperity a argumentovat pro práva, aniž bychom věnovali pozornost lidem, kteří chtějí rozvíjet ještě další moderní typy, by znamenalo zapřahat vůz před koně. Samozřejmě, musíme bránit lidská práva. Musíme se angažovat pro lidská práva, musíme věřit v jejich univerzálnost, ale musíme také porozumět, že se nacházíme ve velice složitém kontextu, kde se musíme zamýšlet i nad jinými elementy moderní společnosti. Musíme se zamýšlet nad naší univerzální společností, musíme se zamýšlet nad ekonomickou spravedlností a politickou demokracií.